33 Cdo 1702/2015 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1702/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2015 Spisová značka:33 Cdo 1702/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1702.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Uznání dluhu Dotčené předpisy:§ 110 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 558 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 11. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1702/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Medkem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, U Staré pošty 744, proti žalované Mgr. A. M., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. Legií 1719/5, o 697.500,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, č.j. 8 Co 851/2014-267, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 8 Co 851/2014-267, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 26. 6. 2014, č.j. 17 C 57/2012-231, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, č.j. 17 C 57/2012-231, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 697.500,- Kč, a uložil mu zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 118.398,50 Kč a státu 3.403,- Kč. Rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č.j. 8 Co 851/2014-267, Krajský soud v Ostravě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a změnil je v nákladovém výroku tak, že žalobci uložil zaplatit žalované 123.398,50 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že právní předchůdce žalované (S. K.) dluh ve výši 2.000.000,- Kč neuznal (listina z 23. 10. 2002 není uznáním dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), takže tříletá promlčecí doba začala běžet okamžikem, kdy žalobce mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem následujícím po vzniku právního vztahu půjčky. Protože promlčecí doba marně uplynula a žalovaná promlčení namítla, je žalobcovo právo promlčeno a žalobě nelze vyhovět. Účastnicí smlouvy o půjčce z 25. 9. 2003 v postavení dlužnice byla J. K. (matka žalobce); žalovaná proto není – pokud jde o dluh ve výši 790.000,- Kč – věcně legitimována. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž namítá, že listina z 23. 10. 2002 vyhovuje náležitostem institutu uznání práva z hlediska § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; obsahuje totiž důvod dluhu a jeho výši, což pro důsledky předvídané tímto ustanovením (běh desetileté promlčecí doby ode dne následujícího po sepsání listiny) postačuje. Dále – oproti soudům obou stupňů – prosazuje, že dluh J. K. ve výši 790.000,- Kč byl závazkem spadajícím do společného jmění manželů, takže neodmítnutím dědictví po S. K. „přešel tento závazek poměrně na žalovanou“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla dovolání odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení písemného uznání práva a jeho následků), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od – níže uvedené – konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud – převzav skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně – vyšel z toho, že žalobce předal 23. 10. 2002 v hotovosti částku 2.000.000,- Kč S. K., kterou tento použil na koupi nemovitostí v dražbě. Tentýž den S. K. podepsal listinu „Potvrzení o převzetí finanční hotovosti, uznání dluhu“, v níž je uvedeno: „Já, níže podepsaný S. K. … stvrzuji svým podpisem, že jsem si od Ing. M. K. … zapůjčil částku 2.000.000,- Kč, slovy dva miliony korun českých, za účelem nákupu nemovitostí v k. ú. N. J. – D. p. …“. Splatnost dluhu nebyla sjednána. Okresní soud ve Frýdku - Místku ve věci dědictví po S. K., zemřelém 3. 1. 2011, usnesením ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 47 D 42/2011, schválil – mimo jiné – dohodu o vypořádání dědictví, kterou uzavřeli pozůstalá manželka J. K. a žalovaná (dcera zůstavitele). Žalovaná jako právní nástupkyně S. K., která dědictví neodmítla, vznesla námitku promlčení majetkového práva uplatněného žalobou. Dne 25. 9. 2003 předal žalobce na koupi nemovitosti v katastrálním území M. částku 790.000,- Kč J. K. (matce), která se zavázala uhradit žalobci dluh do 25. 9. 2013. 1) K promlčení práva na splnění dluhu z půjčky. Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vysvětlil, že uznání práva podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, na který odkazuje i odvolací soud). S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Z výše uvedeného vyplývá, že vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nenastane (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4182/2011, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012). Ve vztahu k institutu přetržení promlčecí doby a běhu nové desetileté promlčecí doby Nejvyšší soud v rozsudku ze