32 Odo 422/2006 – Nejvyšší soud

32 Odo 422/2006 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce MUDr. A. O., zastoupeného advokátem, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 135 014,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 120/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná se vzájemným návrhem ze dne 21. 5. 2003 domáhá vůči žalobci vrácení plnění ve výši 166 157,65 Kč (jistina 67 157,65 Kč, 67 857 Kč na úroku z prodlení a náklady řízení ve výši 25 493 Kč a 5 650 Kč) v rámci bezdůvodného obohacení, které žalobce získal tím, že mu plnila na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 10 C 354/96-93, jenž byl poté na základě právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, č.j. 33 Odo 470/2001-165, Krajským soudem v Hradci Králové usnesení ze dne 10. července 2002, č.j. 23 Co 7/2002 –171, zrušen. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 10 C 120/2002-270, uložil žalované zaplatit žalobci částku 166 157,65 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 23. 11. 2001 do zaplacení a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud nejprve na základě závazného právního závěru jako předběžnou otázku zkoumal platnost smlouvy č. 103/1993 uzavřené mezi účastníky dne 29. 10. 1993 podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a ve smyslu § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, a zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, podle níž se žalobce zavázal poskytovat pojištěncům žalované potřebnou zdravotnickou péči podle § 2 zákona č. 550/1991 Sb. a žalovaná se zavázala zaplatit žalobci úhradu zdravotních výkonů poskytnutých v rozsahu daném Zdravotním řádem a smlouvou. Nejprve konstatoval, že v rozhodném období roku 1993 měla žalovaná zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, danou kontraktační povinnost s každým nestátním zdravotnickým zařízením, které o uzavření smlouvy o úhradě nákladů potřebné zdravotní péče žalovanou požádalo. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR dospěl k závěru, že není možné ve smlouvě dohodnout jinou úpravu úhrady nákladů potřebné zdravotní péče, než která je dána Seznamem zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (vyhláška č. 258/1992 Sb.), čímž je limitována smluvní volnost účastníků, proto dovodil, že smluvní ujednání, které bylo v rozporu se zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, činilo předmětnou smlouvu absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Dále aplikoval § 457 a násl. obč. zák., podle něhož by si účastníci měly vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly, přičemž uzavřel, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce, který je povinen jej vydat, jestliže rozsudek stanovující povinnost plnění žalované vůči žalobci byl zrušen, tudíž na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Nedovodil však, že by žalovaná měla nějaké výhody z předmětné smlouvy, když příslušný ekvivalent nesporně provedených úkonů žalobcem nelze přičítat žalované. Ta pouze hradila úhradu provedených zdravotních úkonů žalobcem v rámci ošetřovacích dnů Psychiatrické léčebny v H. B. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2005, č.j. 17 Co 347/2004 – 301, rozsudek soudu prvního stupně v té části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 31 143 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení potvrdil a žalobu zamítl v části, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit žalované 135 014,65 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ze 166 157,65 Kč za dobu od 23. 11. 2001 do 11. 6. 2003 a z 135 014,65 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení a ve výši 5,5% z 31 143 Kč za dobu od 12. 6. 2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi účastníky v roce 1993 je neplatná a že si strany mají vrátit vše, co podle ní obdržely ve smyslu § 457 obč. zák., protože obchodní zákoník speciální úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje, ač jinak se na právní vztah mezi účastníky vztahuje obchodní zákoník ve smyslu jeho § 262 odst. 1 podle jejich výslovné dohody, když neplatnost předmětné smlouvy se samotné dohody o volbě práva netýká (§ 267 odst. 3 obch. zák.). Neztotožnil se však se soudem prvního stupně, že povinnost k úhradě bezdůvodného obohacení na úkor žalované stíhá jen žalobce a že na straně žalované došlo k plnění vůči žalobci z právního důvodu, který posléze odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že právním důvodem pro vrácení plnění není zrušení rozsudků obou soudu, ale plnění poskytnuté podle smlouvy; rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věci, žádný nárok žalobce nezaložily, nešlo o rozsudky konstitutivní, jednalo se pouze o nalezení právního stavu. Pokud tedy žalobce přikročil k plnění na základě smlouvy uzavřené s žalovanou, byla jeho smluvním partnerem žalovaná, a proto odvolací soud učinil závěr, že subjektem bezdůvodného obohacení je i žalovaná, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je nerozhodné, zda kýžený hospodářský prospěch z poskytnutého plnění měla žalovaná či jiný subjekt (psychiatrická léčebna či pacienti), protože je směrodatné, že žalovaná si provedení úkonů u žalobce objednala a ten jí úkony na základě smlouvy, byť neplatné, poskytl. Žalobcem odvedenou práci a jí odpovídající obohacení žalované odvolací soud ohodnotil cenou výkonů a spotřebovaného materiálu, tak jak ji stanovil soud prvního stupně a krajský soud jeho závěr v tomto směru deklaroval již ve svém rozsudku ze dne 14. října 1999, č.j. 23 Co 35/99-119, ve výši 67 157,65 Kč. Protože žalobce žalovanou k zaplacení této částky ve smyslu § 563 obč. zák. vyzval v lednu 1994, dostala se žalovaná do prodlení a vznikla jí ze zákona (§ 365 a 369 odst. 1 obch. zák.) a na základě tehdy pravomocného rozsudku povinnost zaplatit i úrok z prodlení v rozsahu 67 857 Kč, proto vzájemnou žalobu žalované v rozsahu celkem 135 014,65 Kč neshledal odvolací soud důvodnou a zamítl ji. Naopak co se týká nákladů řízení, které žalovaná žalobci podle pravomocného rozsudku zaplatila, pak právním důvodem k jejich poskytnutí byly skutečně posléze zrušené rozsudky obou stupňů, a protože nákladové výroky jsou na rozdíl od rozhodnutí ve věci samé rozhodnutími konstitutivními, jednalo se na straně žalobce v tomto směru (co do jejich výše 31 143 Kč) o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že právní důvod plnění posléze odpadl. Odvolací soud v této části tedy shledal vzájemnou žalobu za důvodnou, a protože vrácení nějakého protiplnění žalovanou nepřichází v úvahu, rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil. Vznesenou námitku promlčení neshledal za oprávněnou s ohledem na skutečnost, že tyto náklady jsou příslušenstvím obchodněprávní pohledávky, jež byla uplatněna ve čtyřleté promlčecí lhůtě (§ 365 a 369 odst. 1 obch. zák.). Pokud žalovaná žádala úrok z prodlení z náhrad nákladů ve větším rozsahu a za delší dobu, odvolací soud v této části žalobu zamítl s ohledem na datum výzvy k vrácení nákladů řízení, jíž bylo doručení vzájemné žaloby dne 10. 6. 2003, proto dovodil, že žalobce se dostal do prodlení s vrácením přijatého plnění spočívající v přijatých nákladech řízení dne 12. 6. 2003. Výši úroků stanovil s ohledem na tehdy platnou diskontní sazbu a určil zákonný úrok z prodlení podle § 369 obch. zák. a § 1 nař. vl. 142/1994 Sb., ve znění v rozhodné době. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je v rozporu s hmotným právem a zároveň namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na dosavadní judikaturu, podle níž vzniká bezdůvodné obohacení, jestliže plněním jednoho se tato skutečnost projeví v majetku druhého buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv, že majetek obohaceného se rozmnoží. Má za to, že v případě žalované ale k bezdůvodnému obohacení nedošlo, neboť zdravotní péče poskytovaná žalobcem nebyla poskytována žalované, ale jejím pojištěncům. Poukazuje, že žalovaná pouze provádí na základě zákonných pravidel úhrady zdravotní péče poskytované jejím pojištěncům, a to z prostředků veřejného pojištění. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil se závěrem žalované, namítá, že odvolací soud pochybil i ve stan