32 Cdo 4100/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4100/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2013 Spisová značka:32 Cdo 4100/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4100.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 659 a násl. obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4100/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, o 822 750,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 245/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 3 Cmo 316/2010-215, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. 3 Cmo 316/2010-215, ve třetím a čtvrtém odstavci výroku, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 50 Cm 245/2005-179, v prvním a ve třetím výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem opravil záhlaví (v pořadí druhého ve věci) rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. 50 Cm 245/2005-179 (první odstavec výroku), zastavil řízení o odvolání žalované proti jeho druhému výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 411 375,12 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši (druhý odstavec výroku), a potvrdil ho v prvním výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 411 375,12 Kč, a dále ve třetím výroku o nákladech řízení (třetí odstavec výroku). Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý odstavec výroku). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry, které z takto zjištěného skutkového stavu dovodil. Nejprve však opravil zřejmou nesprávnost v záhlaví napadeného rozsudku a dále zohlednil částečné zpětvzetí odvolání žalovanou v průběhu odvolacího řízení. Podle shodného zjištění soudů obou stupňů byla mezi účastnicemi uzavřena dne 3. března 2000 podle § 652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o obchodním zastoupení pro zprostředkování pojištění, v níž se žalovaná zavázala za provize uvedené v příloze smlouvy vykonávat pro žalobkyni činnost zástupce (pojišťovacího agenta) s tím, že pojištění bude zprostředkovávat výhradně pro žalobkyni. Smlouva byla posléze upravena několika dodatky, přičemž smluvní povinnost žalované trvala až do 30. června 2005, kdy došlo k ukončení smlouvy na základě výpovědi žalobkyně. Možnost převést pojistný kmen pojišťovacího agenta na základě rozhodnutí žalobkyně byla upravena její vnitřní směrnicí č. 20/02. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalovaná byla na základě uvedené smlouvy činná jako pojišťovací agent, že za příslušnou provizi vytvořila a dále pečovala o pojistný kmen autoflotily zákazníka žalobkyně R. B. (až do podzimu 2003) a že o změně pečovatele o tento pojistný kmen ve prospěch makléře – společnosti MARSH s.r.o. (dále též jen „MARSH“) se od žalobkyně dozvěděla až po červenci 2003, tj. až po období, za které jí žalobkyně spornou provizi vyplatila. Soudy obou stupňů vzaly dále za prokázané, že o pojistný kmen autoflotily pojistníka R. B. pečovala v rozhodné době souběžně vedle žalované i společnost MARSH, s níž měla žalobkyně uzavřenu dohodu o spolupráci v oblasti pojištění, přičemž oběma těmto subjektům žalobkyně průběžně vyplácela dohodnutou provizi. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, jestliže v situaci, kdy s ohledem na časový odstup a obsah provedených důkazů nelze přesně kvantifikovat rozsah činnosti obou subjektů v rozhodném období, aplikoval ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení vzniklého výplatou provize za péči o pojištění autoflotily R. B. za období od září 2001 do července 2003, a to v rozsahu poloviny žalované jistiny na základě závěru, že podíly a přínosy obou subjektů při následné péči o pojistný kmen autoflotily R. B. v rozhodném období květen 2001 až červenec 2003 jsou rovnocenné. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu třetího a čtvrtého odstavce výroku napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, rozhodl-li postupem podle § 136 o. s. ř. o její povinnosti vrátit žalobkyni část vyplacené provize v situaci, kdy žádné její pochybení jako obchodní zástupkyně žalobkyně neshledal. Tvrdí, že žalobkyně při převodu pojistného kmene postupovala v rozporu jak se svou interní směrnicí, která byla vždy součástí jejich vzájemného smluvního vztahu, tak s kogentním ustanovením § 662 obch. zák. Podle názoru dovolatelky se soudy ani nevypořádaly s otázkou, zda s převodem pojistného kmene z její péče byla spojena povinnost žalobkyně vyplatit jí odškodnění podle § 669 obch. zák. Vyšly-li soudy z doslovné dikce této normy, že právo na odškodnění vzniká obchodnímu zástupci jen v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, označuje takový výklad za pojmově nesprávný a vyjadřuje přesvědčení, že nárok na odškodnění vzniká i v případě ukončení smlouvy pouze ve vztahu k jednomu či několika zprostředkovaným obchodům. Opačný výklad pokládá za nepřijatelný, neboť by vedl k možnosti vyjmout všechny či téměř všechny zprostředkované obchody z působnosti smlouvy bez jejího případného ukončení. Dovolatelka dále namítá, že o tvrzeném jednostranném úkonu žalobkyně v době rozhodné pro uplatnění nároku podle § 669 obch. zák. nevěděla, a proto ho nemohla řádně a včas uplatnit. Uzavřel-li proto soud prvního stupně tuto otázku bez bližšího posouzení tak, že tento nárok neuplatnila, nevzal v potaz, že v roce 2005, kdy s ní žalobkyně smlouvu ukončila, byl její nárok na odškodnění za autoflotilu pojištěnce R. B. prekludován. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že opomněly právně posoudit, zda vůbec žalobkyni vůči ní platně vznikl nárok na vrácení vyplacené provize. Pochybení se podle jejího názoru dopustily i závěrem, že žalobkyně svým jednáním žádné své povinnosti vůči ní neporušila, a proto již neřešily ani odpovědnost žalobkyně pro případ neplatnosti či neúčinnosti úkonu dle § 268, resp. § 373 obch. zák. S takovým postupem nesouhlasí a namítá, že porušením povinnosti žalobkyně je jak „nedodržení výpovědní lhůty, tak i řádné vyčíslení provize a eliminace jejího nároku na odškodnění.“ S ohledem na exkluzivitu jejího zastoupení pro žalobkyni a na oboustrannou vzájemnost závazku k výhradní činnosti podle § 665 obch. zák. tvrdí, že žalobkyně měla i následnou péči o získaného pojištěnce výhradně svěřit a ponechat v její dispozici. Jestliže k převodu pojistného kmene způsobem dle interních směrnic žalobkyně nedošlo, je podle jejího názoru na místě aplikace § 666 obch. zák. upravujícího nárok na provizi obchodního zástupce i z obchodů uzavřených bez jeho přičinění. Pakliže žalobkyně vůči ní nepostupovala řádně a účinně, nemohlo k souběhu zásluh dvou zprostředkovatelů dojít a situaci nelze řešit dle § 659c obch. zák. dělbou provize mezi oba zprostředkovatele (dovolatelku a makléře MARSH) či mezi dovolatelku a žalobkyni. Dospěly-li proto soudy úvahou dle § 136 o. s. ř. k závěru o rozdělení provize rovným dílem mezi žalobkyni a dovolatelku, postupovaly nesprávně. Podle dovolatelky soudy rovněž pominuly, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže na její úkor makléře MARSH evidentně upřednostňovala. Dále předkládá konkrétní propočty, z nichž dovozuje, že soudy obou stupňů pochybily při matematickém výpočtu částky, na niž přiznaly žalobkyni nárok. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího a čtvrtého odstavce výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský s