Nejvyšší soud 33 Cdo 1686/2012 – Zvyšování a prohlubování kvalifikace

33 Cdo 1686/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalovanému S. K., o 40.843,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 69/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012, č.j. 57 Co 561/2011-36, takto :

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 40.843,15 Kč s příslušenstvím představující nesplacenou část jeho závazku vyplývajícího z dohody uzavřené 12. 9. 2001 o náhradě nákladů spojených se zvýšením nebo rozšířením vzdělání podle § 60 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“).

Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 1. 9. 2011, č.j. 126 C 69/2011-12, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministru obrany České republiky k dalšímu řízení, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 2. 2012, č.j. 57 Co 561/2011-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že rozhodování o žalobou uplatněném nároku, který podle zákona č. 221/1999 Sb. vyplývá ze služebního poměru vojáka z povolání, nepatří do pravomoci soudů. Vzhledem k tomu, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, muselo být řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému orgánu k rozhodnutí.

V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně na základě nově vzneseného tvrzení, že žalovaný nebyl vojákem z povolání, namítá, že uplatněný nárok vyplývá z ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv ze zákona č. 221/1999 Sb., který na zjištěné skutkové okolnosti aplikovaly soudy obou stupňů. Tím, že z úřední povinnosti soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci (pravomoci), které nebyly účastníky tvrzeny, zatížily řízení vadou. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání – přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“) – není důvodné.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalobkyně nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu, podle něhož k projednání a rozhodnutí věci, která vyplývá ze služebního poměru vojáka z povolání, je příslušný služební orgán ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 569/2009).

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání – jako v projednávaném případě – přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence uvedených vad ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výtkou, kterou vznesla žalobkyně.

Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud – aniž by učinil skutková zjištění – dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno apod. Neúplné či nesprávné skutkové zjištění je vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jen tehdy, postihuje-li nikoliv výsledek, nýbrž postup soudu v důkazním procesu, respektive při shromažďování skutkového materiálu způsoby aprobovanými občanským soudním řádem. O žádný z případů výše uvedených se však v posuzované věci nejedná. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) totiž nelze vytýkat, že okolnosti rozhodné (a žalobkyní tvrzené) pro posouzení otázky pravomoci soudu nezjišťoval, případně že skutkové zjištění v tomto směru neučinil; své rozhodnutí opřel o oba žalobkyní předložené listinné důkazy (dohodu z 12. 9. 2001 o náhradě nákladů spojených se zvýšením nebo rozšířením vzdělání žalovaného a o výpis plateb žalovaného).

V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Tvrzení, které žalobkyně uvedla až v dovolání (že žalovaný nebyl vojákem z povolání), a na jehož základě dospěla k odlišnému právnímu posouzení otázky soudní pravomoci (§ 7 o.s.ř.), dovolací soud zohlednit nemohl.

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. června 2013

JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu