30 Cdo 2901/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2901/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 10. 2014 Spisová značka:30 Cdo 2901/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2901.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. § 196a odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:18. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2901/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovaným 1) S. A. P., a 2) HERBERO, spol. s r. o., se sídlem ve Velkých Dvorcích, identifikační číslo osoby 626 20 134, oběma zastoupeným JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nerudova 5, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 164/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2013, č. j. 12 Co 116/2013-156, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Tachově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2012, č. j. 6 C 164/2008-128, určil, že žalovaná 2) je vlastnicí blíže označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 27. října 2005 byla mezi žalovanou 2) (jako prodávající) a žalovanou 1) (jako kupující) uzavřena kupní smlouva, na základě které byly do vlastnictví žalované 1) z vlastnictví žalovaného 2) převedeny předmětné nemovitosti. Soud tuto smlouvu shledal absolutně neplatnou dle § 196a odst. 3 za použití § 135 odst. 2 obch. zák. a § 39 obč. zák. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě spatřil soud prvního stupně v již existenci samotné vysoké pohledávky žalobkyně za žalovanou 2), kterou žalovaná 2) dobrovolně neuspokojuje. Navíc soud také zjistil, že exekuci, kterou se žalobkyně domáhá uspokojení své pohledávky za žalovanou 2), předcházela exekuce jiná, kdy další nemovitý majetek povinného je touto exekucí postižen. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 12 Co 116/2013-156, v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. V katastru nemovitostí je jako jejich vlastník zapsána žalovaná 1) podle kupní smlouvy, kterou s ní uzavřela žalovaná 2) dne 27. září 2005. Žalobkyně namítala absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor se zákonem a prokázala, že má vůči žalované 2) pohledávku přesahující 17.000.000,- Kč a že další majetek žalované 2) je postižen exekucí. Soud prvního stupně se pak správně zabýval otázkou platností uvedené kupní smlouvy, k tomu provedl dokazování v potřebném rozsahu ke zjištění skutkového stavu, z něhož vycházel při rozhodování i odvolací soud, a věc správně – v souladu s judikaturou - posoudil dle 196a odst. 3 obch. zák. a § 39 obč. zák., když dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, protože byla uzavřena v rozporu se zákonem (§ 135 odst. 2, § 196a odst. 3 obch. zák., § 39 obč. zák.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále již „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a že řízení je zatíženo vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelky v dovolání předně podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení (před soudy obou stupňů). Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují dovolatelky především v otázce nesprávné aplikace § 196a odst. 3 obch. zák. na posuzovaný případ, když z provedeného dokazování v žádném případě nevyplývá, že by předmětným převodem nemovitostí byla jakkoliv poškozena společnost, potažmo její věřitelé, resp. v daném případě žalobkyně, která by snad měla být v době uzavření kupní smlouvy ze dne 27. září 2005 zkrácena na svých právech, tj. v možnosti uspokojit svou vymahatelnou (v době převodu nevykonatelnou) pohledávku z jinak než takovou smlouvou převáděného majetku společnosti. Dovolatelky zdůrazňují, že „předpokladem možnosti věřitele dovolat se soudní cestou své ochrany podle § 196 odst. 3 obch. zák. je existence pohledávky věřitele za společností v době převodu majetku podléhajícího režimu § 196a odst. 3 obch. zák. a dále poškození věřitele takovýmto převodem, a to minimálně v intenzitě prokazatelného ohrožení pohledávky věřitele následkem převodu majetku podle § 196a odst. 3 obch. zák. Z procesního hlediska musí být výše uvedené podmínky relevantním způsobem rovněž tvrzeny a prokázány, přičemž dle názoru žalovaných leží břemeno důkazní v tomto případě na věřiteli, tj. na žalobkyni, neboť výše uvedené podmínky zcela nesporně představují hmotněprávní předpoklad možnosti věřitele dovolat se soudní cestou ochrany jeho subjektivních práv neboli podmínky aktivní věcné legitimace.“ Podle jejich názoru žalobkyně v řízení neprokázala, že by v době uzavření předmětné smlouvy byla jakkoliv ohrožena na svých právech, popř. následkem takového převodu poškozena. V řízení ani nebylo prokázáno, že by se dovolatelka 2) zbavovala svého majetku s úmyslem poškodit žalobkyni, a nebylo ani zkoumáno, za jakých podmínek byla sporná smlouva vůbec uzavřena, přičemž na námitky dovolatelek odvolací soud nereagoval. Dovolatelkám je známa konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací“) v otázce aplikace § 196a odst. 3 obch. zák., přičemž jsou toho názoru, že otázka aplikace uvedeného ustanovení, jehož se prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva domáhá třetí osoba (věřitel společnosti), tedy nikoliv z pohledu hmotného práva účastník smlouvy o převodu majetku podléhajícího § 196 obch. zák., nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Navíc dosavadní závěry dovolacího soudu k aplikaci cit. ustanovení nejsou bez dalšího použitelné na posuzovaný případ. Dospěl-li by ovšem dovolací soud k jinému závěru, pak se dovolatelky domnívají, že dosud „vyřešená“ otázka aplikace § 196a obch. zák. by měla být s ohledem na uvedené argumenty, s přihlédnutím k cílům sledovaným druhou směrnicí, jakož i s ohledem na dobrou víru a právní jistotu, posouzena jinak. V daném případě mělo být postaveno na jisto, zda je vůbec možné, aby se věřitelé proti vůli společnosti prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva domáhali neplatnosti sporných smluv podle § 196 obch. zák., které primárně slouží k ochraně společnosti, nikoliv věřitelů, jestliže právní řád věřitelům umožňuje napadat zkracující úkony jejich dlužníka žalobou na neúčinnost právních úkonů podle § 42 obč. zák., a pokud ano, za jakých podmínek. Dovolatelky dále kladou otázku, zda je možné domáhat se předmětného určení práva dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy, není-li zároveň relevantním způsobem tvrzeno a prokázáno, že uzavřením smlouvy o převodu majetku došlo k poškození věřitelů společnosti. Kromě toho v posuzované věci podle dovolatelek došlo k nezákonnému prolomení koncentrace řízení, když žalobkyně na prvním jednání po změně žaloby nedoložila, resp. neoznačila důkazy k prokázání naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby. Dovolatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu je obsaženo již v podání se změnou žaloby (připuštěnou soudem prvního stupně); pouhé tvrzení naléhavého právního zájmu totiž nepostačuje, neboť s procesní povinností tvrzení je spojeno rovněž důkazní břemeno spočívající minimálně ve včasném označení důkazů k prokázání takového tvrzení. Brojí rovněž proti skutkovým zjištěním, která považují za nedostatečná, vytýkají vadu řízení spočívající v absenci zdůvodnění, proč odvolací soud neprovedl dokazování dovolatelkami opakovaně navrhovanými důkazy. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelky současně požádaly dovolací soud, aby před rozhodnutím o dovolání odložil právní moc napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že žalovaná 1) je bezprostředně ohrožena na svých vlastnických právech k předmětným nemovitostem z důvodu, že tento majetek je dotčen vyda