30 Cdo 1182/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1182/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:30 Cdo 1182/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1182.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 37 předpisu č. 248/1992Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1182/2017-486 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. A., b) B. B., a M. B., c) J. C., d) M. Č., a P. Č., e) A. Č., f) V. D., g) M. D., h) M. D., ch) Z. D., i) R. F., j) P. C. k) O. G., l) B. G., m) Z. M., n) A. M., o) M. M., p) M. L., q) Z. L., r) J. L., s) J. K., t) J. K., u) M. K., v) J. S., w) J. T., x) Z. V., y) Z. S., a z) L. H., zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 92/2009, o dovolání žalobců g), h), j), m), n), p), q), r) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, č. j. 64 Co 56/2016-352, takto: I. Dovolání žalované a dovolání žalobců g), h), j), m), n), p), q), r) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se prostřednictvím původně samostatně podaných žalob, které byly spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ta jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s. (dále jen „ISF“), při výkonu dohledu nad činností této společnosti, jež spravovala podílový fond FUTURUM AURUM (dále jen „PFFA“), a při výkonu dohledu nad likvidací této společnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 39 C 92/2009-277, zamítl žaloby žalobců a), b), c), d), f), g), h), ch), j), l), o), p), r), s), t), u), v), w), x), kterými se domáhali ve výroku uvedených částek (výrok I až IV; VI až IX; XI; XIII; XVI až XVII; XIX až XXV), uložil žalované zaplatit žalobci e) 87 112,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 293 580,25 s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok V), uložil žalované zaplatit žalobci i) 3 484,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 11 743,21 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok X), uložil žalované zaplatit žalobkyni k) 34 845 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 117 432,10 Kč žalobu zamítl (výrok XII), uložil žalované zaplatit žalobkyni m) 45 298,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 244 027,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XIV), uložil žalované zaplatit žalobci n) 52 267,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 526 385,68 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XV), uložil žalované zaplatit žalobci q) zaplatit 31 360 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 257 965,99 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XVIII), uložil žalované zaplatit žalobci y) 38 324 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 129 180,81 s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XXVI), uložil žalované zaplatit žalobci z) 296 182,50 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části 1 348 410,18 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok XXVII) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XXVIII). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. 64 Co 56/2016-352, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých částech výroků I až XXVII v částkách uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajících částech výroků I až XXVII rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Žalobci g), h), j), m), n), p), q) a r) napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, kterým odvolací soud potvrdil v části skutečné škody výroky I až XXVII rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím výroku III o nákladech řízení, dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v rozsahu části výroku II, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v rozsahu vyhovujícím nároku žalobců e), n) a z). Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud se jedná o dovolání žalované, tak jí předestřená otázka, jaká organizační složka je příslušná jednat za stát, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že za stát je v tomto řízení, oprávněna jednat žalovaná, neboť do její působnosti spadá s účinností od 1. 4. 2006 výkon státního dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 6050/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5768/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3967/2013). Žalovaná ve svém dovolání namítá, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, týkající se skutkově obdobné věci, dovolací soud zaujal k řešené otázce (oproti shora citované judikatuře) odlišný právní názor. Senát Nejvyššího soudu však nedospěl k závěru o nutnosti předložit tuto otázku k rozhodnutí svému velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když se jedná toliko o otázku procesního práva, u kterých s ohledem na ustanovení § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích není takový postup obligatorní, a nadále setrvává na ustáleném právním názoru (obsaženém ve shora citované judikatuře), od nějž se nemíní odchýlit. Dovolací soud ani neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatelů nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností uvádí devět bodů své vlastní argumentace, s nimiž se odvolací soud dle jejího mínění nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či procesního práva neobsahují, neboť představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popřípadě námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí, které rovněž nejsou ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem. Nelze souhlasit rovněž s názorem žalované, podle kterého soudy neměly přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s občanským soudním řádem a ustanovením § 20 zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl stejný argument