30 Cdo 492/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 492/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2025 Spisová značka:30 Cdo 492/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.492.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Odpovědnost státu za újmu Exces Dotčené předpisy:§ 82 o. z. § 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 492/2025-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. N., zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Zakšínská 615/17, proti žalované M. N., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o žalobě na ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 27 C 297/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 29 Co 287/2024-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Filipa Matouše, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 27 C 297/2023-31, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna se žalobkyni omluvit za výroky „uvedené v bodě 17 odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 3. 2022, č. j. 32 P 17/2019-3393, a v bodě 29 odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 32 P 17/2019“ (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 164 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala „písemné, ručně psané omluvy s úředně ověřeným podpisem“ tohoto znění: „Já, níže podepsaná, JUDr. Marcela Nováková, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, se tímto omluvám Z. N., narozené: XY, bytem: XY za nepravdivé informace, které jsem o ní uváděla a šířila v bodě 17 svého usnesení ze dne 03. 03. 2022, č. j. 32 P 17/2019-3393, konkrétně za slova, že „matka se snaží dosáhnout svého všemi prostředky a nezletilé dítě používá jako nástroj. Matka na nezletilého vyvíjí nepřiměřený tlak, aby vypovídal dle jejich představ. Matka zcela zjevně nemá náhled na své chování, neuvědomuje si, že vytváří na nezletilého nepřiměřený psychický tlak a ponižuje jej. Rovněž je třeba poukázat na matčino urážlivé označení otce před samotným nezletilým.“, a dále potom za hanlivé a nepravdivé výroky, které jsem o ní uvedla v bodě 29 svého usnesení ze dne 08. 06. 2022, sp. zn. 32 P 17/2019, konkrétně za slova, že „Matka, ať již vědomě či nevědomě na nezletilého vyvíjí neustále silný psychický tlak. Matka však neustává ve svém urputném boji proti otci a nebere přitom ohled na společné dítě (viz např. dopis anonymního,souseda´, zaslaný sociálnímu odboru Města XY, prostřednictvím matčiny advokátní kanceláře“. Doplňuje se, že žaloba souvisí s projednáváním věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 P 17/2019, týkající se úpravy poměrů k nezletilému AAAAA (pseudonym), synovi žalobkyně a V. M., nar. XY, v níž rozhodovala žalovaná jako soudkyně. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla patrně v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. K později učiněnému podání dovolatelky Nejvyšší soud nepřihlížel nejen proto, že byla učiněna až po zákonem stanovené lhůtě k podání dovolání, ale zejména proto, že je, ač sepsáno advokátem, ve svém obsahu s řešenou problematikou zcela mimoběžné. Žalobkyně v dovolání předně namítá, že v odvolacím řízení rozhodovala (údajně) podjatá soudkyně [členka odvolacího senátu] JUDr. PhDr. Alena Novotná, Ph.D. Tím ovšem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká výhradně jen zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., kterou ovšem nelze dovolání samo o sobě odůvodnit (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.), tím méně založit jeho přípustnost, neboť k jejímu posouzení slouží žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud se touto námitkou nemůže zabývat za situace, kdy dovolání není v právě projednávané věci ani jinak (ať už podle § 237 nebo podle § 238a o. s. ř.) přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 153/2022, a ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1732/2022). Nadto žalobkyně sama avizuje, že uvedenou výhradou uplatnila prostřednictvím samostatně podané žaloby pro zmatečnost. Přípustnost dovolání nelze ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitkou nesprávného právního posouzení „pasivní legitimace žalobkyně“ (míněna zřejmě pasivní věcná legitimace žalované), neboť odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) se ve svých úvahách nijak neodchýlily od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Platí i nadále, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] je předpisem speciálním, který v rozsahu své působnosti vylučuje uplatnění předpisů obecných, občanský zákoník (zákona č. 89/2012 Sb.) nevyjímaje [k tomu srov. i § 26 OdpŠk]. Stát nebude podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídat za způsobenou újmu tehdy, jestliže dojde na straně škůdce (osoby jinak jednající ve prospěch orgánu veřejné moci) k tzv. excesu. Tehdy bude za újmu odpovídat osoba, jež se excesu dopustila. O exces se jedná ovšem jen v tom výjimečném případě, kdy škůdce svou činností sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů či potřeb třetích osob, jež nijak nesouvisely z hlediska místního, časového a zejména věcného (vnitřně účelového) s jeho úřední činností. Všechna tři uvedená kritéria musejí být splněna kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 2 Cz 43/63), nicméně nemají stejný význam; rozhodující je především věcný vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena [tvrzená] škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. Posouzení, zda došlo k excesu na straně osoby, která veřejnou moc vykonávala, je odvislé od okolností konkrétního případu (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.10.1970. sp. zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971). V situaci, kdy by měl za újmu jinak odpovídat stát, je třeba považovat závěr o excesu za zcela výjimečný, neboť by jím mohlo dojít k omezení jinak objektivní odpovědnosti státu (§ 2 OdpŠk), která je navíc stanovena in favorem poškozeného, který v případě, že svůj nárok prokáže, má jistotu, že jej vůči státu také vymůže. Vždy je proto nutno se podrobněji zaměřit na povahu činnosti, ve které byl shledáván jeho nesprávný úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je přitom v obecné rovině nerozhodné, zda se osoba jednající jménem orgánu veřejné moci při té příležitosti dopustila protiprávního jednání (popř. též trestného činu) či nikoliv. Z toho, jak byla koncipována vlastní žaloba (a též s přihlédnutím ke skutkovým závěrům dosaženým soudy nižších stupňů) je zřejmé, že výroky a hodnotící soudy obsažené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 přijala žalovaná v přímé souvislosti s plněním pracovních povinností soudkyně [viz § 1, § 2 písm. a) a § 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů], v rámci jí svěřené rozhodovací činnosti, kdy bylo její zákonnou povinností rovněž vydané rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.); byl tedy nepochybně naplněn jak místní, časový, tak především věcný vztah vytýkaného jednání k výkonu funkce soudce. Pro závěr, zda šlo o exces či nikoliv je okolnost, že je jméno rozhodující osoby uvedeno v některé části rozhodnutí orgánu veřejné moci jen jedním