30 Cdo 1275/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1275/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1275/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1275.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.09.2024IV.ÚS 2568/24 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost26. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1275/2024-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce S. S., zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 175/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 20 Co 264/2023-135, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky spočívajícího v tom, že její příslušníci neposkytli ochranu žalobcově právu na bydlení při jeho vyklizení z bytu, svémocně provedeném vlastníkem bytu V. T. dne 5. 2. 2022. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že postup vlastníka bytu při vyklizení žalobce z bytu byl v rámci soudního řízení o žalobě z rušené držby (posesorní ochraně) shledán oprávněným a postup Policie České republiky nelze označit v kontextu souvislostí jako nezákonný. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 18 C 175/2022-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „zda svépomoc výkonu rozhodnutí vyklizením bytu vlastníkem bytu je zákonná“, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí na právním závěru, že v daném případě nebyl naplněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti žalované ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a dovozen tak žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup, který měl spočívat v pasivním přístupu Policie České republiky při svémocném vyklizení bytu vlastníkem, který je třeba kvalifikovat jako porušení základní povinnosti iniciativy vymezené v § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dle kterého v případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Povinnost policistů zakročit proti vyklizení žalobce vlastníkem bytu dne 5. 2. 2022 by bylo možno seznat pouze tehdy, pakliže by sám vlastník bytu jednal protiprávně. Odvolací soud však tuto v dovolání vymezenou právní otázku neřešil, neboť dokazování ohledně svémocného vyklizení bytu a z něj plynoucí skutková zjištění týkající se okolností, zda jednání vlastníka bytu vůči žalobci bylo po právu, nebyla předmětem nynějšího kompenzačního řízení, nýbrž předchozího řízení o posesorní žalobě. Ani otázka procesního práva, zda je odvolací soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. rozhodnutím o žalobě z rušení držby (posesorní ochraně), konkrétně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 55 Co 151/2022-32, a následným usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2247/22, vázán a je povinen z něj vycházet, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že se o nejedná nesprávný úřední postup spočívající v tom, že příslušníci Policie České republiky nezasáhli podle § 10 zákona o Policii České republiky proti jednání vlastníka bytu, a to za situace, kdy Městský soud v Praze v usnesení ze dne 8. 6. 2022, č. j. 55 Co 151/2022-32, dospěl k závěru, že k vypuzení žalobce z držby bytu jeho vlastníkem došlo po právu ve smyslu dle § 1007 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a kdy ústavní stížnost žalobce odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2247/22, se závěrem, že zásah vlastníka byl v souladu s Ústavou a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nedotknutelnost obydlí) jím porušen nebyl. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal určení nezákonnosti výše uvedeného postupu vlastníka bytu při vypuzení žalobce z držby bytu a Městský soud v Praze ve svém konečném rozhodnutí v této věci dovodil, že tento postup nezákonný nebyl a v tomto rozsahu žalobu zamítl (přičemž Ústavní soud tento postup vlastníka bytu ve svém usnesení aproboval), byl odvolací soud oprávněn z těchto rozhodnutí dle § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3322/2023). Z tohoto důvodu se tedy odvolací soud nemohl odchýlit od žalobcem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 450/2023 (jenž se primárně týkalo otázky pravomoci soudu projednat a rozhodnout věc v občanském soudním řízení) ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, (jenž se navíc týkal zcela odlišné právní otázky, a to, zda je předmětem řízení o ochraně držby, tj. posesorní ochraně, ochrana pokojného stavu či ochrana práva). Ve vztahu k argumentaci dovolatele ohledně rozhodnutí o žalobě z rušení držby nadto nelze pominout, že ani žalobcem požadovaný úkon Policie České republiky by nemohl směřovat k ničemu jinému než k ochraně pokojného stavu (stejně jako řízení o posesorní žalobě), o právu žalobce k věci (jeho neexistenci) a o jeho povinnosti byt vyklidit ostatně bylo již předtím pravomocně a vykonatelně rozhodnuto. Jestliže se žalobci nepodařilo zpochybnit postup odvolacího soudu, který vyšel z rozhodnutí o posesorní žalobě, pak ani případné odlišné vyřešení této právní otázky vázanosti soudu usnesením Ústavního soudu