32 Cdo 2050/2015 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2050/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2016 Spisová značka:32 Cdo 2050/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2050.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Poučovací povinnost soudu Promlčení Dotčené předpisy:§ 118a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 118a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 397 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2050/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o., se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26238705, proti žalovanému V. E., zastoupenému JUDr. Milanem Teleckým, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138/17, o zaplacení částky 2 261 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 Co 488/2014-614, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 Co 488/2014-614, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 17 C 41/2004-553 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 208 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále jen „dlužník“) 5. 3. 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5 700 000 Kč. Úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách do 28. 2. 1996. Dlužník a žalovaný uzavřeli 4. 11. 1996 smlouvu o převzetí dluhu, v níž se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3 000 000 Kč. Banka dala písemný souhlas s převzetím dluhu žalovaným 6. 11. 1996. V dohodě o splácení úvěru z 27. 11. 1996 (dále též jen „dohoda“) se banka a žalovaný dohodli v bodě 3. na splátkovém kalendáři, podle něhož byl žalovaný povinen splácet úvěr vždy k poslednímu dni v měsíci v době od 31. 1. 1997 do 31. 12. 1997 v přesně dohodnutých, různě vysokých splátkách, v bodě 4 si ujednali, že v případě prodlení s dílčí splátkou delším než 15 dní dojde ke ztrátě výhody splátek. V bodě 5. dohody se dohodli, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období, s tím, že podmínkou je bezchybné plnění podmínek podle bodu 3. a 4. této dohody. Smlouvou o postoupení pohledávek z 13. 12. 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 16. 5. 2013, č. j. 17 Co 312/2008-482, jímž byl zrušen v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), je neplatná, protože projev vůle osob oprávněných jednat za dlužníka nebyl učiněn v souladu se způsobem zapsaným v obchodním rejstříku, jak se společnost ve vztahu ke třetím osobám mohla zavazovat, dospěl k závěru, že byly-li peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru dlužníku poskytnuty, jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451, § 457 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. mezi dlužníkem a žalovaným, k níž banka dala písemný souhlas, žalovaný nastoupil jako dlužník na místo původního dlužníka. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že týká-li se neplatný právní úkon obchodního závazkového vztahu, řídí se právní vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z tohoto právního úkonu právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, soud prvního stupně citoval ustanovení § 387, § 388, § 394 odst. 2, § 397 a § 400 obch. zák. a k nim uvedl, že v projednávané věci začala promlčecí doba běžet dnem 5. 3. 1992, kdy úvěr byl dlužníkovi poskytnut, a pro vrácení plnění z neplatné smlouvy končila dne 5. 3. 1996. Běh promlčecí doby se podle § 402 obch. zák. zastavil podáním žaloby na plnění bankou dne 28. 2. 2001. Jedinou právní skutečností, se kterou obchodní zákoník spojuje přetržení běhu promlčecí doby, je uznání závazku dlužníkem. S odkazem na ustanovení § 407 obch. zák. soud prvního stupně dovodil, že v dané věci došlo několikrát na základě konkludentního uznání závazku dlužníkem k přetržení běhu promlčecí doby a k počátku běhu nové, opět čtyřleté promlčecí doby. Stalo se tak dne 10. 7. 1994 poté, co dlužník část dluhu uhradil a při projednání řešení dlužných částek banka požadovala zaplacení částky 3 840 000 Kč, proti čemuž dlužník ničeho nenamítal. Dále dne 22. 10. 1996, kdy dlužník žádal banku o souhlas s převzetím dluhu žalovaným, a dne 4. 11. 1996, kdy došlo k uzavření dohody, že závazek dlužníka ve výši 3 000 000 Kč přebírá jako nový dlužník žalovaný. Dne 27. 11. 1996 se banka a žalovaný dohodli, že v roce 1997 bude dlužník splácet dluh ve splátkách vyčíslených v rozmezí 53 000 Kč až 61 313 Kč měsíčně vždy k poslednímu dni v měsíci s tím, že splácení zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč bude projednáno na konci roku 1997. U jednotlivých splátek tedy znovu začala běžet čtyřletá promlčecí doba, která u první splátky skončila 31. 1. 2001 a u poslední 31. 12. 2001, u zbytku dluhu ve výši 2 315 225 Kč pak promlčecí doba skončila dne 27. 11. 2000. Dne 4. 3. 1998 žalovaný zaplatil 23 000 Kč, výše dluhu po tomto plnění činila 2 261 834 Kč a promlčecí doba ohledně této částky skončila dne 4. 3. 2002. Absolutní konec promlčecí doby nastal dne 5. 3. 2002. Byla-li žaloba podána 28. 2. 2001, právo žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 208 834 Kč není promlčeno a žaloba je důvodná. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení, neboť smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena a úvěr byl dlužníkovi podle této neplatné smlouvy vyplacen. Dále se zabýval odvolacími námitkami, jež se týkaly nedostatku věcné legitimace obou účastníků. S podrobným odůvodněním přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 13. 12. 2001 a že žalovaný je pasivně věcně legitimován podle smlouvy o převzetí dluhu ze 4. 11. 1996. Odvolací soud citoval ustanovení § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že platba žalovaného 23 000 Kč na úhradu dluhu dne 4. 3. 1998 je identifikována jako inkasní příkaz, nebyla tedy uskutečněna na základě aktivity žalovaného a není možno uvažovat o tom, že by jí žalovaný uznal zbytek dluhu částečným plněním podle § 407 odst. 3 obch. zák. V důsledku toho nemůže obstát ani úvaha soudu prvního stupně, že od okamžiku tohoto částečného plnění počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která neuplynula přede dnem zahájení řízení. Zopakoval, že dne 27. 11. 1996 banka a žalovaný uzavřeli dohodu o splátkách dluhu z úvěru na rok 1997 s tím, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou upřesněny na konci roku 1997. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil rozdíl mezi částečným plněním ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., které může mít za splnění dalších podmínek účinky uznání dluhu, a plněním dílčím, o nějž jde typicky tehdy, bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách. Žalovaný platil v roce 1997 v měsících lednu, únoru a srpnu splátky v dohodnuté výši, v březnu, květnu, říjnu a listopadu zaplatil částky vyšší a ve zbývajících měsících naopak nižší. Přeplatky i nedoplatky jsou nepatrné, s jedinou výjimkou vždy nižší než 100 Kč, a přeplatky zhruba odpovídaly nedoplatkům. Nadto šlo o platby v hotovosti, u nichž je zaokrouhlování běžné, z průběhu placení dohodnutý