30 Cdo 2014/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2014/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2014 Spisová značka:30 Cdo 2014/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2014.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Pozemkový úřad Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 22 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 22 odst. 2 předpisu č. 58/1969Sb. § 2 předpisu č. 58/1969Sb. § 4 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 13 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2014/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. J. H., zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 225/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012 – 63, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 25 Co 464/2012 – 63, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, č. j. 64 C 225/2011 – 39, se zrušují ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o věci samé, a to v rozsahu požadovaného peněžitého plnění ve výši 1,482.460,- Kč, jakož i ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1,552.914,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Výše uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání pozemku mezi jejím otcem jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a Státním statkem Lochovice jako osobou povinnou. Žalobkyně se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti bylo podle žalobkyně nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků M. a M. S.). V důsledku toho tak na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody byl v katastru proveden duplicitní zápis vlastnického práva k dotčenému pozemku. Uvedené fyzické osoby pak na základě žaloby o určení vlastnického práva dosáhly určení svého výlučného vlastnického práva k dotčenému pozemku. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek. Oba soudy posuzovaly žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon č. 58/1969 Sb.“ nebo „zákon“) a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost žalované nemůže být dána, neboť chybí naplnění podmínky zrušení či změny pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu § 4 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobkyni nemohlo být vyhověno rovněž z toho důvodu, že nebyla účastnicí řízení, v němž k vydání nezákonného rozhodnutí došlo (§ 2 zákona). Odvolací soud (v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody osoby oprávněné s osobou povinnou o vydání nemovitostí je rozhodnutím, které ve správním řízení vydal státní orgán. V řízení byl přitom jako jeden z podkladů použit výpis z evidence nemovitostí, v němž nebyla zaznamenána skutečnost, že dotčený pozemek nabyly přede dnem účinnosti zákona o půdě fyzické osoby. Proto se v daném případě může jednat toliko o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Žalobkyní uplatněný nárok je však promlčený, a to pro uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud vztáhl na daný případ závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2067/2005. V tomto případě se žalobce domáhal vůči České republice náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem pozemkového úřadu, jehož rozhodnutími byly žalobci podle zákona č. 229/1992 Sb. vydány nemovitosti. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v tom, že pozemkový úřad nevzal v úvahu proběhnuvší směnu pozemků z roku 1950 a vydal mu pozemky, k nimž bylo v katastru nemovitostí zapsáno duplicitně vlastnické právo. To se žalobce dozvěděl z výpisu ze dne 28. 1. 1997. V průběhu roku 2002 bylo pravomocnými rozsudky určeno, že žalobce není vlastníkem vydaných pozemků. Po té se s nárokem na náhradu škody obrátil na Českou republiku. Ta však nárok neuznala. Nejvyšší soud v tomto případě k subjektivní lhůtě uvedené v § 22 odst. 1, větě první, zákona č. 58/1969 Sb. uvedl, že právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Subjektivní promlčecí doba podle citovaného ustanovení počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah. Při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě. Zároveň nejde o vědomost o nesprávném úředním postupu samotném, nýbrž o tom, že v jeho důsledku vznikla škoda, tj. majetková újma vyjádřitelná v penězích, a to v podobě skutečné škody či ušlého zisku. Dovolací soud pak počátek běhu promlčecí doby kladl ke dni, kdy žalobce zaslal pozemkovému úřadu dopis, v němž mu vytkl, že schválil dohody o vydání jiných pozemků, než na které měl nárok, a že se tedy vlastníkem těchto pozemků nestal. V tento okamžik již žalobce věděl o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí i o tom, že rozhodnutím pozemkového úřadu mu byly vydány neodpovídající pozemky, tedy že mu vznikla škoda tím, že nenabyl vlastnické právo k pozemkům, na které měl restituční nárok a o které se měl zvýšit jeho majetkový stav. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze odvíjet od právní moci soudních rozhodnutí, jimiž bylo určeno, že žalobce není vlastníkem dotčených pozemků, neboť těmito rozsudky byl pro žalobce nežádoucí stav, o němž již dříve věděl, pouze deklarován. Odvolací soud v tomto rozhodnutí nad rámec odůvodnění zmínil, že pochybnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu by bylo možno vztahovat k hmotněprávní kvalifikaci nároku, neboť tvrzená škoda nebyla způsobena nesprávným úředním postupem, nýbrž rozhodnutím pozemkového úřadu, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno. Vedle toho se odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobě nemohlo být vyhověno i proto, že žalobkyně nebyla účastnicí řízení, v němž k vydání rozhodnutí pozemkového úřadu došlo. Žalobkyně tak postrádá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatelka předně brojí proti názoru odvolacího soudu, že jí uplatněný nárok byl již promlčen. Odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu je odlišné po skutkové stránce v několika zásadních bodech. Předně, v souzeném sporu nebylo nikde tvrzeno, a tím méně prokázáno, že by se žalobkyně před tím, než bylo ve věci určení vlastnického práva pravomocně rozhodnuto, obrátila na pozemkový úřad s žádostí o řešení předešlého pochybení. Žalobkyně byla až do právní moci rozhodnutí přesvědčena, že své vlastnického právo uhájí. Žalobkyně a její právní předchůdce též drželi pozemek po více než dvanáct let v dobré víře, že jim vlastnické právo k němu náleží. Z tohoto důvodu bylo předčasné a zbytečné zahajovat proti České republice spor o náhradu škody. Samotná existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ještě neznamená vznik škody. Značí pouze, že existuje několik titulů, které formálně splnily předpoklady pro zápis a je dána možnost zpochybnění vlastnického práva. Škoda nevzniká, dokud není postaveno najisto, zda titu