32 Cdo 812/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 812/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2020 Spisová značka:32 Cdo 812/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.812.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Úroky z prodlení Poplatek z prodlení Dobré mravy Promlčení Překážka zahájeného řízení (litispendence) Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 83 odst. 1 o. s. ř. § 405 odst. 1,2 obch. zák. § 19 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb. § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 812/2018-783 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně HVB – trade, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 2, identifikační číslo osoby 25686810, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 5 098 159 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 71/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 151/2016-709, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 151/2016-709, v potvrzujícím výroku pod bodem I, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597, v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Právní předchůdkyně současné žalobkyně, KOVO, a. s. v likvidaci, IČO 00000906, podala dne 28. 6. 1993 žalobu proti pěti žalovaným, totiž zbytkovému státnímu podniku TESLA Brno, státní podnik – v likvidaci, IČO 00009741(dále jen „státní podnik“), jeho právním nástupcům z procesu privatizace - Tesla ELMI a. s., UTES Brno družstvo a Mechanika a vakuová technika – Kooperativ Brno, jako vůči dlužníkům, a Fondu národního majetku České republiky (dále jen „Fond“), jako zákonnému ručiteli; žalobou se domáhala zaplacení částky 5 105 084 Kč s denním poplatkem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 4 254 399,30 Kč za období od 1. 1. 1993 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 5 % p. a. z částky 853 684,70 Kč od 1. 1. 1993 do zaplacení. Nároky vůči jednotlivým žalovaným byly následně vyloučeny k samostatnému projednání, čtyři z těchto řízení byla již pravomocně zastavena a jediným běžícím sporem je tak jen řízení v posuzované věci, vedené původně proti FNM, které bylo vyloučeno k samostatnému projednání pod sp. zn. 18 Cm 71/2012 a v němž na místo společnosti KOVO, a. s. v likvidaci, vstoupila nynější žalobkyně a nynější žalovaná je právním nástupcem FNM. Předmětem sporu je aktuálně pohledávka z titulu ručení za závazky privatizovaného státního podniku podle § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 7. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), sestávající z jistiny v celkové výši 5 098 159 Kč a úroků z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 5 089 159 Kč od 1. 8. 1993 do zaplacení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2015, č. j. 18 Cm 71/2012-597, zamítl žalobu ohledně zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 098 159 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu ohledně částky 62 370 Kč (výrok pod bodem II), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 035 789 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV). Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení ve větší výši než 5 % ročně z částky vyšší než 853 684,70 Kč (první výrok), a ve zbytku tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že státní podnik byl privatizován v celém rozsahu své výrobní činnosti, na základě čehož uzavřel, že všechny závazky vzniklé při této činnosti měly přejít na privatizéry a za jejich úhradu odpovídal Fond jako ručitel ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že není rozhodné, že privatizační  proces vykazoval  vady, zejména  že závazky státního podniku nebyly mezi privatizující subjekty důsledně rozděleny, nýbrž  že byla privatizována celá výrobní divize státního podniku, s jejíž činností předmětné závazky souvisely, neboť k přechodu došlo ze zákona,  a vznikl-li ručitelský závazek  Fondu, jde o ručení za  všechny závazky výrobní divize, bez ohledu na to, ke které její části se vztahují. Při posouzení námitky promlčení odvolací soud s odkazem na § 310 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že závazky dlužníka a závazky ručitele nejsou totožné a běh promlčecí doby vůči ručiteli je oddělen od běhu promlčecí doby ve vztahu k dlužníkovi, přičemž vůči každému z nich promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy vůči němu věřitel mohl  své nároky uplatnit poprvé. Vysvětlil, že ručitelské závazky Fondu vznikly až prodejem jednotlivých částí podniku, a protože z tohoto pohledu se soud prvního stupně námitkou promlčení nezabýval, důvodnost námitky promlčení bylo možno s ohledem na tvrzení účastníků a skutková zjištění soudu prvního stupně posoudit pouze ve vztahu k příslušenství nároku. Nepřisvědčil argumentu žalobkyně, že nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 5 098 159 Kč od 1. 8. 1993 do zaplacení, uplatněný podáním ze dne 15. 11. 2001, nemůže být promlčen proto, že žalobkyně vede u Krajského soudu v Brně další dvě řízení, v nichž je žalováno stejné příslušenství. Vyjádřil názor, že na situaci by mohlo dopadat ustanovení § 406 obch. zák., v souzené věci má ale žalovaná jako ručitel odlišné postavení od dlužníků, kromě toho uvedené ustanovení se uplatní pouze v rámci jediného vedeného řízení, ke stavení běhu promlčecí doby v jednom řízení však nevede jiné probíhající řízení. Odmítl též argumentaci dovolatelky, že závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupný na jeho webových stránkách), podle něhož se nárok na zaplacení příslušenství promlčuje jako celek, se v posuzované věci neuplatní, neboť v ní jistina promlčená není, a vysvětlil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že tato zásada je pravidlem a nelze ji uplatňovat selektivně. Za pravdu nedal žalobkyni ani v tom, že nárok na zaplacení příslušenství byl uplatněn již v žalobě. Poukázal na to, že v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení poplatků z prodlení, vzala žalobu zpět ještě před tím, než ji rozšířila o úroky z prodlení; současně zdůraznil, že poplatky z prodlení podle hospodářského zákoníku nebyly příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem. Uzavřel, že nárok na zaplacení příslušenství v části uplatněné podáním ze dne 15. 11. 2001 je promlčen, avšak nikoliv v celém rozsahu, neboť žalobkyně již v žalobě uplatnila nárok na zaplacení 5% úroků z prodlení z částky 853 684,70 Kč za dobu od 1. 1. 1993 do zaplacení a odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřuje rozdíl mezi úroky z prodlení podle hospodářského zákoníku a úroky z prodlení podle obchodního zákoníku; s ohledem na „úpravu počátku doby, za níž žalobkyně úrok z prodlení požaduje, v podání ze dne 15. 11. 2001“, není tento nárok promlčen za dobu od 1. 8. 1993 do zaplacení. Jako nedůvodnou odvolací soud posoudil argumentaci prosazující závěr o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy (ve vztahu k promlčené části nároku), založenou na tvrzení, že soudní řízení bylo fakticky vyvoláno šlendriánem v průběhu procesu privatizace připravovaného orgány státní správy. Vyjádřil názor, že tato námitka by mohla být v rozporu s dobrými mravy pouze, pokud by ten, kdo ji vznáší, sám předtím ke vzniku promlčení přispěl, což se v souzené věci nestalo. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu