30 Cdo 2442/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2442/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2005 Spisová značka:30 Cdo 2442/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2442.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2442/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Novém Jičíně, se sídlem v Novém Jičíně, Tyršova č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 32/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co 31/2003-124, t a k t o : I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co 31/2003-124, se ve výrocích označených I.a III. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované proti výroku II. uvedeného rozsudku odvolacího soudu se odmítá s tím, že v této souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. června 2004, č.j. 1 Co 31/2003-124, v označené věci změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2002, č.j. 23 C 32/2002-103 potud, že žalované uložil zaslat žalobci písemnou omluvu v souvislosti s tím, že byl v době od 2. listopadu 1994 do 31. ledna 1995 držen ve vazbě s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích (výrok \"I.\"). Ve zbývající, soudem prvního stupně zamítnuté části, požadované omluvy i ve zbytku soudem prvního stupně zamítnutého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok \"II.\"). Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok \"III.\"). Odvolací soud při svém rozhodování vyšel především ze skutkových zjištění podložených obsahem spisu sp.zn. 4 T 71/95 Okresního soudu v Novém Jičíně, týkajících se vazby žalobce. S přihlédnutím k ustanovení § 71 odst. 1 trestního řádu dovodil, že postup (orgánů činných v trestním řízení) byl v této souvislosti v rozporu s uvedeným ustanovením, když nic nebránilo tomu, aby vyšetřování pokračovalo plynule od 1. listopadu 1994. Toho dne bylo okresnímu státnímu zastupitelství doručeno usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl v této věci zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a kterým byla věc vrácena okresnímu státnímu zástupci k došetření. Spis pak byl Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně vrácen dne 9. listopadu 1994. Odvolací soud pak poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že první úkony vyšetřovatele byly činěny až dne 1, února 1995, takže jde o období tří měsíců, o které se vazba žalobce zbytečně prodloužila. Žalovaná takto podle odvolacího soudu neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce - konkrétně do práva na osobní svobodu, když jej v uvedeném období držela ve vazbě. Odvolací soud pak v rozhodnutí zdůvodnil přiměřenost přiznaného morálního i finančního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. srpna 2004, přičemž žalované byl doručen téhož dne. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 10. září 2004 včasné dovolání. Dovolatelka má zato, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně jednal s Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ČR a vůči této organizační složce žalobu zamítl s odůvodněním, že úkony vyšetřovatele nemohly být v době od listopadu 1994 do února 1995 prováděny, protože se (příslušný trestní spis) nacházel u soudu k rozhodnutí o opakovaných žádostech žalobce na propuštění z vazby a průtahy nebo prodlení nebyly shledány ani v dalších fázích celého trestního řízení. Až v rámci odvolacího řízení odvolací soud přípisem ze dne 20. května 2004 sdělil, že ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 o.s.ř. a § 3 odst. 1, § 9 až 11 zákona č. 219/2000 Sb. bude jednat jako s žalovaným s Českou republikou - Okresním soudem v Novém Jičíně. Této organizační složce tak byla odňata možnost účastnit se již řízení před soudem prvního stupně. Nadto je sporné, zda Okresní soud v Novém Jičíně je oprávněn v daném řízení jednat za stát, protože odpovědnost za úkony státních zástupců a soudů všech stupňů nese Ministerstvo spravedlnosti ČR, které též může vyplatit příslušné náhrady. Dovolatelka v další části dovolání především rekapituluje postup orgánů činných v trestním řízení a dovozuje, že Okresní soud v Novém Jičíně nenese žádnou odpovědnost za případné průtahy v popisovaném řízení. Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním ze dne 11. listopadu 2004, v němž se s napadeným rozhodnutí ztotožnil. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání, pokud napadá rozsudek jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedené části v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěn