33 Cdo 436/2019 — Nejvyšší soud

33 Cdo 436/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 12. 2021 Spisová značka:33 Cdo 436/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.436.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 31 odst. 1 předpisu č. 94/1963 Sb. § 38 odst. 4 písm. b) předpisu č. 372/2011 Sb. § 41 odst. 1 písm. c) předpisu č. 372/2011 Sb. § 41 odst. 2 předpisu č. 372/2011 Sb. § 48 odst. 3 předpisu č. 372/2011 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 436/2019-184 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno, se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, identifikační číslo 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalované I. N., bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 271/13, o 538.528,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 68/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Daniela Chmely, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 112 C 68/2016-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 538.528,37 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, v rozsahu žalobního požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % z částky 538.528,37 Kč od 2. 3. 2015 do 24. 4. 2015 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že AAAAA (pseudonym) (dceři žalované) byla v době od XY (tj. od jejího narození) do 14. 5. 2012 v souvislosti s jejím předčasným narozením (porodem) poskytnuta zdravotní péče, která byla vyčíslena částkou 554.528,37 Kč, a že na tyto náklady bylo dosud uhrazeno 16.000,- Kč. Nezletilá AAAAA nebyla účastna na systému veřejného zdravotního pojištění, neboť nezískala právo trvalého pobytu na území České republiky narozením (a s tím související účast na veřejném zdravotním pojištění). S odkazem na § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a § 41 odst. 1 písm. c) a § 41 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“), soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná jako rodič nezletilé AAAAA (a tedy její zákonný zástupce) odpovídá za náklady na zdravotní péči, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud akcentoval, že žalovaná a její dcera AAAAA (jedno z narozených dvojčat) jsou státními občankami Ukrajiny, přičemž nezletilá na rozdíl od žalované nebyla v okamžiku narození účastnicí veřejného zdravotního pojištění. Žalovaná na území České republiky pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu od 21. 1. 2008 a dne 9. 4. 2013 jí bylo uděleno povolení k trvalému pobytu pro cizince. Nezletilá AAAAA se narodila předčasně ve 27. týdnu těhotenství spolu se svým bratrem (dvojčetem) BBBBB (pseudonym), tj. téměř 2 měsíce před plánovaným termínem porodu. Cituje ustanovení § 23 odst. 4 písm. c), § 24 a § 30 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 28 odst. 1, § 38 odst. 1, § 41 odst. 1 písm. c) a § 45 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, § 489, § 558 a § 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který na poskytnutou zdravotní péči v období od XY do 31. 3. 2012 aplikoval zákon o péči o zdraví lidu, a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 zákon o zdravotních službách. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena jakákoliv smlouva. Podle odvolacího soudu při poskytování zdravotní péče se rozlišují situace, kdy je péče poskytnuta se souhlasem pacienta či jeho zákonných zástupců, přičemž souhlas je vždy vyžadován s výjimkou výkonů nutných k záchraně života (viz zákon o péči o zdraví lidu) a situace, kdy stav pacienta vyžaduje poskytnutí neodkladné péče (viz zákon o zdravotních službách) a zdravotní péče, která musí být pacientovi poskytnuta za jakýchkoliv okolností, tedy bez jeho souhlasu. Nezletilé AAAAA byla po celou dobu hospitalizace poskytována právě tvz. neodkladná péče ve smyslu § 23 odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu, neboť šlo výlučně o nezbytné úkony směřující k záchraně jejího života a zdraví z důvodu jejího předčasného narození a podle § 38 odst. 4 zákona o zdravotních službách. Právním důvodem poskytnutí zdravotní péče byla zákonná licence, tj. zákonná povinnost žalobkyně poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilé a to i proti vůli rodičů nezletilé, proto nemůže jít o závazek ze smlouvy, z náhrady škody (rodiče nezletilé neporušili žádnou povinnost) ani o bezdůvodné obohacení, neboť žalobkyně péči poskytla na základě zákonného důvodu. Žalobkyně byla povinna nezbytnou péči dceři žalované poskytnout v období do 31. 3. 2012 na základě § 23 odst. 4 písm. c) zákona o péči o zdraví lidu a od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 na základě § 38 odst. 1 písm. c) a odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách. K otázce pasivní legitimace k úhradě léčebné péče odvolací soud uzavřel, že zdravotní péče se cizincům podle § 30 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu poskytuje bezplatně na základě mezinárodních smluv, bez přímé úhrady na základě veřejného zdravotního pojištění nebo komerčního (smluvního) zdravotního pojištění, nebo za přímou úhradu. Mezi Českou republikou a Ukrajinou není uzavřena žádná smlouva, která by zakládala právo na bezplatnou zdravotní péči, náklady na zdravotní péči o nezletilou není možné uhradit z komerčního zdravotního pojištění, neboť nezletilá AAAAA léčebnou péči akutně potřebovala, a žádná komerční zdravotní pojišťovna by ji nepojistila. Z tohoto důvodu zůstává jen možnost přímé úhrady. Podle zákona o péči o zdraví lidu je pasivně legitimované pouze dítě, povinnost úhrady nelze dovozovat z § 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Lékařská péče byla poskytnuta bez souhlasu, neboť vzhledem ke stavu dcery žalované nebylo možné souhlas vyžádat a šlo o neodkladný výkon nutný k záchraně jejího života [§ 23 odst. 4 písm. c) zákona o péči o zdraví lidu]. Podle § 41 zákona o zdravotních službách je již pasivně legitimován i rodič, pod podmínkou souhlasu s poskytnutím péče. Zdravotní péče byla dceři žalované poskytnuta bez jakéhokoli souhlasu a § 41 zákona o zdravotních službách se na daný případ tedy nemůže vztahovat. Rodiče navíc nebyli předem informováni o ceně poskytovaných služeb. Při nutné a bezodkladné péči není souhlas třeba. Podle právní úpravy do 31. 3. 2012 (zákon o péči o zdraví lidu) byl pacient povinen péči uhradit bez ohledu na to, zda s ní souhlasil. Žalovaná však nebyla pasivně legitimována, neboť sama nebyla pacientkou. Podle zákona o zdravotních službách (tj. od 1. 4. 2012) je pacient povinen uhradit péči, se kterou udělil souhlas. Chybí zde však regulace situace, kdy souhlas není udělen, jako tomu bylo v tomto případě. Podle odvolacího soudu se jedná o mezeru v právní úpravě, neboť není řešena situace, kdo, za co a kolik má platit při bezodkladné péči. Analogie v tomto případě není přípustná, neboť při bezodkladné péči se nejedná o ryze soukromoprávní vztah, jelikož stát direktivně zdravotnickému zařízení nařizuje v konkrétních případech zdravotní péči poskytnout a pacientovi zase ukládá se této péči podrobit i proti své vůli. Tento nedostatek právní úpravy nelze překlenout rozšiřujícím výkladem nepříznivým pro pacienta. Nárok na zaplacení péče poskytnuté od 1. 4. 2012 do 14. 5. 2012 tak nemá oporu v hmotném právu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za takovou považuje v prvé řadě otázku, kdo má hradit péči za pacienta, který nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění, a kterému byla poskytována nutná zdravotní péče bez jeho souhlasu podle § 38