3 Tz 21/2012 — Nejvyšší soud

3 Tz 21/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2012 Spisová značka:3 Tz 21/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:3.TZ.21.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Dotčené předpisy:§ 2 odst. 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 21/2012-16 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 1041/82, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech a byl odsouzen podle § 7 odst. 1 zákona č. 150/1969 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 8. 1995 (dále jen „tr. zák.“), byl pro výkon tohoto trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb. se obviněný A. L. podle výroku o vině dopustil tím, že v L., v NVÚ jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody v úmyslu vyhnout se práci dne 23. 7. 1982 spolkl drát a způsobil si zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 26. 7. 1982 do 20. 8. 1982. Na základě odvolání tehdejšího Okresního prokurátora v Liberci ve věci jednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, odvolání prokurátora podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. L. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, jímž bylo zamítnuto odvolání Okresního prokurátora v Liberci proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82. V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatel poukázal na znění ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 254 odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru byl v těchto ustanoveních trestního řádu porušen zákon napadeným usnesením odvolacího soudu, který se jimi důsledně neřídil. Dle stěžovatele soud I. stupně odůvodnil výrok o vině tím, že obviněný L. uvedl, že mu bylo jasné, že základní povinností ve výkonu trestu odnětí svobody je řádná práce. Na svoji obhajobu však uvedl, že mu na životě nezáleželo a chtěl s ním skoncovat. Délka pracovní neschopnosti byla potvrzována zprávou NVÚ L. Jednání obviněného proto soud kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. d) zákona č. 15011969 Sb., o přečinech. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a uzavřel, že soud I. stupně správně zjistil, že obviněný L. pracoval jako odsouzený v NVÚ v L. na pracovišti k. p. P. I když obviněný vykonával práci, která zcela odpovídala jeho zdravotnímu stavu, po delší dobu zdaleka neplnil výkonové normy a dne 23. 7. 1982 spolkl drát, aby se tak vyhnul pracovním povinnostem. Až do dne 20. 8. 1982 byl práce neschopný. Obviněný L. si byl vědom základních povinností odsouzeného a již několikrát před uvedeným sebepoškozením odmítal vykonávat přidělenou práci, neplnil výkonnostní normy a byl proto i kázeňsky trestán. Soud I. stupně tudíž nepochybil, když neuvěřil obhajobě obviněného, že se sebepoškození dopustil v úmyslu spáchat sebevraždu. Nakonec i z hodnocení obviněného psychologem vyplynulo, že měl vrozenou osobnostní úchylku - polymorfní psychopatii, která byla příčinou všech jeho problémů, a také sebepoškození dne 23. 7. 1982 bylo demonstrativním projevem jeho psychopatické osobnosti. Stěžovatel dále uvedl, že ze spisového materiálu plyne, že obviněný L. ke skutku, který mu byl kladen za vinu, uvedl, že drát spolkl v sebevražedném úmyslu. Chtěl se vším skončit. Drát nespolkl kvůli práci na náhradním pracovišti. Udělal to proto, že byl u konce sil, neměl chuť dál žít. Spáchal to na pracovišti na WC, měl tehdy u sebe dráty - napichovací jehlu, a protože byl tehdy rozrušený, ani si nepamatoval, co vlastně spolkl. V době, kdy polykal ten drát, byl na WC některý ze spoluodsouzených z pracoviště a tento se mu snažil drát vzít nebo mu jeho počínání rozmluvit. Poté jej zavolal k sobě do kanceláře mistr. Tam již byl referent režimu a ptali se ho, proč drát spolkl. Byl v té době rozrušený, tak si to moc nepamatuje. Poté byl ošetřen v L. a později operován v P., přestože nechtěl, aby jej operovali. V té době byl skutečně rozhodnut zemřít. Po návratu do NVÚ se částečně uklidnil. V současné době nemá již tak intenzivní myšlenky na sebevraždu. Je pravdou, že neplnil stanovené pracovní normy, ale nemohl se na práci soustředit. Byl na cele s odsouzeným K., který mu stále říkal, proč "čučí tak do blba". Trpí totiž epileptickými záchvaty a bere proto třikrát denně prášky. Soud I. stupně provedl důkaz opisem vyjádření ústavního psychologa npor. J. S. o psychologickém vyšetření obviněného L., v němž bylo uvedeno, že anamnestické údaje uváděné obviněným byly zmatené, při několika vyšetřeních psychologem vypovídal pokaždé jinak. Ve zdravotnické dokumentaci byl záznam o znaleckém posudku z odvětví psychiatrie se závěrem: polymorfní psychopatická osobnost s projevy explozivity, nezdrženlivosti, asociality a maladaptivity. Obviněný L. byl 10 let veden v evidenci psychiatrické ambulance při MÚNZ B. Další hospitalizace obviněného byly v psychiatrických léčebnách v O. a v P., a to vždy pro opakované sebevražedné pokusy. Obviněný udával záchvatovité stavy s křečemi po údajné autohavárii v roce 1976 (posttraumatická epilepsie). V L. nemocnici byl obviněnému natočen neurologem EEG - ložisko nezjištěno. Neurolog pouze uváděl zvýšenou záchvatovitou pohotovost. Primární a rozhodující byla vrozená osobní úchylka - polymorfní psychopatie, která byla příčinou všech problémů obviněného jak v civilním životě, tak i ve výkonu trestu odnětí svobody. V průběhu objasňování přečinu byl proveden výslech M. B., který pracoval na stejném pracovišti jako obviněný L., a to ve funkci brigadýra. Kritického dne 23. 7. 1982 po 10.00 hod. si všiml, že obviněný chodí po pracovišti, drží se rukama za břicho a má v očích slzy. K jeho dotazu mu obviněný sdělil, že spolkl jehlu na opichování korálů. Po návratu z pracovní neschopnosti se obviněného ptal, proč to udělal, a obviněný mu odpověděl, že byl "hotový s nervama". Svědek uvedl, že je pravdou, že před tímto sebepoškozením se mu zdál obviněný L. "takový divný", moc nemluvil, někdy třeba najednou vstal od stolu a začal chodit rychlým krokem na délku pracoviště bez jakéhokoliv vysvětlení. Chvíli pak "korzoval", pak si zase zcela najednou sedl a pracoval dál. Výslech tohoto svědka v hlavním líčení proveden nebyl. Z listinných materiálů k osobě obviněného vyplynulo, že obviněný byl 10 let veden v evidenci psychiatrické ambulance, byl opakovaně hospitalizován v psychiatrických léčebnách, a to pro opakované sebevražedné pokusy, trpěl posttraumatickou epilepsií. Zjištěné skutečnosti tedy nasvědčovaly tomu, že na straně obviněného mohly být dány chorobné příčiny jeho jednání, které by v době činu mohly vylučovat anebo snížit jeho příčetnost, proto byl soud povinen tuto okolnost jako základní podmínku trestní odpovědnosti obviněného, anebo jako okolnost významnou pro rozhodnutí o trestu, případně o ochranném léčení, objasnit. Soudy obou stupňů se sice touto obhajobou obviněného L. zabývaly, nicméně způsob, jakým se s ní vypořádaly, nemohl obstát. Oba soudy se totiž spokojily s pouhým vyjádřením psychologa NVÚ, který odcitoval záznamy ze zdravotní dokumentace obviněného, avšak v důsledku nedostatečné odbornosti se nemohl vyjádřit k otázce, v jakém psychickém stavu se nacházel obviněný L. v době páchání trestné činnosti a zda by zjištěné skutečnosti měly vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Pro objasnění shora naznačené problematiky bylo zapotřebí přibrat dva znalce z oboru psychiatrie podle § 116 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, neboť jedině ti by mohli naznačené otázky odborně posoudit a zodpovědět. Byť bylo ve věci podáno toliko odvolání okresního prokurátora, směřující v neprospěch obviněného L. proti výroku o trestu, s ohledem na dikci § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, bylo povinností odvolacího soudu řádně přezkoumat i správnost výrok