33 Cdo 3212/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3212/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2025 Spisová značka:33 Cdo 3212/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.3212.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Koncentrace řízení Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 119a o. s. ř. § 205a odst. 1 o. s. ř. § 213 o. s. ř. § 118b o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.04.2025IV.ÚS 1205/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost11. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3212/2024-367 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně P - DUO, s. r. o., se sídlem v Ružomberku, Malé Tatry 6061/21, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 47534851, zastoupené JUDr., Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované A. Z., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, o 1 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 207/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2024, č. j. 49 Co 133/2020-322, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 634 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr., Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 14 C 207/2019-65, zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 1 700 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 49 Co 133/2020-322, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1 700 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 23. 6. 2019 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně (výpovědí žalované, výslechem svědka M Z.), doplnil dokazování výslechem svědků M. A. a Š. Z., dvěma zvukovými záznamy úseků hovoru mezi M. Z. a žalovanou a znaleckým posudkem (k pravosti nahrávek a identitě hovořících osob) a dospěl k následujícím zjištěním. Od roku 2006 žila žalovaná v partnerském vztahu s M. Z., který jí poskytl ze svých výlučných prostředků převodem na její bankovní účet dne 6. 3. 2013 částku 500 000 Kč a dne 30. 4. 2013 částku 1 200 000 Kč na koupi exekučně postiženého ideálního podílu ½ na nemovitostech ve XY; v té době byla žalovaná spoluvlastníkem zbylého podílu. Peníze byly na domluvený účel použity a žalovaná se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, které pak s M. Z. užívali. Dne 14. 2. 2015 uzavřeli žalovaná a M. Z. manželství a v říjnu 2018 podal M. Z. návrh na rozvod. Smlouvou z 20. 1. 2019 postoupil M. Z. svou pohledávku za žalovanou žalobkyni; postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalobkyně v řízení neprokázala, že M. Z. žalované peníze půjčil, a žalovaná neprokázala, že ji M. Z. peníze daroval. Odvolací soud konstatoval, že není vázán právní kvalifikací skutku učiněnou v žalobě (jako půjčky) a vysvětlil právní rozdíl mezi půjčkou, darováním a bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a plněním z právního důvodu, který odpadl. Nárok posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že mezi žalovanou a M. Z. nešlo o vztah ze smlouvy o půjčce (jak prosazovala žalobkyně), ani o darování (jak tvrdila žalovaná), a nešlo ani o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, neboť právním důvodem plnění byla dohoda o investici peněžních prostředků M. Z. do výlučného majetku žalované vyplývající z jejich společného soužití. Tento právní důvod odpadl v okamžiku, kdy bylo společné soužití ukončeno a zanikla možnost dalšího společného užívání či jiných společných dispozic s nemovitostmi (jejich zhodnocení, rekonstrukce). Důvodnou neshledal námitku žalované, že právo žalobkyně na zaplacení částky 1 700 000 Kč je promlčeno; k bezdůvodnému obohacení totiž došlo až odpadnutím právního důvodu plnění, a jelikož v té době byli žalovaná a M. Z. manželé a promlčecí doba podle § 114 obč. zák. nepočala během manželství běžet, počátek jejího běhu spojil s okamžikem postoupení pohledávky žalobkyni (20. 1. 2019). Ke dni zahájení řízení (20. 8. 2019) tak právo promlčeno nebylo. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov.