30 Cdo 3567/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3567/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:30 Cdo 3567/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.3567.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 14 odst. 1 písm. a) předpisu č. 6/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3567/2024-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) A. M., a b) J. M., obou zastoupených Mgr. Tomášem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9), o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 385/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2024, č. j. 57 Co 120/2024-137, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta žalobců Mgr. Tomáše Mikety. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou dne 3. 9. 2022 se žalobce a) domáhal zaplacení částky 412 000 Kč s příslušenstvím a žalobce b) částky 436 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, v němž žalobci vystupovali na straně žalované. Řízení trvalo celkem 25 let, 10 měsíců a 13 dní (od 7. 2. 1997 do 20. 12. 2022). Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku uhradila žalobci a) částku 288 000 Kč a žalobci b) částku 264 000 Kč. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 62 C 385/2022-90, uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 193 667 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci b) částku 217 667 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku 218 333 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) částku 218 333 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobcům a) a b) na nákladech řízení částku 45 551 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok IV) a zastavil řízení co do zákonného úroku z prodlení z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 412 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022, z částky 700 000 Kč od 4. 6. 2022 do 22. 9. 2022, z částky 436 000 Kč od 23. 9. 2022 do 1. 10. 2022 (výrok V). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 57 Co 120/2024-137, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé pod body I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 45 333 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení a žalobci b) částku 14 333 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 10. 2022 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované zaplatit žalobcům a) a b) rovným dílem na náhradě nákladů řízení 37 050 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobcům a) a b) rovným dílem na náhradě nákladů odvolacího řízení 18 005 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I a II včetně závislých výroků IV a V včasně podaným dovoláním (čl. 143). Nejvyšší soud však dovolání žalované podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka žalované pod bodem A), zda odvolací soud byl při posuzování intenzity nemajetkové újmy a s tím související výše přiměřeného zadostiučinění oprávněn překročit částku ve výši 20 000 Kč za každý rok vedení posuzovaného řízení a přikročit ke stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění ve výši 25 000 Kč za rok řízení, tedy mimo rámec určený stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a v závislosti na nich bude stanoveno adekvátní zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud ve Stanovisku. Je tak třeba zdůraznit princip, že ve Stanovisku uvedené rozmezí základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, je jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 80, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2314/2023, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2689/2020, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Odkazuje-li v této souvislosti žalovaná v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, je třeba konstatovat, že povaha těchto usnesení, kterými bylo dovolání odmítnuto, vylučuje, aby v nich mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jenž by zakládal judikaturní rozpor (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Poukazuje-li pak žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2/2023, v něm otázka základní částky zadostiučinění nebyla vůbec řešena. Námitka žalované pod bodem B), zda byl odvolací soud oprávněn zohlednit opakované vedení posuzovaného řízení na všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem, společně se složitostí skutkovou, právní a procesní, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se jí žalovaná faktic