32 Cdo 1490/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1490/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2020 Spisová značka:32 Cdo 1490/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1490.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 1 odst. 2 o. z. § 547 o. z. § 580 odst. 1 o. z. § 588 o. z. § 1970 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1490/2019-175 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně AE Enterprise s. r. o., se sídlem v Praze 10, Harlacherova 3320/6, identifikační číslo osoby 28499824, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované Čokoládové Manufaktuře s. r. o., se sídlem v Teplicích, Zemská 481/35, identifikační číslo osoby 03724476, zastoupené JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o zaplacení částky 554 760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 22/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co 37/2018-128, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co 37/2018-128, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a ve výroku II., a ve výroku druhém o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62 v části výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a ve výroku II. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 552 000 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky 290 000 Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 760 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Tvrdila, že na základě smlouvy o půjčce č. 17/03/2016 uzavřené dne 17. 3. 2016 mezi účastnicemi půjčila žalované částku 552 000 Kč, kterou se zavázala žalovaná vrátit spolu se sjednaným úrokem nejpozději do 1. 9. 2016, avšak dosud nic nevrátila. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 555 960 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky 290 000 Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 111 631,73 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že mezi účastnicemi byla dne 17. 3. 2016 uzavřena Smlouva o půjčce č. 17/03/2016, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do maximální výše 1 000 000 Kč s tím, že budou poskytnuty postupně podle dohody účastnic bezhotovostními převody, a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit do 1. 9. 2016 spolu s úrokem ve výši 0,5 % ročně z poskytnuté částky. Pro případ porušení povinnosti vrátit včas dlužnou částku sjednaly účastnice smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkové dlužné částky. Současně byl ujednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Žalobkyně poskytla žalované ve dnech 17. 3. 2016 a 31. 3. 2016 finanční prostředky ve výši 262 000 Kč a 290 000 Kč. Žalovaná žádnou částku žalobkyni nevrátila. V časové souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků podle smlouvy probíhala jednání o majetkovém vstupu žalobkyně do žalované, která dospěla do fáze podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, k realizaci převodu obchodního podílu však nedošlo. Žalovaná neprokázala, že by úvěrová smlouva tvořila se smlouvou o převodu obchodního podílu nedělitelný celek. Soud prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), z níž vyplývala povinnost žalované vrátit poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem. Neztotožnil se s námitkou žalované, že výše sjednaného úroku z prodlení je v projednávaném případě v rozporu s dobrými mravy. Považoval za rozhodné, že šlo o vztah dvou podnikatelek – obchodních korporací a nikoliv nerovný vztah „silné“ obchodní korporace a „slabého“ spotřebitele. Zdůraznil, že byl sjednán neobvykle nízký, spíše symbolický, úrok z úvěru jako cena za poskytnutí finančních prostředků, a proto vnímal jako pochopitelnou velmi citelnou, ale ještě stále přiměřenou, výši úroku z prodlení jako sankci za nedodržení sjednané splatnosti. Dodal, že ani judikatura nepovažuje úroky z prodlení v obdobných výších za závadné, pokud odpovídají okolnostem případu. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 28 304,80 Kč (druhý výrok). Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, pouze zopakoval dokazování smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 24. 3. 2016 a notářským zápisem ze dne 24. 7. 2017. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud smlouvu ze dne 17. 3. 2016 jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., kterou uzavřela žalovaná jako podnikatelka v rámci svého podnikání, a proto se na ni vztahovala omezení § 1797 o. z. Tuto smlouvu nepovažoval za neplatnou, neboť neměl (stejně jako soud prvního stupně) za prokázané tvrzení žalované, že smlouva o úvěru byla součástí širšího kontraktu. Uzavřel, že smlouva o úvěru nebyla podmíněna majetkovým vstupem žalobkyně do žalované. Vzhledem k obsahu smlouvy měl za důvodný nárok žalobkyně na úhradu poskytnuté jistiny se sjednaným úrokem z úvěru a smluvní pokutou, která zjevně nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalované o nemravné výši sjednaných úroků z prodlení vzhledem k závěrům jí citovaných nálezů Ústavního soudu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), a ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (jedná se o rozsudek uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 104/2012“), dospěl po zvážení okolností dané věci k závěru, že sjednaná výše úroku z prodlení není zcela zjevně nepřiměřená, nezakládá zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků a není v rozporu s funkcemi tohoto institutu. Zohlednil přitom, že šlo o smluvní vztah dvou podnikatelek, přičemž důsledkem autonomie vůle v jednání podnikatelů je celkově nižší míra jejich ochrany odůvodněná profesionalitou podnikatele, jenž se dobrovolně vystavil tvrdosti obchodního světa, a ostatní od něj důvodně mohli očekávat k tomu potřebné schopnosti. Dále vycházel z toho, že žalobkyně měla na základě smlouvy připravenu částku 1 000 000 Kč, kterou měla být schopna na požádání poskytnout žalované, a to za odměnu spočívající ve sjednaném (poměrně nízkém) úroku ve výši 0,5 % ročně počítaném toliko ze skutečně poskytnutých finančních prostředků, že žalovaná měla právo úvěr bez jakýchkoliv sankcí splatit i předčasně, že poskytnutý úvěr nebyl zajištěn zástavou, že byla sjednána jednorázová smluvní pokuta za nedodržení dohodnuté doby splatnosti, avšak ve spíše symbolické výši 0,5 % z celkové dlužné částky, tj. částkou 2 760 Kč, a že smluvený úrok z prodlení byl fakticky jedinou sankcí za nedodržení dohodnuté doby splatnosti a jediným institutem, jehož preventivní funkce měla pobízet žalovanou ke včasné úhradě poskytnutých finančních prostředků. Poukázal též na to, že žalovaná, přestože nezpochybnila převzetí finančních prostředků ve výši 552 000 Kč, neuhradila na jistině úvěru ničeho a neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které závazek ze smlouvy nesplnila. Celková výše dlužných úroků z prodlení byla podle odvolacího soudu v první řadě důsledkem doby neplnění závazku ze strany žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odch