30 Cdo 660/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 660/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2018 Spisová značka:30 Cdo 660/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.660.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 712/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, takto: Rozsudek Městkého soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do zamítnutí částky 71 615,40 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 115,40 Kč od 1. 10. 2007, jakož i v nákladových výrocích II a III, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 712/2007-227, v části výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71 615,40 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 14 115,40 Kč od 1. 10. 2007, jakož i v nákladovém výroku II, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se společně s dalšími dvěma žalobkyněmi (E. H. a P. H.) domáhala prostřednictví žaloby ze dne 23. 4. 2007 zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001, v němž se původně A. H. domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, přičemž žalobkyni lze přičíst i újmu, která vznikla jejímu právnímu předchůdci. Uvedené řízení trvalo 10 let a 4 měsíce od podání žaloby do konečného rozsudku. Po podání žaloby bylo žalobkyni plněno ze strany Ministerstva spravedlnosti částkou 7 500 Kč, žalobkyně vzala v této části žalobu zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně k návrhu žalobkyně připustil změnu žaloby, takže posléze předmětem řízení bylo zaplacení částky 100 000 Kč, z toho částky 57 500 Kč jako navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou dobu samotného odškodňovacího řízení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2014, č. j. 5 C 712/2007-227, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení (výrok I), a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně řízení (o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a neplatnost výpovědi z pracovního poměru) vedené původně před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a posléze před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001 a pod sp. zn. 20 C 29/2007 bylo zahájeno dne 16. 7. 1996, v průběhu řízení bylo rozhodováno o místní příslušnosti a došlo k rekonstrukci spisu. Žaloba tak byla doručena žalovanému až dne 16. 2. 2003. Dne „3. 4. 2003 navrhl zástupce žalobce postup dle § 107 odst. 2 o. s. ř., když žalobce A. H. 10. 4. 2002 zemřel a předložil usnesení 26 D 737/2002-30, kde dědici po zemřelém jsou M. H. a P. H., žalobkyně dědictví odmítla.“ (sic!) Soud řízení zastavil, avšak k odvolání bylo rozhodnutí zrušeno. Po vyžádání dědického spisu a výslechu dědiček zemřelého a pozůstalé manželky k otázkám vedení společné domácnosti se zemřelým rozhodl soud dne 11. 4. 2005 o nástupnictví E. H., P. H. a M. Š. na místo žalobce. „Podáním ze dne 11. 4. 2005 navrhla žalobkyně společně s E. H. a P. H. rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy, usnesením ze dne 9. 6. 2005 nebyla změna žaloby připuštěna.“ Rozsudkem ze dne 3. 1. 2006 soud žalobu zamítl. Potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze pak nabyl právní moci dne 7. 11. 2006. Žalobkyně společně s E. H. a P. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze podaly k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu pro zmatečnost. Po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl spis postoupen Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému, který žalobu pro zmatečnost dne 14. 12. 2007 zamítl. Potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 3. 10. 2008. Žalobkyně podala dne 28. 6. 2004 stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) proti České republice s tím, že si stěžuje na porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci sp. zn. 17 C 130/2001 v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Žalobkyně dne 30. 3. 2007 podala stížnost u Ministerstva spravedlnosti na nepřiměřenou délku soudního řízení a žádost o náhradu nemajetkové újmy. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval zejména podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). O nepřiměřenosti délky průtažného řízení podle soudu nebylo sporu ani mezi účastníky řízení, když žalovaná žalobkyni k žádosti poskytla odškodnění ve výši 7 500 Kč. K porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě došlo, žalobkyni odškodné náleží a spornou podle soudu byla jen jeho výše. S odkazem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk soud uvedl, že řízení trvalo delší dobu, když došlo ke ztrátě spisu a následně původní žalobce zemřel. Samotné konstatování porušení práva se v tomto případě (ani s přihlédnutím k postupu žalobkyně v průběhu řízení) nejeví jako dostačující a nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak než v penězích. Řízení trvalo celkově od 16. 7. 1996 do 3. 10. 2008 a ve vztahu k žalobkyni od 3. 4. 2003 do 3. 10. 2008. Soud vyšel z toho, že rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru je rozhodnutím statusovým. Může mít značný význam pro účastníka, který se takového rozhodnutí domáhá, když spor staví na jisto otázku základního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, totiž existenci trvání pracovního poměru. Tento význam ovšem nelze připisovat nástupkyním původního žalobce. Soud prvního stupně s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen jako „Stanovisko“), při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení dohromady a 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení. Pokud se jedná o délku řízení, pokládal soud průtažné řízení za trvající v době od 16. 7. 1996 do 27. 11. 2006 a od 12. 2. 2007 do 3. 10. 2008. Částku 165 083,24 Kč, odpovídající součinu uvedené délky průtažného řízení a základní částky, soud snížil celkem o 96 % (pro složitost průtažného řízení částku snížil o 5 %, z důvodu jednání poškozené o 1 %, pro postup orgánů veřejné moci během řízení, kdy soudy rozhodovaly ve více stupních a opakovaně, o 40 % a pro nízký význam řízení pro poškozenou o 50 %, neboť předmětem řízení nebyly mzdové nároky a žaloba byla zamítnuta), a za přiměřené zadostiučinění tedy pokládal částku 6 571,67 Kč. Jelikož žalovaná žalobkyni již jako odškodnění zaplatila 7 500 Kč, kterou soud pokládal za více než dostačující, žalobu zamítl. 5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-263, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I o věci samé tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 28 384,60 Kč spolu se zákonným (v rozsudku blíže vymezeným) úrokem z prodlení od 1. 10. 2007 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákl