32 Cdo 3968/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3968/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 3. 2020 Spisová značka:32 Cdo 3968/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3968.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odměna advokáta Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 předpisu č. 177/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 5. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1467/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3968/2019-242 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně K. K., advokátky se sídlem XY, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, proti žalované S. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení částky 134 673 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 369/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2019, č. j. 29 Co 19/2019-201, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 21 C 369/2015-139, uložil žalované zaplatit žalobkyni 134 673 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů celého řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. V příslušné části prvního výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení a druhého a třetího výroku. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka namítá, že odvolací soud řešil otázku určení výše odměny advokáta v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje a argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud pochybil, určil-li odměnu žalobkyně jako odměnu tzv. mimosmluvní na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), a nikoliv podle ujednání stran ve smlouvě. Tímto způsobem však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Neučinil závěr, že v projednávané věci by žalobkyně měla nárok na odměnu za poskytnuté právní služby při splnění svého závazku ve výši tzv. mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu, jak se patrně nesprávně dovolatelka domnívá. Naopak dospěl k závěru, že mezi stranami byl dohodnut pouze pro případ výpovědi smlouvy o poskytování právních služeb ze strany žalované jako klienta před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů způsob výpočtu odměny žalobkyně tak, že žalobkyni náleží odměna podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, která upravovala paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“). Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou veřejnosti k dispozici in: www.usoud.cz), zrušena a judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že na místo zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., bude aplikován advokátní tarif, je třeba při výpočtu odměny žalobkyně za právní služby poskytnuté do doby výpovědi smlouvy žalovanou na základě smluvního ujednání stran vyjít z advokátního tarifu. Odvolací soud pak výslovně uvedl, že ke stejnému závěru by dospěl i v případě, že by ujednání o odměně za poskytnuté právní služby považoval s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., za neplatné. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Na otázce předestřené dovolatelkou tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5288/2009, v nichž se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 1 a násl. advokátního tarifu (sic!), a která dovolatelka v této části dovolání uvádí, poněvadž smluvní ujednání stran upřednostnil tak, jak citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládají. Nad rámec uvedenéh