32 Odo 422/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 422/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 5. 2006 Spisová značka:32 Odo 422/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.422.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 422/2006 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce MUDr. A. O., zastoupeného advokátem, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 135 014,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 120/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná se vzájemným návrhem ze dne 21. 5. 2003 domáhá vůči žalobci vrácení plnění ve výši 166 157,65 Kč (jistina 67 157,65 Kč, 67 857 Kč na úroku z prodlení a náklady řízení ve výši 25 493 Kč a 5 650 Kč) v rámci bezdůvodného obohacení, které žalobce získal tím, že mu plnila na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 10 C 354/96-93, jenž byl poté na základě právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, č.j. 33 Odo 470/2001-165, Krajským soudem v Hradci Králové usnesení ze dne 10. července 2002, č.j. 23 Co 7/2002 –171, zrušen. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 10 C 120/2002-270, uložil žalované zaplatit žalobci částku 166 157,65 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 23. 11. 2001 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud nejprve na základě závazného právního závěru jako předběžnou otázku zkoumal platnost smlouvy č. 103/1993 uzavřené mezi účastníky dne 29. 10. 1993 podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a ve smyslu § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, podle níž se žalobce zavázal poskytovat pojištěncům žalované potřebnou zdravotnickou péči podle § 2 zákona č. 550/1991 Sb. a žalovaná se zavázala zaplatit žalobci úhradu zdravotních výkonů poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem a smlouvou. Nejprve konstatoval, že v rozhodném období roku 1993 měla žalovaná zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, danou kontraktační povinnost s každým nestátním zdravotnickým zařízením, které o uzavření smlouvy o úhradě nákladů potřebné zdravotní péče žalovanou požádalo. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že není možné ve smlouvě dohodnout jinou úpravu úhrady nákladů potřebné zdravotní péče, než která je dána Seznamem zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (vyhláška č. 258/1992 Sb.), čímž je limitována smluvní volnost účastníků, proto dovodil, že smluvní ujednání, které bylo v rozporu se zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, činilo předmětnou smlouvu absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Dále aplikoval § 457 a násl. obč. zák., podle něhož by si účastníci měly vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly, přičemž uzavřel, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce, který je povinen jej vydat, jestliže rozsudek stanovující povinnost plnění žalované vůči žalobci byl zrušen, tudíž na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Nedovodil však, že by žalovaná měla nějaké výhody z předmětné smlouvy, když příslušný ekvivalent nesporně provedených úkonů žalobcem nelze přičítat žalované. Ta pouze hradila úhradu provedených zdravotních úkonů žalobcem v rámci ošetřovacích dnů Psychiatrické léčebny v H. B. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, rozsudek soudu prvního stupně v té části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 31 143 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení potvrdil a žalobu zamítl v části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 135 014,65 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ze 166 157,65 Kč za dobu od 23. 11. 2001 do 11. 6. 2003 a z 135 014,65 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení a ve výši 5,5% z 31 143 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi účastníky v roce 1993 je neplatná a že si strany mají vrátit vše, co podle ní obdržely ve smyslu § 457 obč. zák., protože obchodní zákoník speciální úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje, ač jinak se na právní vztah mezi účastníky vztahuje obchodní zákoník ve smyslu jeho § 262 odst. 1 podle jejich výslovné dohody, když neplatnost předmětné smlouvy se samotné dohody o volbě práva netýká (§ 267 odst. 3 obch. zák.). Neztotožnil se však se soudem prvního stupně, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce a že na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že právním důvodem pro vrácení plnění není zrušení rozsudků obou soudu, ale plnění poskytnuté podle smlouvy; rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věci, žádný nárok žalobce nezaložily, nešlo o rozsudky konstitutivní, jednalo se pouze o nalezení právního stavu. Pokud tedy žalobce přikročil k plnění na základě smlouvy uzavřené s žalovanou, byla jeho smluvním partnerem žalovaná, a proto odvolací soud učinil závěr, že subjektem bezdůvodného obohacení je i žalovaná, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je nerozhodné, zda kýžený hospodářský prospěch z poskytnutého plnění měla žalovaná či jiný subjekt (psychiatrická léčebna či pacienti), protože je směrodatné, že žalovaná si provedení úkonů u žalobce objednala a ten jí úkony na základě smlouvy, byť neplatné, poskytl. Žalobcem odvedenou práci a jí odpovídající obohacení žalované odvolací soud ohodnotil cenou výkonů a spotřebovaného materiálu, tak jak ji stanovil soud prvního stupně a krajský soud jeho závěr v tomto směru deklaroval již ve svém rozsudku ze dne 14. října 1999, č.j. 23 Co 35/99-119, ve výši 67 157,65 Kč. Protože žalobce žalovanou k zaplacení této částky ve smyslu § 563 obč. zák. vyzval v lednu 1994, dostala se žalovaná do prodlení a vznikla jí ze zákona (§ 365 a 369 odst. 1 obch. zák.) a na základě tehdy pravomocného rozsudku povinnost zaplatit i úrok z prodlení v rozsahu 67 857 Kč, proto vzájemnou žalobu žalované v rozsahu celkem 135 014,65 Kč neshledal odvolací soud důvodnou a zamítl ji. Naopak co se týká nákladů řízení, které žalovaná žalobci podle pravomocného rozsudku zaplatila, pak právním důvodem k jejich poskytnutí byly skutečně posléze zrušené rozsudky obou stupňů, a protože nákladové výroky jsou na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé rozhodnutími konstitutivními, jednalo se na straně žalobce v tomto směru (co do jejich výše 31 143 Kč) o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že právní důvod plnění posléze odpadl. Odvolací soud v této části tedy shledal vzájemnou žalobu za důvodnou, a protože vrácení nějakého protiplnění žalovanou nepřichází v úvahu, rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil. Vznesenou námitku promlčení neshledal za oprávněnou s ohledem na skutečnost, že tyto náklady jsou příslušenstvím obchodněprávní pohledávky, jež byla uplatněna ve čtyřleté promlčecí lhůtě (§ 365 a 369 odst. 1 obch. zák.). Pokud žalovaná žádala úrok z prodlení z náhrad nákladů ve větším rozsahu a za delší dobu, odvolací soud v této části žalobu zamítl s ohledem na datum výzvy k vrácení nákladů řízení, jíž bylo doručení vzájemné žaloby dne 10. 6. 2003, proto dovodil, že žalobce se dostal do prodlení s vrácením přijatého plnění spočívající v přijatých nákladech řízení dne 12. 6. 2003. Výši úroků stanovil s ohledem na tehdy platnou diskontní sazbu a určil zákonný úrok z prodlení podle § 369 obch. zák. a § 1 nař. vl. 142/1994 Sb., ve znění v rozhodné době. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je v rozporu s hmotným právem a zároveň namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na dosavadní jud