3 Tdo 990/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 990/2025-1831USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná Jana Kubínová, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 To 36/2025-1687, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Jany Kubínové odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „krajský soud“) ze dne 26. 2. 2025, č. j. 39 T 12/2023-1614, byla obviněná Jana Kubínová (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě I. výroku o vině a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem II. výroku o vině. Za to byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci – ve výroku specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně dále výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. 2. K následnému odvolání obviněné Vrchní soud v Olomouci (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 To 36/2025-1687, citovaný rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obviněnou na částečně revidovaném skutkovém základu uznal znovu vinnou jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině) za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku a zestručněno) I. v blíže neupřesněné době od roku 2017 do srpna roku 2020 postupně úmyslně uvedla v omyl své investory pod záminkou zhodnocení jejich investic různými způsoby v rozmezí 6 - 9 % p. a., kdy jim zatajila, že od nich vylákané prostředky k deklarovaným výhodným investicím neužije, dílem je použila k pozdějším výplatám dalších investorů a dílem ke své vlastní spotřebě, přičemž od počátku jednala s vědomím, že žádné zhodnocení investic poškozeným klientům nezajistí a po čase již nebude mít ani prostředky k úhradám splatných závazků, takto od v rozsudku vyjmenovaných 23 poškozených buď přímo nebo prostřednictvím poškozeného M. D. na základě ústních dohod postupně převzala částku v celkové výši 33 972 259 Kč, přičemž většině poškozených ve stanovených termínech vybrané prostředky nejen nezhodnotila, ale nevrátila jim ani vklady v plné výši, resp. nevykázala případnou ztrátu, a současně vyšlo najevo, že uvedené pohledávky, byť byly zajištěny vydáním směnek bez protestu a později i sepsáním notářského zápisu jako exekučního titulu podle ustanovení § 74 písm. b) notářského řádu č. j. NZ 40/2021 ze dne 13. 4. 2021, jsou kvůli špatné finanční situaci obviněné nevymahatelné, II. dne 20. 1. 2020 elektronickou formou požádala u společnosti Equa Bank, a. s., IČ 47116102, o nezajištěný neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 700 000 Kč s tím, že uvedenou společností jí byl následně schválen úvěr ve výši 400 000 Kč, a to ke dni 23. 1. 2020, následně došlo k čerpání úvěru a obviněná celou částku obratem přeposlala na účet P. K., jakožto jednoho z poškozených jednáním popsaným v bodě I. výroku o vině, přičemž v samotné žádosti o úvěr mimo jiné uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 76 000 Kč, což bylo v rozporu s jejím daňovými přiznáním za rok 2019, v němž je uveden její oficiální průměrný měsíční příjem 10 2018 Kč před zdaněním (v roce 2020 pak 3 457 Kč před zdaněním), a dále uvedla, že měsíčně splácí 32 000 Kč a že nemá žádné jiné výdaje, ačkoli dne 17. 6. 2019 uzavřela jako OSVČ se společností Sano a. s., IČ 24256765, smlouvu o úvěru na částku 10 215 500 Kč, kterou měla splatit v následujících deseti měsíčních splátkách po 130 000 Kč a dne 17. 5. 2020 jedenáctou splátkou ve výši 10 496 425 Kč, a dne 16. 9. 2019 rovněž jako OSVČ uzavřela se stejnou společností další smlouvu o úvěru na částku 2 053 500 Kč, kterou se zavázala splatit v sedmi měsíčních splátkách po 33 097 Kč a dne 16. 5. 2020 osmou splátkou ve výši 2 086 597 Kč. 3. Za popsanou trestnou činnost odvolací soud obviněné uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – ve výroku specifikované stavby a pozemků na území Italské republiky. Rozsudek obsahuje rovněž výrok o povinnosti obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozeným L. K. (nyní O.), J. M., M. P., L. P., M. J., J. O., J. O., K. K., K. K., L. P., R. H., M. H., J. K., P. K., T. M., Z. O., R. P., A. Z. a G. M. stanovené částky, dále výrok, jímž byli poškození M. H. a T. M. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a konečně výrok, jímž byli poškození M. D., V. P. a Raiffeisenbank, a. s., odkázáni s nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná Jana Kubínová dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. 5. Podstatnou vadu dosavadního řízení spatřuje předně v tom, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Roman Kafka aktuálně sám čelí trestnímu stíhání pro typově stejné jednání, za které ji odsoudil v této věci. Po celou dobu hlavního líčení přitom věděl, čeho se dopouštěl, a proto nelze vyloučit, že se do jeho úvah v rámci rozhodování promítly právě vlastní činy a hrozba potenciálních důsledků pro případ, že v budoucnu vyjdou najevo. Jinak řečeno, na obviněnou a její trestnou činnost mohl pohlížet buď s jistou dávkou shovívavosti, ale stejně tak mohl provedené důkazy hodnotit neobjektivně v její neprospěch pod tíhou vlastního pocitu viny. Obě varianty mohly v každém případě zapříčinit nesprávné či minimálně neúplné zjištění skutkového stavu, který posléze bez dalšího „převzal“ do svého rozhodnutí i vrchní soud. Obviněná přitom pokládá za vyloučené, aby soudce, který po celou dobu věděl, že se sám dopouštěl podvodného jednání totožného charakteru, mohl o podané obžalobě rozhodnout nestranně a nezaujatě. Je proto přesvědčena, že u něho byl dán důvod pro vyloučení z rozhodování věci pro poměr k ní ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. 6. Ke skutkovým závěrům nižších soudů připomněla, že se od začátku trestního řízení hájí tím, že finanční prostředky od svých klientů přebírala výhradně za účelem jejich zhodnocení, které v některých případech trvalo i několik let. Nikoho přitom v omyl neuvedla ani mu nezamlčela žádnou podstatnou skutečnost. Trvá na tom, že investice probíhaly zcela v souladu s dohodami (včetně případného prodloužení investice nad rámec původně sjednané doby), které s ní poškození uzavírali bez jakéhokoli nátlaku. Pokud klient požádal o vrácení peněz, vždy tak učinila a poskytnuté prostředky mu vyplatila i s jejich zhodnocením v garantované výši. Ani způsob evidence a zajištění těchto nároků nebyl nikterak nevýhodný či nedostatečný. Dovolatelka je hluboce přesvědčena, že krajský soud tyto skutečnosti zcela pominul. Oba soudy pak po její výtce rezignovaly na zohlednění objektivních příčin její pozdější neuspokojivé ekonomické situace v období po vypuknutí pandemie covidu, která negativně ovlivnila nejen investice klientů, ale i její vlastní. Pokud by v současnosti disponovala dostatečnými peněžními prostředky, prioritně by je použila alespoň k částečnému vyplacení vkladů poškozených. To však prozatím není možné, byť ve svém úsilí saturovat jejich nároky nepolevila. Nyní jí v tom ovšem brání výkon uloženého trestu odnětí svobody. Stávající investice klientů jsou nicméně i nadále řádně spravovány a v budoucnu reálně dojde k jejich očekávanému zhodnocení. 7. Podle obviněné dále nebylo v řízení prokázáno, že by inkasované peněžní prostředky použila pro svoji osobní potřebu, anebo obohatila někoho jiného. Stejně tak z provedených důkazů nevyplývá ani příčinná souvislost mezi jejím údajně podvodným jednáním a takovým neoprávněným obohacením. Určitě tomu tak není u řady osob vystupujících v pozici poškozených, které vůbec nezná, nikdy s nimi nebyla v osobním kontaktu, nemluvila s nimi a neměla ani tušení, že k ní směřují právě jejich finanční prostředky. Tyto poškozené přiměl, neznámo jak, k investicím poškozený M. D. Přestože ona sama vůči nim protiprávně nejednala, byla i v tomto rozsahu nesprávně shle