32 Odo 1304/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1304/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2005 Spisová značka:32 Odo 1304/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1304.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 258/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1304/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně B. C. p. 1´E. d. N. E., zastoupené, advokátkou, proti žalované … pojišťovně a. s., zastoupené, advokátem, a vedlejší účastnici na straně žalované I., a.s. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení 21 870 000 FRF s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 812/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č.j. 5 Cmo 155/2002-566, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2004, č.j. 5 Cmo 155/2002-626 takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám ..., advokáta se sídlem v … a vedlejší účastnici 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem v ... O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2003, č.j. 5 Cmo 155/2002-566, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. června 1998, č.j. 47 Cm 812/95-293, v napadeném rozsahu, tj. v bodě I., kterým byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby … pojišťovna a. s. zaplatila B. C. p. 1´E. d. N. E. částku 21 870 000 FRF, a v bodě III., jímž bylo uloženo B. C. p. 1´E. d. N. E. zaplatit … pojišťovně a. s. na náhradu nákladů řízení částku 573 000 Kč. Vrchní soud dále rozhodl o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi vedlejší účastnící, která byla podnikem se zahraniční majetkovou účastí založeným podle z. č. 173/1998 Sb., a společností C. g. d. b. e. d. c., B., F. (dále jen CGBC) byla uzavřena dne 10. 11. 1989 s účinností od 12. 12. 1989 smlouva o dílo na dodávku hotelu D. v B. na klíč financovanou formou dodavatelského úvěru za cenu 538 mil. FRF. Cena byla podle smlouvy splatná v desetileté lhůtě v 18 splátkách. Vedlejší účastnice vystavila k jednotlivým splátkám vlastní směnky, které byly uloženy u žalobkyně jako depozitáře, CGBC měly být vydány v době jejich splatnosti. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná vystavila dne 12. 12. 1989 neodvolatelnou záruční listinu k zajištění plnění z těchto směnek v celkové výši 145 260 000 FRF ve prospěch CGBC pro případ, že by vedlejší účastnice směnky neproplatila. Na základě smlouvy ze dne 29. 12. 1989 postoupila CGBC rubopisem uvedené směnky na žalobkyni a převedla na ní také práva plynoucí ze záruční listiny. Vyšel dále ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky, který rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č. j. 29 Cdo 2923/99-433, zrušil jeho původní rozsudek s tím, že záruční listina je podle § 28 zákoníku o mezinárodním obchodu č. 101/1963 Sb. (dále jen ZMO) neplatná pro nedostatek potřebného povolení podle § 19 odst. 1 písm. b) tehdy platného devizového zákona č. 142/1970 Sb., neboť soudem prvního stupně zjištěné povolení tehdejší S. b. č. (SBČS) se nevztahuje na případné garance a netýká se předmětné záruční listiny, nejde o přímou garanci zaplacení úvěru, ale o garanci směnek, abstraktních cenných papírů, k čemuž bylo třeba zvláštního povolení; řídil se závěrem dovolacího soudu, který vyvodil nutnost vydání devizového povolení i z toho, že záruční listina nebyla vydána v rámci oprávněného předmětu činnosti žalované. Nevyhověl návrhům žalobkyně na doplnění dokazování, neboť z rozsudku dovolacího soudu se výslovně podává závěr, že devizové povolení bylo třeba a to i proto, že nebylo možno konstatovat souvislost záruky s poukazovanou pojistkou 22.984, když záruční listina ze dne 12. 12. 1989 předbíhá pojistnou smlouvu ze dne 4. 9. 1990, přičemž nová šetření o existenci devizového povolení považoval odvolací soud jen za prodlužování řízení, nenaznačuje-li nic, že by povolení vydáno bylo, a jestliže ani ze záruky se nepodává žádné konkrétní devizové povolení. Stejně jako v předchozím odvolacím řízení odmítl možnost posoudit nárok jako náhradu škody, neboť porušení povinnosti samé nárok na náhradu škody zakládat nemůže, pokud neměla za následek poškození jiného, a v tomto směru jde tedy o zcela jiná skutková tvrzení a zcela jiné dokazování, nejde tedy o jinou právní kvalifikaci, ale o odlišný nárok, jež je předmětem žaloby. Protože tedy nemohly nastat účinky z neplatné záruční listiny, nemohla na žalobkyni přejít práva z této listiny a soud prvního stupně rozhodl správně, jestliže žalobu na zaplacení 21 870 000 FRF zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolává se přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2000 - dále jen o. s. ř.) a odůvodňuje dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky rozsahu námitek mimosměnečného garanta vůči směnečnému věřiteli, který je zároveň oprávněn ze záruční listiny vystavené garantem, a který směnku nabyl indosací, za situace, jak bylo zjištěno, byla uvedená záruka neplatná, kteroužto neplatnost garant způsobil. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, jestliže na danou věc neaplikoval § 102 ZMO, podle něhož zřejmé zneužívání práv ze závazkových vztahů, jež v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku se děje za účelem poškození druhé strany, nepožívá právní ochrany. Má za to, že nemůže být poskytnuta soudní ochrana jednání žalované, která v rozporu se skutečností tvrdila, že k vystavení záruční listiny obdržela potřebná povolení a že záruka je v souladu s tehdy platnými devizovými předpisy. Poskytnutí soudní ochrany konaní falešných právních úkonů by znamenalo popření zásady právní jistoty. Namítá dále, že odvolací soud nesprávně dovodil neopodstatněnost nároku žalobkyně a pro právní názor Nejvyššího soudu o neplatnosti záruční listiny potvrdil zamítnutí žaloby, aniž by se zabýval otázkou, zda nárok není přesto důvodný, zejména z toho pohledu, že žalované nepřísluší dovolávat se neplatnosti své záruční listiny. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud se vůbec nezabýval návrhem žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání. V rozsudku přípustnost nevyslovil, své rozhodnutí nijak neodůvodnil, proto má dovolatelka za to, že v této části je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Za závažnou vadu považuje skutečnost, že odvolací soud ve svém odůvodnění rozhodnutí ani neuvedl, podle jakého znění občanského soudního řádu věc projednával, přičemž odkázal-li na straně č. 11 svého rozsudku na § 243d a § 226 o. s. ř., lze usuzovat, že odvolací soud rozhodoval podle o. s. ř. platného po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ač měl rozhodovat podle o. s. ř. ve znění před uvedenou novelou. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; zároveň navrhla odložení vykonatelnosti rozhodnutí. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání je nepřípustné ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání v napadeném rozsudku nevyslovil, a je nepřípustné i ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř, neboť žalobkyně v řízení účinně nenavrhla přípustnost dovolání. Jestliže tak učinila jen v podání ze dne 14. 9. 1999, pak tento návrh byl konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu, přičemž před vynesením rozsudku Vrchního soudu v Praze, jenž je napadán dovoláním, již žalobkyně nový návrh na připuštění dovolání nevznesla. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na připuštění dovolání je procesně účinný a že odvolací soud o něm nerozhodl, po