33 Cdo 1114/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1114/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1114/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1114.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 118a o. s. ř. § 351 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1114/2024-447 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Agentury domácí péče LUSI s. r. o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, U Staré školy 114/4, identifikační číslo osoby 28930762, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Strži 2102/61a, proti žalované CHMEL-STAV, s. r. o., se sídlem v Žatci, Dukelská 1271, identifikační číslo osoby 25441418, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 1185/24, o 4 892 706 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 296/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-405, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) výrokem I rozsudku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 9 C 296/2016-314, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 268 880 Kč (přeplatek za zaplacené a neprovedené práce na budově žalobkyně v Praze, pracovně označené jako objekt Magnolia) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 20. 2. 2014 do zaplacení a výrokem II vyslovil, že ve věci bude dále rozhodováno o nároku žalobkyně na zaplacení částky 1 626 827,55 Kč (vynaložené žalobkyní na náhradu vad způsobených na díle žalovanou) s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-405, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 2 513 040 Kč (výrok I), změnil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 755 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 2. 2014 do zaplacení tak, že žalobu zamítl (výrok II), a zrušil v části o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 2 513 040 Kč ve výši 8,05 % od 20. 2. 2014 do zaplacení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku a obsahu spisu je patrno, že ačkoli odvolací soud používá pouze pojem „žalobkyně“, má tím na mysli též původní žalobkyni L. K., vůči níž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (když Agentura domácí péče LUSI s. r. o. do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila podle § 107a o. s. ř. z důvodu postoupení pohledávky až na základě usnesení odvolacího soudu z 20. 3. 2023, č. j. 17 Co 124/2022-366). Odvolací soud zopakoval dokazování listinami a výslechem svědka P. D. a dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Žalovaná prováděla v letech 2010 a 2012 pro žalobkyni na objektu Magnolie přípravné práce na základě smluv o dílo uzavřených ústní formou za cenu, která byla spolu s rozsahem provedených prací na konci roku 2010 a 2012 stranami odsouhlasena, žalovanou vyfakturována a žalobkyní uhrazena. Ze spisu není zřejmé, že by ohledně těchto prací byla žalobkyní uplatněna práva z odpovědnosti za vady, a účinky odstoupení žalobkyně od smlouvy ze dne 19. 2. 2014 na smlouvy z let 2010 a 2012 nedopadají. Žalovanou byly vyúčtovány a žalobkyní zaplaceny částky 1 948 554 Kč za rok 2010 a 2 321 002 Kč za rok 2012 (celkem 4 269 556 Kč). Dne 7. 6. 2013 uzavřely účastnice písemnou smlouvu o dílo na rekonstrukci objektu Magnolie za cenu 17 967 234 Kč bez DPH. Žalobkyně podle této smlouvy zaplatila žalované částku 2 513 040 Kč představující úhrady žalované jejímu subdodavateli SILBA-Elstav s. r. o. Žalobkyně od smlouvy z roku 2013 dne 19. 4. 2014 odstoupila pro vady. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že částky za rok 2010 a 2012 byly žalovanou vyfakturovány a žalobkyní zaplaceny oprávněně. K odstoupení žalobkyně od smlouvy z roku 2013 pro vady uvedené ve znaleckém posudku Ing. Tomáše Moláčka došlo po právu podle § 345 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“. Nastaly tak účinky podle § 351 obch. zák. Žalovaná (ačkoli byla řádně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), neunesla břemeno tvrzení a důkazní k hodnotě a rozsahu prací provedených v roce 2013 (že poskytla žalované plnění v hodnotě 2 513 040 Kč). Žalovanou navržené důkazy (faktury, včetně těch, kterými provedené práce vyúčtoval žalované subdodavatel, a výslech jeho jednatele a jeho mistra, kterými provedl dokazování soud prvního stupně) hodnotu provedených prací v roce 2013 neprokázaly a další důkazy (např. znalecký posudek) k prokázání hodnoty provedených prací žalovaná nenavrhla. Ohledně další žalované částky 755 840 Kč s příslušenstvím nepovažoval odvolací soud žalobu za důvodnou a ohledně úroku z prodlení z částky 2 513 040 Kč považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Původní rozsah napadení rozsudku („v rozsahu celého jeho výroku“) ve lhůtě pro podání dovolání (§ 240 odst. 1, § 242 odst. 4 o. s. ř.) změnila tak, že rozsudek napadá jen v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně „změněn tak, že byl částečně potvrzen (v rozsahu uložené povinnosti zaplatit žalobkyni částku 2 513 040 Kč)“. Usuzuje na nesprávné právní posouzení věci, neboť napadené rozhodnutí řeší zásadní právní otázky v rozporu s hmotným a procesním právem. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále specifikované (odvolacím soudem vyřešené) právní otázky by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Vytýká odvolacímu soudu, že závěr o důvodnosti odstoupení od smlouvy není opřen o zhodnocení důkazní situace. Za stěžejní otázky považuje: a) zda byl mezi účastníky jen jeden obchodní vztah nebo zda existovaly a byly naplněny dílčí ústní dohody v letech 2010 a 2012 a následně vznikl (a byl naplňován) vztah podle SOD v roce 2013, což bylo jednoznačně posouzeno tak, že v letech 2010 a 2012 existovaly samostatné vztahy; b) zda vztahy z let 2010 a 2012 mají nějaký finanční „přesah“ do vztahu dle SOD v roce 2013 a zda při rozhodování v řízení o částečném rozsudku má být „otevřena“ záležitost úhrad za práce provedené v roce 2013, „když žalobkyně k obchodně uzavřenému vztahu svojí žalobou neuplatnila žádný nárok (nikdy netvrdila, že by se snad měla bezdůvodně obohatit o 2 513 040 Kč a sama předložila důkazy, že prováděla úhrady konkrétních faktur za práce, jejichž provedení sama v položkovém přehledu podrobně specifikovala a jejich provedení je potvrzeno zjišťovacími protokoly), což bylo posouzeno v rozporu s žalobou uplatněným nárokem, s provedeným dokazováním a s nespornými skutečnostmi mezi účastnicemi a v rozporu s obsahem listin ve spise, když podle žalované by musel odvolací soud dojít k závěru, že vztahy z let 2010 a 2012 žádný finanční přesah do roku 2013 nemají; c) zda v předmětu řízení o částečném rozsudku je obsažen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze vztahu založeného a naplněného v roce 2013 smlouvou ze 7. 6. 2013 - podle žalované nárok z bezdůvodného obohacení nevznikl a žalobkyně jej ani neuplatnila a soud jí ho překvapivě přiznal; d) zda je souladný se zásadami vedení řízení podle o. s. ř. postup soudu, kdy je několik let vedeno důkazní řízení k úhradě za práce provedené v letech 2010 a 2012 a odvolací soud v jeho poslední fázi doplní zásadní dokazování, aniž účastníky seznámí s tím, jakým směrem se jeho právní názor na stav řízení ubírá, a překvapivě rozhodne na základě své úvahy o skutečnostech nesporných, žalobkyní doložených důkazy provedenými již před 5 lety; e) zda si mohl odvolací soud v závěru odvolacího řízení argumentačně „propojit“ rozdělené části řízení (tedy dokazování o vztazích z let 2010 a 2012 s dokazováním vztahu z roku 2013), opomenout dříve provedené dokazování a dospět k závěru, že provedení prací v roce 2013 bylo nedostatečně prokázáno, když žalobkyně sama tvrdila, že práce provedeny byly a své tvrzení prokázala listinnými důkazy - podle žalované nemohl odvolací soud dospět k závěru, že v rámci vyhlášené koncentrace neunesla důkazní břemeno ke svým tvrzením ohledně prací provedených v roce 2013. V závěru žalovaná znovu zpochybňuje právní posouzení věci jako bezdůvodné obohacení, neboť takový nárok žalobkyně neuplatnila (soud tak podle ní rozhodl o nároku nad rozsah žaloby) a vytýká odvolacímu soudu,