30 Cdo 302/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 302/2025-115 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) JUDr. Milanovi Usnulovi, IČO 47097213, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 050 126 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 167/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2024, č. j. 14 Co 280/2024-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 20 C 167/2023-51, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 050 126 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky od 1. 11. 1996 do zaplacení a částek 65 925 Kč a 15 950 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit na nákladech řízení žalovanému 1) částku 900 Kč (výrok II) a žalované 2) částku 900 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 14 Co 280/2024-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 1 050 126 Kč s příslušenstvím a částek 65 925 Kč a 15 950 Kč se žalobce po obou žalovaných domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného 1) spočívajícího v tom, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 098 EX 00076/02 (dále jen „předmětné exekuční řízení“), v němž se žalobce jako oprávněný domáhal po povinném R. V. zaplacení pohledávky ve výši 1 050 126 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 65 925 Kč a 15 950 Kč, žalovaný 1) jako soudní exekutor v období od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného a nezjišťoval tak existenci jeho postižitelného majetku, což vedlo k tomu, že nebylo nic vymoženo a pohledávka žalobce nebyla uspokojena, ačkoliv žalobce byl po dobu trvání předmětného exekučního řízení aktivní a žalovaného 1) na postižitelný majetek povinného upozorňoval. V řízení uplatněná škoda pak představuje v předmětném exekučním řízení nevymoženou pohledávku s příslušenstvím. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání směřující proti jeho výrokům I a II. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Dovolání není přípustné proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ve vztahu k dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 7. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 8. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Žalobce v dovolání sice formuloval dle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku „hmotného nebo procesního“ práva, a to „stanovení principů, při jejichž naplnění lze stanovit správnou hranici mezi pojetím formální a materiální pravdy tak, aby ještě konečné rozhodnutí ve věci mohlo být považováno za spravedlivé a zákonné“ a domáhal se odpovědi na to, „jak v konkrétní rozhodovací praxi aplikovat uplatnění zásady objektivní pravdy a zásady projednací, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení podle ustanovené (patrně má být uvedeno ,ustanoveníʻ; poznámka Nejvyššího soudu) § 1 - § 6 o. s. ř.“. Tyto obecné formulace řádné vymezení dovolací otázky (dovolacího důvodu), jak je specifikováno výše, nepředstavují, neboť z nich není patrné, jaké konkrétní právní posouzení odvolacího soudu považuje žalobce za nesprávné a v čem má tato nesprávnost spočívat. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobce v rámci takto obecně vymezené otázky domáhal přezkumu správnosti posouzení dvou procesních otázek, a to (1) otázky postupu soudu prvního stupně (aprobovaného rozhodnutím odvolacího soudu), který jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce a žalobu zamítl pro neunesení břemena tvrzení, a (2) otázky možnosti uplatnění novot v odvolacím řízení. 9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka možnosti zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení u jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobce nemohl být dle § 118a odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně poučen o nedostatečných tvrzeních ohledně žalobního nároku (zejm. ohledně majetku povinného, který měl být zjištěn a postižen, v důsledku čehož by byla vymáhaná pohledávka uspokojena), jelikož se k jednání soudu prvního stupně nedostavil stejně jako jeho právní zástupce, ačkoliv byl zástupce žalobce k tomuto jednání řádně předvolán s tím, že toto předvolání platilo i pro žalobce, a ani žádný z nich nepožádal z důležitého důvodu o odročení tohoto jednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu je totiž v takové situaci nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takovému nepřítomnému účastníku poučení poskytnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a ze dne 24.