33 Cdo 652/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 652/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:33 Cdo 652/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.652.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 555 odst. 1 o. z. § 556 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1917/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 652/2021-290 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. K., bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šmilovského 1264/5, proti žalovanému A. Š., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 103 C 10/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 Co 187/2020-262, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 19 Co 187/2020-262, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou ze dne 30. 3. 2016 se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení částky 400.000,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení od 12. 5. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že dne 16. 7. 2014 jako věřitel a žalovaný jako dlužník uzavřeli ústně smlouvu o zápůjčce částky 400.000,- Kč, kterou podle smluvního ujednání poukázal žalovanému na blíže určený bankovní účet, bez dohody o okamžiku jejího vrácení. Přípisem ze dne 18. 3. 2015 právní zástupce žalobce vyzval žalovaného ke vrácení zápůjčky a to včetně několika starších půjček. Přestože je zápůjčka již splatná, žalovaný ji do dnešního dne žalobci nevrátil. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2020, č. j. 103 C 10/2017-231, Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 400.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastníci řízení spolupracovali na developerském projektu vybudování inženýrských sítí na pozemcích ve vlastnictví žalobce v katastrálních územích XY a XY. V souvislosti s tím mezi nimi probíhaly finanční toky, s tím, že v období od listopadu 2010 do července 2014 poukázal žalobce na účet žalovaného různé platby v celkové výši 5.258.000,- Kč, přičemž poslední z těchto plateb ve výši 400.000,- Kč poukázal na účet žalovaného dne 16. 7. 2014. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně tuto poslední platbu vyhodnotil tak, že nešlo o plnění poskytnuté v souvislosti s realizací developerského projektu, nýbrž šlo o „půjčku“ poskytnutou podle ústní dohody účastníků, bez dohody o okamžiku její splatnosti. Soud prvního stupně podrobil skutkový stav věci režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a cituje znění § 2390, 2393 odst. 1 a § 555 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že v případě částky 400.000,- Kč šlo o zápůjčku podle ustanovení § 2390 o. z. Jelikož zde není dohoda o okamžiku vrácení zápůjčky, je její splatnost vázána na výpověď smlouvy, přičemž se zřetelem k tomu, že smluvními stranami nebyla dohodnuta délka výpovědní doby, tato činí v souladu s § 2393 odst. 1 o. z. šest týdnů. Soud prvního stupně považoval dopis právního zástupce žalobce ze dne 18. 3. 2015 ve vztahu k zápůjčce ve výši 400.000,- Kč za výpověď smlouvy. Tento závěr odůvodnil tím, že z uvedené listiny jednoznačně vyplývá požadavek žalobce na vrácení zápůjčky. Protože zákon č. 89/2012 Sb. neklade na výpověď zápůjčky žádné speciální formální požadavky, nic nebrání tomu považovat podání ze dne 18. 3. 2015 za výpověď smlouvy o zápůjčce částky 400.000,- Kč. Jiný výklad by vedl k nepřiměřenému formalismu. V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve výroku o věci samé žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho posouzením dopisu ze dne 18. 3. 2015 jako výpovědi smlouvy o zápůjčce. Tímto dopisem byl žalovaný vyzván ke splacení částky 5.258.000,- Kč představující poskytnuté finanční prostředky žalovanému od roku 2010 do roku 2013 ve výši 4.858.000,- Kč a naposledy dne 16. 7. 2014 ve výši 400.000,- Kč. Podle žalobních tvrzení šlo o požadavek na „vrácení poskytnutých půjček“, přičemž až v reakci na podání žalovaného začal žalobce tvrdit, že částka 400.000,- Kč představuje zápůjčku. Odvolací soud podle § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 o. z. a § 657 a § 563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ uzavřel, že dopisem ze dne 18. 3. 2015 hodlal žalobce dosáhnout vrácení půjček poskytnutých do 31. 12. 2013 (§ 657 obč. zák.) tak i zápůjčky poskytnuté po 1. 1. 2014 (§ 2393 o. z.). Stručně uzavřel, že k vyvolání splatnosti půjčky do 31. 12. 2013 stačila výzva věřitele k plnění adresovaná dlužníkovi, naproti podle úpravy účinné od 1. 1. 2014 ke splatnosti zápůjčky v případech, kdy nebyl okamžik splatnosti účastníky dohodnut, je nezbytné nejprve smlouvu vypovědět. Podle odvolacího soudu nelze akceptovat výklad provedený soudem prvního stupně, podle něhož stejný projev vůle (vyjádřený týmiž slovy) – dopis žalobce ze dne 18. 3. 2015 - může být zároveň výzvou k zaplacení podle § 563 obč. zák. a současně výpovědí smlouvy o zápůjčce podle § 2393 o. z. Nebyla-li smlouva o zápůjčce před dopisem ze dne 18. 3. 2015 vypovězena v souladu se zněním § 2393 o. z., nemohl uvedený dopis přivodit zesplatnění povinnosti ke vrácení zápůjčky uplynutím výpovědní doby. Podle odvolacího soudu shora řečené pro nyní souzenou věc znamená, že žalobcem nebyla podána výpověď smlouvy o zápůjčce, splatnost zápůjčky nenastala, a žaloba tak byla podána předčasně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové považuje otázky: - zda písemná výpověď smlouvy o zápůjčce musí výslovně obsahovat sdělení, že se jedná o výpověď či zda stačí, je-li z obsahu listiny zjistitelné, že dlužník je vyzýván ke vrácení zápůjčky, - zda jediné písemné právní jednání, které sleduje stejný cíl (vrácení poskytnutých půjček a zápůjčky), může být považováno jak za výzvu k úhradě dluhu, a vyvolat tak splatnost dluhu vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „obč. zák.“), tak zároveň za výpověď smlouvy o zápůjčce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“). Zároveň má dovolání za přípustné pro řešení hmotněprávní otázky výkladu právních jednání (právních úkonů), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dopis ze dne 18. 3. 2015 nelze posoudit jako výpověď smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 7. 2014. Z obsahu této písemnosti je zřetelný úmysl žalobce dosáhnout vrácení poskytnutých finančních částek žalovanému ať již z titulu půjčky nebo zápůjčky. Ustanovení § 2393 o. z. nepředepisuje pro výpověď smlouvy o zápůjčce žádné povinné náležitosti. Za platnou výpověď smlouvy o zápůjčce je tak potřeba považovat jakékoliv určité a srozumitelné právní jednání zapůjčitele vůči vydlužiteli, kterým zapůjčitel projevil vůli, aby mu vydlužitel vrátil zapůjčené peníze. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, dovolatel prosazuje, že z obsahu předmětné výzvy je zcela evidentní úmysl dovolatele dosáhnout vrácení poskytnuté zápůjčky, a proto měla být posouzena nejen jako výzva mající za následek splatnost dluhu, ale zároveň jako výpověď smlouvy o zápůjčce. Je nesprávný závěr odvolacího soudu, že výzva nemůže být výzvu k vrácení půjček podle § 536 obč. zák. a současně výpovědí zápůjčky podle § 2393 o. z., neboť takový závěr nemá oporu ve hmotném právu. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. případně