30 Cdo 115/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 115/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2007 Spisová značka:30 Cdo 115/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.115.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 115/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M. B., a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 C 876/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002 - 138, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002 – 138, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 5. října 2000, č.j. 1 C 876/98-89, výrokem I. určil k návrhu původních žalobců (a/ V. N., b/ Z. S., c/ I. M. a d/ V. Ř.), že L. H., posledně bytem V., T., byla ke dni svého úmrtí, tj. 1.9.1994 vlastnicí ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38 (Vnitřní město), postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76-zastavěné plochy o výměře 249 m2, obou v obci a katastrálním území T. Výrokem II. určil, že žalobce (d/) V. Ř. je vlastníkem ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38 (Vnitřní město), postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76-zastavěné plochy o výměře 249 m2, obou v obci a katastrálním území T. Výrokem III. zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi (b/ a c/) Z. S. a I. M. a žalovanou. Výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně především shledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). S odkazem na ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy nabývá se vlastnictví účinností smlouvy, k níž je třeba registrace státním notářstvím, dospěl k závěru o neplatnosti kupní smlouvy týkající se dotčených nemovitostí uzavřené s žalovanou. Dále dovodil, že „ke dni 11.2.1991 bylo od předmětné kupní smlouvy odstoupeno, takže kupní smlouva nebyla platně uzavřena, když shodná vůle obou stran je nutným předpokladem pro vznik smlouvy“. Své rozhodnutí odůvodnil též tím, že smlouva současně odporuje zákonu ve smyslu ustanovení § 39 o.z. (zněním jejího článku II.), skládá se ze dvou listů, které jsou nedokonale spojeny jednou svorkou a existují tak pochybnosti o originálu smlouvy. Soud dospěl též k závěru, že smlouva musela být uzavřena před účinností dohody o vydání sporných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.10.2001 připustil zpětvzetí žaloby první žalobkyní V. N. a v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. o určení vlastnictví L. H. k předmětným nemovitostem a v souvisejících nákladových výrocích a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále rozsudkem ze dne 24. června 2002, č.j. 12 Co 542/2002-138, (výrokem I.) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu V. Ř., kterou se domáhal určení, že je vlastníkem ideální jedné třetiny objektu bydlení č.p. 38, postaveného na stavebním pozemku p.č. 76 a stavebního pozemku p.č. 76 - zastavěná plocha o výměře 249 m2 v obci a katastrálním území T. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě. Neshodl se s ním však v otázce tvrzené neplatnosti kupní smlouvy. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že podepsaný návrh kupní smlouvy zaslal žalobce právnímu předchůdci žalované až dne 25.2.1991, kdy došlo k registraci dohody o vydání nemovitostí. Okamžikem přijetí (prodávajícími již podepsané) kupní smlouvy právním předchůdcem žalované, nejdříve následujícího dne, tj. dne 26.2.1991, tak byla kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 43c odst. 1 a § 44 odst. 1, věta prvá o.z. uzavřena. Žalobci se nepodařilo prokázat tvrzení, že k podpisu prodávajících na kupní smlouvě došlo dříve než 25.2.1991. K argumentu žalobce, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 46 o.z. proto, že projevy účastníků nejsou na téže listině, neboť kupní smlouva sestává ze dvou listů, odvolací soud vyjádřil názor, že výkladem odstavce 2 zmíněného ustanovení nelze dospět k závěru, že by smlouva o převodu nemovitostí musela být nutně uzavřena na jednom listu papíru. Stejně tak nenastala neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 134 odst. 2 o.z. proto, že kupní smlouva nebyla do tří let od svého uzavření předána k registraci příslušnému orgánu. Toto zákonné ustanovení pozbylo platnost v průběhu jím vymezené tříleté lhůty v důsledku novelizace občanského zákoníku. Proto se tak žádná ze smluvních stran nemůže nesplnění ze zákona zaniklé povinnosti účinně dovolávat. Neplatnost celé kupní smlouvy nepůsobí ani nejasné ujednání ve smyslu tzv. zpětné koupě. Odvolací soud shrnul, že kupní smlouva, jíž právní předchůdce žalované nabyl spoluvlastnický podíl žalobce B. Ř. k předmětné nemovitosti, byla uzavřena platně, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by kterákoliv ze smluvních stran od této kupní smlouvy odstoupila. Rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 30. září 2002. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 8. listopadu 2002 dovolání, doplněné podáním ze dne 11. listopadu 2002, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (zřejmě ve znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001). Učinil tak z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. (které odpovídají důvodům podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. ve znění do novely o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje především na tyto skutečnosti: - odvolací soud učinil nesprávná skutková zjištění z výpovědí slyšených svědků a z obsahu dohody o vydání nemovitosti, - účastníci kupní smlouvy ji podepsali v době, kdy prodávající nebyli vlastníky. Tím byla porušena jedna ze základních zásad občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má. Nesouhlasí s názorem, pokud soud považuje za nelogické, že by se svými sestrami kupní smlouvu podepsal před datem 25. února 1991 a teprve po registraci dohody o vydání nemovitostí na předmětnou smlouvu doplnil datum 25.2.1991. Připomíná, že v minulosti dlouhodobě vykonával praxi státního notáře, takže mu bylo jasné, že na kupní smlouvě nemůže být u podpisu uvedeno datum předcházející registraci dohody o vydání nemovitostí, - neplatnost kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 o.z. s přihlédnutím k ustanovení § 39 téhož zákoníku je odůvodněna tím, že projevy účastníku smlouvy jsou obsaženy na dvou listinách (dovolatel přitom poukazuje na to, že část jejího znění byla použita z jiného dokumentu, o čemž má mimo jiné svědčit opětovná perforace druhého listu smlouvy - část prvního dokumentu byla použita jako dokument druhý), - kupní smlouva nebyla předložena k registraci. Ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 o.z. v tehdy platném znění došlo po uplynutí tří let k odstoupení od kupní smlouvy. Tato právní fikce se uplatnila i po novelizaci občanského zákoníku účinného od 1.1.1992 s ohledem na přechodná ustanovení. - Podpisy na kupní smlouvě nejsou ověřeny, čímž by byla odstraněna neurčitost smlouvy, která je dodatečně evidovaná na LV č. 2600 k.ú. T. pod položkou. 455/91 jako kupní smlouva ze dne 16. 1. 1991, čímž se krajský soud nezabýval, - krajský soud neposoudil odpovědně čl. II. smlouvy, že jde o zpětnou koupi, - výklad ustanovení § 46 odst. 2 o.z. je chybný a nesprávný, - smlouva ze strany kupující organizace odporuje dobrým mravům. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. prosince 2003, č.j. 30 Cdo 2379/2002-160, odmítl dovolání žalobce pro opožděnost a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V od