31 Cdo 3737/2012 – Nejvyšší soud

31 Cdo 3737/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Václava Dudy, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Křivá 2612/1, PSČ 130 00, proti žalované J. K., zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou 435/27, PSČ 147 00, o zaplacení částky 445.883 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 106/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 12 Co 212/2012-144, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 12 Co 212/2012-144, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 28 C 106/2007-108, uložil Obvodní soud pro Prahu 6 žalované (J. K.) zaplatit žalobci J. B. částku 445.883 Kč s 7% úrokem z prodlení od 13. dubna 2007 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně - vycházeje z ustanovení § 536, § 537 odst. 2, § 554, § 560 a násl. a § 562 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Žaloba, kterou se žalobce (jako zhotovitel) domáhal po žalované (jako objednateli) doplacení ceny díla za dílo (stavbu) provedené podle smlouvy o dílo ze dne 23. května 2006, uzavřené mezi účastníky podle obchodního zákoníku (dále též jen „smlouva o dílo“), je důvodná, jelikož žalovaná převzala dílo na základě protokolu o předání a převzetí díla ze dne 11. září 2006 (dále též jen „předávací protokol“). [2] Na zjevné vady díla poskytl žalobce žalované slevu a další vady díla (pro něž žalovaná odmítá doplatit cenu díla) neoznámila žalovaná žalobci včas. [3] Účastníci si sjednali ve smlouvě o dílo písemnou formu oznámení vad díla, kterou žalovaná použila až v podání z 16. března 2011. S přihlédnutím k ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. se tak (její) práva z odpovědnosti za vady díla stala nevymahatelnými. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 12 Co 212/2012-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud, jenž vyšel z týchž skutkových závěrů jako soud prvního stupně, se ztotožnil i s jeho závěry právními, k nimž v reakci na odvolací námitky přijal následující závěry: [1] Ujednání, které smlouvu o dílo podřizuje režimu obchodního zákoníku, nezhoršuje postavení žalované, když všechna práva a povinnosti obsažená ve smlouvě o dílo jsou zcela vyvážená. [2] Není důvodná námitka, že dílo nebylo „doděláno“ a předáno, k čemuž odvolací soud poukazuje na předávací protokol a (zejména) na dopis z 3. prosince 2006, v němž žalovaná potvrzuje předání díla, leč zmiňuje (bez bližší specifikace) nedostatky (díla) a nekvalitní práci, s tím, že nechává vypracovat znalecký posudek k posouzení vad díla a že poslední dvě faktury uhradí až na základě tohoto posudku. [3] Zjevné vady díla měla žalovaná reklamovat bez zbytečného odkladu, tedy při převzetí díla nebo bezprostředně po zjištění těchto vad (§ 428 obch. zák.). Včasnou reklamaci těchto vad neprokázala žalovaná ani poukazem na dodatek č. 6 smlouvy o dílo. [4] Skryté vady díla mohla žalovaná reklamovat až po jejich zjištění, tedy v průběhu celé záruční doby. [5] Konkrétní vady díla reklamovala žalovaná až dopisem z 16. března 2011. Šlo však o reklamaci zjevných vad díla a tedy opožděnou. I kdyby bylo možné považovat některé z těchto vad za vady skryté, žalovaná jejich existenci neprokázala a tím, že hrubou stavbu zhotovenou žalobcem nechala zakrýt „třetí firmou“ (aniž si předtím nechala vyhotovit znalecký posudek), zmařila prokázání vad díla. [6] Námitku žalované, že dílo nepřevzala a že jí nebyly doručeny faktury, o jejichž úhradu jde, vyvrací dopis žalované z 3. prosince 2006. [7] Nebylo-li dílo předáno žalované řádně a včas, měla od smlouvy o dílo odstoupit (§ 345 obch. zák.). V současné době již nelze zadat znalecký posudek k prokázání vad díla, neboť žalovaná si nechala dodělat hrubou stavbu třetí firmou. Důkazy navržené žalovanou jsou proto nadbytečné, což platí i o fotodokumentaci hrubé stavby. [8] Jestliže k fakturám nebyly připojeny (jak tvrdí žalovaná) soupisy provedených prací jak na ně odkazuje článek 7.2. smlouvy o dílo, měla žalovaná požadovat jejich zaslání. Svou nečinností tak „neprokázala, že by soupis prací jako přílohu faktur neobdržela“. [9] Soud prvního stupně (tedy) postupoval správně, přiznal-li žalobci nárok na doplacení ceny díla. Žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem a smlouvou o dílo; od smlouvy neodstoupila, vady díla řádně nereklamovala a neprokázala je, takže jí nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady [§ 436 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)] a musí tedy doplatit cenu díla, i kdyby dílo mělo vady. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek (coby otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny respektive „jsou soudy rozhodovány rozdílně“): [1] Zakládá-li ujednání smlouvy smluvním stranám povinnost uplatnit vady písemně, je ústní forma uplatnění vady neplatná, jestliže se druhá strana nedovolá neplatnosti ve smyslu § 40a obč. zák.? [2] Je možné vady, na které byla uplatněna sleva z ceny díla a které byly různými prostředky zdokumentovány, zakrýt a následně prokázat různými důkazními prostředky? Je možné prokazovat zakryté vady důkazními prostředky, jako jsou fotodokumentace a svědecké výpovědi? Je možné ocenit zakryté vady znaleckým posudkem? [3] Může objednatel opravit svépomocí nebo prostřednictvím třetí osoby vady, na které uplatnil slevu z ceny díla a které byly různými prostředky zdokumentovány? Je možné prokazovat opravené vady důkazními prostředky, jako jsou fotodokumentace a svědecké výpovědi? Je možné ocenit opravené vady znaleckým posudkem? [4] Může volba obchodního zákoníku podle § 262 odst. 1 obch. zák. znamenat omezení práv spotřebitele ve smyslu § 55 a § 56 obč. zák., je-li namísto práv z odpovědnosti za vady díla podle občanského zákoníku použita odlišná úprava odpovědnosti za vady díla podle obchodního zákoníku? [5] Je ve smyslu § 56 odst. 3 písm. b/ obč. zák. nepřípustné ujednání ve smlouvě o dílo, které oproti obecné úpravě občanského zákoníku omezuje právo spotřebitele na uplatnění vady v záruční době? [6] Je-li smluvní ujednání ve smyslu § 55 a § 56 obč. zák. neplatné, jde o zhoršení právního postavení spotřebitele, které má za následek i neplatnost dohody o fakultativním použití obchodního zákoníku dle § 262 odst. 1 obch. zák.? V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatelka následovně: I. Ke lhůtě k uplatnění vad díla (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že volba obchodního zákoníku (podle § 262 odst. 1 obch. zák.) nezhoršila její postavení coby objednatele ze smlouvy o dílo. Zdůrazňuje, že šlo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 52 obč. zák. (v níž je ona spotřebitelem a žalobce podnikatelem) a s poukazem na ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. dovozuje, že v porovnání s ustanovením § 649 obč. zák. (jež vyžaduje, aby práva z odpovědnosti za vady byla uplatněna u zhotovitele v záruční době) je úprava obsažená v § 562 obch. zák. přísnější, jelikož podle něj objednatel musí oznámit zhotoviteli vady bez zbytečného odkladu. Odtud dovolatelka dovozuje, že odvolací soud měl mít dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou (ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák.), neboť směřovala ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Ustanovení obchodního zákoníku tak neměla být vůbec aplikována. V návaznosti na výše uvedené vytýká dovolatelka odvolacímu soudu i to, že pominul ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., z jehož druhé věty plyne, že odpovědnost dovolatelky za dodržení reklamační lhůty má být posuzována podle § 649 obč. zák. Dovodil-li odvolací so