33 Cdo 3939/2016 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3939/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2018 Spisová značka:33 Cdo 3939/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3939.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 829 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3939/2016-484 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a/ M. N., b/ M. N., a c/ M. N., zastoupených JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Lanškroun, náměstí J. M. Marků 92, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, o 244.097,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 106 C 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2016, č. j. 18 Co 586/2015-443, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 106 C 34/2012-395, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 244.097,29 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 3. 2016, č. j. 18 Co 586/2015-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci, podle něhož žalobce a/ s žalobcem c/ uzavřeli dne 1. 3. 1993 smlouvu o sdružení. Od roku 1995, kdy do sdružení vystupujícího pod názvem „BARNOM M. N.“ přistoupil žalobce b/, se sdružení začalo zabývat také pronájmem nemovitostí. Za sdružení jednal a obstarával účetnictví žalobce a/ pod svým identifikačním číslem. Z majetkového prospěchu získaného činností sdružení každému účastníku připadla jedna třetina. Žalobci a/ a b/ poskytli do společného podnikání ve sdružení budovu na pozemku v k. ú. L., kterou měli v podílovém spoluvlastnictví, a žalobce b/ zemědělsko-hospodářskou budovu bez čp. na pozemku v k. ú L., kterou měl ve výlučném vlastnictví. Žalovaný jako nájemce a žalobce a/ jako pronajímatel uzavřeli dne 27. 7. 2009 písemnou smlouvu o pronájmu nebytových prostor (dále jen „smlouva“) na dobu určitou od 1. 8. 2009 do 1. 8. 2011 a dále na dobu neurčitou. Ve smlouvě označili jako předmět pronájmu nebytové prostory v přízemním podlaží budovy v ulici D. v L., ačkoli měli v úmyslu pronajmout nebytové prostory v budově bez čp. Ve smlouvě je uvedeno, že smluvní strany si ujednaly „nájemné 38.950 Kč bez DPH čtvrtletně předem a měsíční platby za elektřinu, plyn a vodné a stočné 8.500 Kč bez DPH čtvrtletně“. Žalovaný nebytové prostory v domě bez čp. užíval od srpna 2009 do 22. června 2011, kdy byl v jeho prodejně proveden k návrhu žalobce a/ (v souvislosti s dlužným nájemným) soupis movitých věcí nařízený usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 6. 2011, č. j. 0Nc 5401/2011-20. Cena movitých věcí ke dni jejich soupisu činila 949.120 Kč a ke dni 21. 12. 2012, kdy se žalobce a/ vzdal zástavního práva k sepsaným věcem, 731.710 Kč. Za dobu užívání nebytových prostor žalovaný zaplatil na nájemném a zálohách za dodané energie celkem 710.697 Kč; z toho připadá na užívání nebytových prostor 558.450 Kč a na spotřebované energie 152.247 Kč. Obvyklé nájemné za nebytové prostory užívané žalovaným činilo v dané době 30.433 Kč měsíčně a cena žalovaným spotřebované energie 254.835,29 Kč. Žalobce a/ v průběhu řízení uzavřel s žalobci b/ a c/ dne 27. 2. 2015 smlouvu, jíž každému z nich postoupil jednu třetinu žalované částky 244.097,29 Kč včetně příslušenství (tj. 81.365,763 Kč s příslušenstvím). V dohodě ze dne 2. 3. 2015 si žalobci sjednali, že své pohledávky za dlužníkem podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2015 vkládají do jejich sdružení tak, že se pohledávka každého z nich stává spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení (žalobců a/ až c/), přičemž podíly účastníků na těchto pohledávkách jsou stejné. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zjištěný skutkový stav poměřoval ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že smlouva o pronájmu nebytových prostor ze dne 27. 7. 2009 je neplatným právním úkonem pro rozpor s § 3 zákona č. 116/1990 Sb. z důvodu neurčitosti vymezení předmětu nájmu a výše nájemného. Užíval-li žalovaný nebytové prostory na základě neplatné smlouvy (§ 451 obč. zák.), vznikla účastníkům této smlouvy (žalobci a/ a žalovanému) vzájemná restituční povinnost, tj. povinnost vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný (§ 457 obč. zák.). Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu zaujal právní názor, že náhrada za plnění, které nelze vydat (v podobě užívání nemovitosti - jako v tomto případě), se poskytuje ve výši nájemného obvyklého v daném místě a čase za užívání srovnatelných prostor (§ 458 obč. zák.), přičemž v soudním řízení o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze žalobci přiznat pouze vrácení toho, oč peněžitá náhrada za poskytnuté plnění, které nelze vydat, přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu žalovaným. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobci b/ a c/ se stali vedle žalobce a/ aktivně legitimovanými (a to každý sám či solidárně) k uplatnění nároku teprve dohodou ze dne 2. 3. 2015, jíž žalobci vložili své pohledávky za dlužníkem (žalobci b/ a c/ nabytých smlouvou o postoupení pohledávek) do sdružení s tím, že pohledávka každého z nich je ve spoluvlastnictví všech účastníků sdružení; z obsahu smlouvy, kterou uzavřel žalobce a/ s žalovaným, nevyplývalo, že tak činí jako člen sdružení, a že nájemné má plynout do sdružení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který výši bezdůvodného obohacení získaného žalovaným za užívání nebytových prostor po dobu 23 měsíců stanovil (s přihlédnutí k závěrům znaleckého posudku) ve výši 141.509 Kč (rozdíl mezi peněžitou náhradou za užívání nebytových prostor ve výši 699.959 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 558.450 Kč), a za spotřebované energie ve výši 102.588,29 Kč (rozdíl mezi cenou žalovaným spotřebované energie ve výši 254.835,29 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 152.247 Kč). Povinnost uloženou soudem prvního stupně zaplatit žalobcům 244.097,29 Kč (s příslušenstvím) shledal vyhovující ujednání, v jakém se stali žalobci podle smlouvy o vložení pohledávek do sdružení oprávněni k vymáhání nároku vůči žalovanému, tedy každý jednou třetinou (rovným dílem); s poukazem na § 261a odst. 3 o. s. ř. nepovažoval za potřebné do znění tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně zasahovat. Odvolací soud - z blíže rozvedených důvodů - přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že není úspěšná obrana žalovaného, který uplatnil k započtení svou pohledávku ve výši 217.410 Kč z titulu náhrady škody za znehodnocení zboží, které bylo neprodejné v důsledku zákonného zástavního práva žalobce a/ podle § 672 obč. zák. v době od 22. 6. 2011 do 21. 12. 2012, kdy se ho žalobce a/ vzdal. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nespr