32 Cdo 2103/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2103/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2013 Spisová značka:32 Cdo 2103/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2103.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Clo Dokazování Ručení Smlouva mandátní Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Vady řízení Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 266 obch. zák. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2103/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nieten Internationale Spedition, s. r. o., se sídlem v Chrastavicích, U Nietenu 65, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 64360172, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, PSČ 344 01, proti žalované BORS Břeclav a. s., se sídlem v Břeclavi, Bratislavská 26, PSČ 690 62, identifikační číslo osoby 49969242, o zaplacení částky 1.840.423,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16 Cm 183/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou dne 15. prosince 2004 se žalobkyně (původně jako Nieten Internationale Spedition, k. s.) domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná v rozporu s článkem VI odst. 4 mandátní smlouvy ze dne 10. ledna 2000 poskytla podnikateli J. D. v souvislosti s dalšími jím uskutečněnými dovozy zboží celní ručení, ačkoliv J. D. nezaplatil celní dluh ve výši 369.403,- Kč splatný dne 18. září 2000. J. D. pak nezaplatil ani další celní dluhy a žalobkyně jako garant, jenž podle uvedené smlouvy zajišťoval pohledávky žalované vůči J. D., musela na základě článku VII smlouvy nahradit žalované plnění, které na základě výzvy celního úřadu zaplatila za jmenovaného jako ručitel. Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. června 2010, č. j. 19/16 Cm 183/2004-186, žalobu o zaplacení částky 1.840.423,- Kč s 3 % úrokem od 11. prosince 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako garantem, žalovanou jako mandatářem a J. D. jako mandantem byla dne 10. ledna 2000 uzavřena smlouva označená jako smlouva mandátní, jejímž předmětem byl závazek mandatáře zastupovat mandanta v celním řízení a poskytnout ručení za celní dluh mandanta při propouštění zboží do režimu volného objemu tranzitu, popřípadě i do dalších celních režimů. V článku IV smlouvy bylo sjednáno, že mandatáři přísluší odměna a že tato bude hrazena garantem. V článku VI odst. 3 se mandant zavázal uhradit celní dluh celnímu úřadu ve lhůtě stanovené celním zákonem. Ve čtvrtém odstavci téhož článku bylo ujednáno, že v případě, že mandant neuhradí celní dluh v zákonem stanovené lhůtě, nebude mu mandatářem poskytnuto ručení na další zásilky, a to do doby, než bude mandantem jednoznačně prokázáno zaplacení celního dluhu. Článek VII smlouvy, označený jako „Smluvní pokuta a ostatní závazky uznané garantem“, pak obsahoval dohodu, podle níž v případě, že nebude celnímu úřadu celní dluh řádně uhrazen a celní úřad předepíše celní dluh mandatáři jako ručiteli, považuje se tento za uznaný garantem, který uznanou částku celního dluhu uhradí mandatáři, včetně úroku z prodlení, případných pokut apod. Vedle toho garant uhradí mandatáři částku 20.000,- Kč jako smluvní pokutu za každý jednotlivý případ, při kterém byl mandantem neuhrazený celní dluh předepsán celním úřadem mandatáři. Rozhodnutími Celního úřadu Břeclav ze dne 21. října 2000, č. j. 4091-0211/2000, ze dne 15. prosince 2000, č. j. 4456-0211/1/2000, č. j. 4456-0211/2/2000 a č. j. 4456-0211/2000, a ze dne 16. prosince 2001, č. j. 699-0211/9/2001, bylo žalované jako ručiteli uloženo zaplatit celní dluhy v částkách 369.403,- Kč, 449.061,- Kč, 489.879,- Kč, 462.392,- Kč a 439.091,- Kč za dlužníka J. D., který je ve stanovené lhůtě nezaplatil. Fakturami z 18. prosince 2000 a z 19. února 2001 žalovaná vyúčtovala žalobkyni podle článku VII smlouvy částky 449.061,- Kč, 489.879,- Kč, 462.392,- Kč a 439.091,- Kč, které odpovídají posledním čtyřem výše uvedeným částkám, které žalovaná na základě výzev Celního úřadu Břeclav zaplatila jako ručitel za celní dluh J. D. Žalobkyně tyto částky žalované uhradila. Dopisem ze dne 16. října 2000 doručeným dne 19. října 2000 žalobkyně sdělila žalované, že „plně za celní dluhy J. D. ručí“ a že „tyto celní dluhy uhradí v termínu stanoveném celním úřadem“. V dopise byl mimo jiné uveden i celní dluh ve výši 369.403,- Kč za ručení poskytnuté dne 4. září 2000, který do uplynutí doby splatnosti, tj. do 18. září 2000, nebyl zaplacen. Z obsahu tohoto dopisu soud prvního stupně dovodil skutkový závěr, že žalobkyně si byla vědoma ke dni 16. října 2000, tj. dříve než Celní úřad Břeclav vydal rozhodnutí z 15. prosince a 16. prosince 2000, že žalovaná i po datu 4. září 2000 nejméně ve dvou případech poskytla ručení za celní dluhy J. D. a že s „touto situací“ i souhlasila. S odkazem na ustanovení §§ 387 a 397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení byla žalovanou uplatněna důvodně. Kromě toho soud prvního stupně usoudil, že obsah dopisu potvrzuje praxi zavedenou mezi účastnicemi, že žalovaná následující den po proclení zasílala „výši celního dluhu“ a kopie jednotných celních prohlášení žalobkyni, z dopisu navíc bylo zřejmé, že celní dluh ve výši 369.403,- Kč za ručení převzaté dne 4. září 2000 nebyl do uplynutí doby splatnosti 18. září 2000 zaplacen a žalobkyně proto musela mít vědomost, že v době převzetí dalších čtyř ručení tu byl uvedený dluh. O tom svědčí i skutečnost, že žalobkyně žalované částku 369.403,- Kč na základě faktury vystavené dne 22. listopadu 2000 dne 4. prosince 2000 zaplatila. Soud prvního stupně se v intencích pokynu vysloveného v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu zabýval otázkou, zda žalovaná neporušila vůči žalobkyni oznamovací povinnost podle ustanovení § 377 obch. zák., a na základě uvedených úvah dovodil, že žalovaná tuto povinnost splnila, pročež uzavřel, že žalobkyni právo na náhradu škody vůbec nevzniklo. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. 7 Cmo 340/2010-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz výslechem L. Š., statutárního zástupce žalobkyně, a doplnil dokazování výslechem Ing. J. H. jako svědka, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jejž doplnil o zjištění, že dopis ze dne 16. října 2000 byl žalobkyní napsán na základě výzvy a požadavků žalované, při vědomí existence více dosud nezaplacených celních dluhů; obsahem dopisu je i seznam více celních dluhů, nejen dluh ze dne 4. září 2000, ale i dluhy vyčíslené celním úřadem později. Uzavření smlouvy ze dne 10. ledna 2000 iniciovala žalobkyně, neboť podnikatel J. D. byl jejím zákazníkem. Měla původně v úmyslu „uzavřít“ právní vztah přímo s žalovanou, ta však na to nepřistoupila, proto byla uzavřena smlouva mandátní mezi žalovanou a J. D. a žalobkyně k této smlouvě přistoupila v postavení garanta. Odvolací soud usoudil, že ustanovení článků V („Povinnosti mandatáře“) a VI („Povinnosti mandanta“) smlouvy se dotýkají výlučně vztahu mandanta – J. D. a mandatáře – žalované, zatímco vztahy mezi žalovanou jako mandatářem a žalobkyní v postavení garanta jsou upraveny v článcích IV („Odměna mandatáře) a VII („Smluvní pokuta a ostatní závazky uznané garantem“). Na základě toho dovodil, že ve smlouvě „jsou obsaženy“ dva závazkové vztahy, dvě smlouvy, přičemž mezi žalovanou a J. D. se jedná o smlouvu mandátní podle ustanovení § 566 a násl. obch. zák. a mezi žalobkyní a žalovanou o smlouvu nepojmenovanou podle ustanovení § 269 obch. zák. Ujednání obsažené v článku IV odst. 4 smlouvy se týká výlučně vztahů mezi mandantem a mandatářem a vztahy mezi žalobkyní a žalovanou jím nejsou nijak dotčeny, neboť mezi nimi nejde o vztah z mandátní smlouvy, ale o jiný závazkový vztah. Takový výklad podle názoru odvolacího soudu vyplývá nejen z jazykového vyjádření smlouvy, nýbrž též z uvedených skutkových zjištění o okol