33 Odo 396/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 396/2004 citace  Název judikátu:*Bezdůvodné obohacení. Užívání veřejného prostranství. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2006 Spisová značka:33 Odo 396/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.396.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 451 předpisu č. 40/1964Sb. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 396/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. arch. P. H., proti žalovanému S. m. Č. B., o zaplacení částky 613.545,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 61/2002, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 2361/2003-239, takto : I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2004, č. j. 8 Co 2361/2003-239, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2003, č. j. 10 C 61/2002-169, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení dalších 127.822,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 696.520,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 69.652 m2 zapsaných na LV č. 1677 pro katastrální území Č. B., které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Pozemky užívá žalovaný jako veřejnou zeleň a plochy pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli platil. Žalovaná částka představuje přiměřenou úhradu za užívání těchto pozemků v době od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2002 a odpovídá ceně, kterou by musel žalovaný vynaložit při pronájmu pozemků pro obdobný účel v téže lokalitě a ve srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve výši 4,- Kč za 1 m2 pozemků ročně. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. července 2003, č. j. 10 C 61/2002-189, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 613.545,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 31. 5. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 82.975,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ročně od 31. 5. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkových parcel č. 1852/7, 1853/3, 1854/2, 1857/2, 1862/2, 1868/13, 1868/14, 1868/19, 1868/20, 1868/21, 1868/24, 1868/25 a 1869/4 v katastrálním území a obci Č. B. o celkové výměře 69.652 m2 (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které jsou součástí významného krajinného prvku parku „S.“. Žalovaný obecně závaznou vyhláškou č. 15/97 z 19. 6. 1997 prohlásil park S. (a tedy i předmětné pozemky) za veřejné prostranství; od 1. 1. 2002 byl uvedený park z pozemků tvořících veřejné prostranství vyňat (viz. obecně závazná vyhláška č. 6/2001 žalovaného z 22. 11. 2001). Přestože účastníci ohledně předmětných pozemků neuzavřeli žádnou nájemní smlouvu, žalovaný je po celé rozhodné období (tedy i po 1. 1. 2002) užíval za účelem rekreace svých obyvatel, prováděl na nich údržbu a investiční činnost a žalobkyni nezaplatil za toto užívání žádnou částku. Obvyklá výše nájemného odpovídající místu, času, charakteru a rozloze pozemků představovala za období od 1. 6. 2000 do 31. 5. 2002 částku 613.545,- Kč celkem. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, který po celou sledovanou dobu užíval pozemky ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (tj. za absence jakéhokoli občanskoprávního titulu k užívání), získal na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 8 Co 2361/2003-229, potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 485.723,- Kč s 5,5 % úrokem od 31. 5. 2002 do zaplacení; ve zbylé části jej změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení dalších 127.822,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 31. 5. 2002 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry s výjimkou těch, které se týkaly období od 1. 1. 2002 do 31. 5. 2002. S poukazem na řízení vedené u něj pod sp. zn. 8 Co 1654/2003 týkající se shodného případu vyslovil právní názor, že posuzování této věci z hlediska norem práva občanského a práva veřejného se sice prolíná, ale nevylučuje. Zákon č. 114/1992 Sb. se dané věci dotýká pouze nepřímo, neboť žalobkyni sice omezuje v realizaci vlastnických práv, avšak děje se tak proto, že dané území je státem a nikoli obcí prohlášeno za významný krajinný prvek. Užíváním předmětných pozemků obcí, potažmo jejími občany, nevytváří žádný právní rámec vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, neboť jde o omezení vyplývající z rozhodnutí orgánu státní správy (lhostejno, že se tak děje na základě rozhodnutí vydaného v rámci přenesené působnosti). Prohlášení předmětných pozemků obecně závaznými vyhláškami žalovaného za veřejné prostranství (v rámci jeho samostatné působnosti) znamenalo další omezení vlastnického práva žalobkyně, které trvalo do 31. 12. 2001. Takové omezení vlastnického práva nemohlo znamenat ztrátu všech jeho atributů. Ve svých důsledcích by se rovnalo vyvlastnění bez náhrady, které zákon vylučuje (§ 128 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právním základem pro braní užitků ve vztahu mezi dvěma subjekty práva je zejména smlouva, pak v případě její absence (a chybí-li i jiný právní titul) půjde o užívání bez právního důvodu, tedy o jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. V dané věci nelze za takový občanskoprávní titul považovat prohlášení za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou, která je aktem učiněným v rámci samostatné působnosti obce; okolnost, že jde o veřejné prostranství, znamená pouze omezení vlastníka ve prospěch veřejného zájmu. Odvolací soud se proto ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se do 31. 12. 2001 na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacoval ve smyslu § 451 obč. zák. a že je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající nájemnému obvyklému v místě a čase za obdobné pozemky vydat. Protože však od 1. 1. 2002 již nejsou předmětné pozemky zahrnuty mezi veřejná prostranství tak, jak tomu bylo dříve, není žalovaný od tohoto okamžiku pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy dotčené pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nelze uvažovat o jejich veřejném užívání občany města a u žalovaného o získání bezdůvodného obohacení. Za užívání předmětných pozemků žalovaným nepovažoval odvolací soud ani to, že na předmětných pozemcích prováděla společnost V. s. s. r. o. vodohospodářskou stavbu na základě smlouvy o dílo uzavřenou se žalovaným. Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 485.723, - Kč s příslušenstvím. Jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť v něm posuzovaná právní otázka obecné ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb. a užívání veřejného prostranství na pozemcích ve vlastnictví fyzických osob nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena a odvolací soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že na vzájemná práva a povinnosti účastníků se vztahuje občanský zákoník. I nadále je přesvědčen, že na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nezískal, protože předmětné pozemky ze soukromoprávního titulu neužívá, stará se o ně a udržuje je z titulu veřejného zájmu - výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny. Nesouhlasí zejména s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je omezena ve výkonu