33 Cdo 554/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 554/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2025 Spisová značka:33 Cdo 554/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.554.2023.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.04.2025I.ÚS 1156/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost21. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 554/2023-456 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně MH CAPITAL s. r. o., se sídlem v Praze 8, Hackerova 573/6, identifikační číslo 499 01 621, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 629/59, proti žalovaným 1) M. A., zastoupenému JUDr. Lubomírem Kubičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, 2) V. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45 a 3) M. F., zastoupenému Mgr. Ludmilou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Masarykova 634/23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 120/2020, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 103 Co 21/2022-258, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Jana Vančury, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 9 C 120/2020-148, zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY, v k. ú. a obci XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „sporné pozemky“), in eventum, aby soud uložil všem žalovaným povinnost převést sporné pozemky žalobkyni oproti vrácení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 103 Co 21/2022-258, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí sporných pozemků a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dne 25. 4. 2016 byla uzavřena písemná kupní smlouva ve vztahu ke sporným nemovitostem, kterou měly být sporné nemovitosti převedeny do podílového spoluvlastnictví všech žalovaných, za kupní cenu 605.200,- Kč. Téhož dne byla uzavřena smlouva o dílo mezi žalobkyní (objednatelkou) a společností STAVOKOMPLET spol. s r. o. (zhotovitelkou), jejíž jednateli a společníky byli žalovaný 2 a žalovaný 3; žalovaný 1 byl rovněž společníkem této společnosti a zároveň vedoucím jejího odštěpného závodu. Odvolací soud uzavřel, že za převod vlastnického práva ke sporným pozemkům měli žalovaní (případně vedle zaplacení peněžité úplaty ve výši 605.200,- Kč) poskytnout žalobkyni jako prodávající protiplnění, podle něhož v rámci smluvního vztahu ze smlouvy o dílo bude cena díla „ponížena“ o 2.118.200,- Kč; v tomto rozsahu bude zároveň „ponížení ceny díla“ „kompenzováno“ převodem sporných pozemků na žalované coby společníky společnosti zhotovitele. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně chybně vyhodnotil otázku simulace právního jednání co do kupní smlouvy ze dne 25. 4. 2016. Za rozhodující podle § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, pro přijetí závěru o simulaci je, zda písemné znění kupní smlouvy odráží vskutku „skutečný“ obsah (úplného) právního jednání účastníků (zachycuje projev jejich vůle); nestačí pouhý závěr o vůli smluvních stran převést vlastnické právo k předmětným pozemkům. Právní jednání, které strany předstírají, je právním jednáním zastírajícím a to, které skutečně chtějí je právním jednáním zastřeným. Podle odvolacího soudu účastníci uzavřeli dne 25. 4. 2016 kupní smlouvu, avšak nikoliv toho obsahu, který je zachycen v písemném znění kupní smlouvy, ale jiného obsahu, který byl „ve skutečnosti“ sjednán v ústní formě. Odvolací soud v bodech 23 až 30 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přijal závěr, že písemná kupní smlouva představuje zastírající právní jednání a ve skutečnosti kupní smlouva sjednaná ústně je právním jednáním zastřeným. Písemně zachycená kupní smlouva představuje simulované právní jednání, k němuž se podle § 552 a § 554 o. z. nepřihlíží. S odkazem na znění § 2128 odst. 1 věty první o. z., § 560 o. z. a § 561 odst. 2 o. z. přijal závěr, podle něhož ústní forma „ve skutečnosti“ uzavřené kupní smlouvy o převodu vlastnického práva ke sporným pozemkům nesplňuje obligatorní písemnou formu, přičemž nedostatek této formy má za následek absolutní neplatnost takového právního jednání podle § 588 o. z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, kterým je zájem na evidenci nabývacích titulů ve veřejném seznamu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalovaní (dále též „dovolatelé“). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojují s řešením otázky výkladu právních jednání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, odvolacímu soudu vytýkají, že je nepoučil, že při rozhodování bude vycházet z jiného právního posouzení věci než soud prvního stupně, a že porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak zatíženo vadou spočívající ve vydání tzv. překvapivého rozhodnutí, čímž bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Žalovaný 3 odvolacímu soudu nadto vytýká, že nepřípustně doplnil dokazování, jestliže provedl důkazy, které nebyly navrženy žádným z účastníků řízení. Dovolatelé nejsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu o vzájemné provázanosti kupní smlouvy a smlouvy o dílo, který podle nich nemá oporu v provedeném dokazování. S tímto odůvodněním navrhli zrušit rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustná odmítnout, popř. jako nedůvodná zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Mají-li dovolatelé za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při výkladu právních jednání, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky obsahu právního jednání a vážnosti projevu vůle. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí – viz např. rozsudky ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3161/09, odmítl) a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017 – v poměrech právní úpravy do 31. 12. 2013 formuloval a odůvodnil závěr, že právní úkon (dnes právní jednání)