30 Cdo 858/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 858/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2015 Spisová značka:30 Cdo 858/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.858.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 10. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.11.2015IV.ÚS 3256/15JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto28.6.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 858/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně MICHAEL Development – Špindlerův Mlýn s. r. o., se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, identifikační číslo osoby 267 42 900, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 2.848.016,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 120/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 55 Co 399/2014-128, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 55 Co 399/2014-128, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 22. května 2014, č.j. 41 C 120/2013-110, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2.848.016,- Kč s příslušenstvím. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla být způsobena žalovanou v důsledku porušení povinností vyplývajících z kupní smlouvy k nemovitostem uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Žalovaná (jako prodávající) nejdříve odmítala poskytnout potřebnou součinnost k dosažení účelu kupní smlouvy a později odmítala ze smlouvy plnit. Žalobkyně tak nemohla nemovitosti řádně nabýt a užívat, čímž jí měla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že účastnice uzavřely dne 21. února 2007 kupní smlouvu o převodu nemovitostí na základě výběrového řízení (dále již „kupní smlouva“). Kupní cena byla ujednána ve výši 16.300.000,- Kč. Žalobkyně se zavázala zaplatit kupní cenu do 75 dnů ode dne nabytí platnosti kupní smlouvy. Smluvní strany se dále dohodly, že po zaplacení celé kupní ceny bude podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem podle kupní smlouvy (dále již „návrh na vklad“) příslušnému katastrálnímu úřadu. V kupní smlouvě bylo nadále ujednáno, že kupní smlouva nabývá platnosti dnem jejího schválení Ministerstvem financí ČR dle ustanovení § 22 odst. 3 a § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Doklad o zaplacení kupní ceny je podmínkou pro podání návrhu na vklad. Katastrální úřad pro hl. město Prahu dne 23. dubna 2009 návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že nebyla zaplacena kupní cena, což bylo podmínkou pro povolení předmětného vkladu, a kupní smlouva tak nenabyla účinnosti. Dne 11. února 2008 žalovaná sdělila písemně žalobkyni, že Ministerstvo financí České republiky kupní smlouvu neschválilo. V důsledku toho nenabyla platnosti a nelze ji předložit příslušnému katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad. Zákonem č. 153/2009 Sb., byl novelizován zák. č. 219/2000 Sb., tak, že jím byla zrušena podmínka schválení smlouvy o převodu majetku příslušným ministerstvem ke dni účinnosti zákona dne 1. července 2009. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2011, sp. zn. 17 C 78/2008, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č.j. 12 Co 58/2012-266, bylo určeno, že kupní smlouva je platná. Dne 14. června 2012 byla kupní cena žalobkyní zaplacena žalované. Osm dní poté byl dne 22. června 2012 podán návrh na vklad ve prospěch žalobkyně. Dne 21. března 2013 žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k náhradě škody ve výši 2.848.016,- Kč. Odvolací soud věc posoudil podle § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již „obč. zák.“) a dále podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu podle obč. zák. a ztotožnil se správními závěry soudu prvního stupně odvozenými ze zjištěného skutkového stavu. Ze smluvních ujednání mezi účastníky dovodil, že za situace, kdy žalobkyní nebyla ve lhůtě 75 dnů od platnosti kupní smlouvy dohodnutá kupní cena zaplacena, na straně žalované nedošlo k porušení její smluvní povinnosti předložit příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad podle kupní smlouvy a poskytnout k tomu potřebnou součinnost. Kupní smlouva nabyla platnosti dne 1. července 2009 v souvislostí se shora uvedenou novelizací cit. zák. č. 219/2000 Sb. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyní tvrzená škoda, která jí měla vzniknout v období od 1. července 2009 do 22. června 2012 z důvodu, že nenabyla předmětné nemovitosti a nemohla je užívat či přenechat k užívání, byla zapříčiněna jednáním žalobkyně, která nezaplatila kupní cenu, ač tak měla učinit; nemohlo tudíž dojít ke vkladu vlastnického práva v její prospěch. Mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované není dána příčinná souvislost. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dvě následující námitky: 1) Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se měl řídit předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. února 2012, č. j. 28 C 51/2012-27, týkajícího se kupní smlouvy a otázky, kdo je v prodlení. V cit. rozhodnutí byly předmětem řízení úroky z prodlení, které po dovolatelce nárokovala žalovaná (v tomto řízení měly účastnice obrácené procesní postavení). Podle dovolatelky soud v rámci posuzované předběžné otázky dovodil, že „žalobkyně (v projednávané věci žalovaná) … se svým jednáním sama ocitla v prodlení se splněním závazku, tj. poskytnout potřebnou součinnost …, a tak žalovaná (v projednávaném řízení dovolatelka) ve smyslu ust. § 560 obč. zák. nebyla povinna plnit, když sama žalobkyně byla v prodlení s plněním své povinnosti…“ Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, podle kterého by měl být cit. rozsudek sp. zn. 28 C 51/2012 v řešení otázky prodlení žalované v této věci pro soudy obou stupňů závazný. 2) Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, který se zabývá závazkovým právem v souvislosti zásadou „pacta sund servanda“. K tomu dovolatelka uvádí, že „dávala-li žalovaná najevo, že ze smlouvy nebude plnit, bezpochyby porušila zásadu pacta sund servanda. Žalovaná k plnění smlouvy přistoupila, až po pravomocném rozsudku rozhodnutí soudu o platnosti kupní smlouvy. Při uzavření kupní smlouvy byl dovolatel v dobré víře, že jednání žalované bude směřovat k dosažení převodu vlastnického práva k nemovitostem. Žalovaná své povinnosti neplnila a jednala v přímém rozporu s účelem kupní smlouvy, a to čistě svévolně a úmyslně. Už jen toto protiprávní jednání … postačovalo k tomu, aby dovolatelce vznikl nárok na náhradu škody, která mu vznikla jako ušlý zisk. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstituuje absurdní právní názor, že lze odepřít plnění smlouvy bez jakéhokoli postihu… Dovolatelka uzavírá, že „jelikož se odvolací soud odchýlil od výkladu základního právního principu závazkového práva vykládaného konstantní judikaturou soudu, došlo i v tomto ohledu k naplnění dovolacího důvodu dle ust. § 237 občanského soudního řádu.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu změnil tak, aby došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně a žalobě bylo zcela vyhověno a aby bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že do dovolání dovolatelky není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. K dovolací námitce č. 1: V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), a to, vzhledem k omezení důvodu dovolání pouze na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ani k prokázání důvodu dovolání, jak tomu bylo v právní úprav