4 Tdo 1133/2022

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 38 T 112/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění T. D. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) a J. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“, společně „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem útisku podle § 177 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:

Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému T. D. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Obviněné J. K. pak uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) byla obviněnému T. D. uložena povinnost nahradit poškozené J. K., nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Rovněž obviněné J. K. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 2951 odst. 2 občanského zákoníku uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 3. 2022 ze dne 38 T 112/2021, podali dovolatelé prostřednictvím obhájce odvolání, které směřovali do všech výroků. Odvolání podala i poškozená J. K. do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 8 To 146/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými přečinem útisku podle § 177 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se trestné činnosti dopustili tím, že:

Za uvedené trestné činy uložil soud druhého stupně obviněnému T. D. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Obviněné J. K. uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.

Současně byla obviněnému T. D. podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 2951 odst. 2 občanského zákoníku uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 2951 odst. 2 občanského zákoníku byla rovněž obviněné J. K. uložena povinnost nahradit poškozené J. K. nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena dále povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody této poškozené částku ve výši 900 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 8 To 146/2022, podali obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. do všech výroků, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Obvinění namítají, že z odůvodnění napadeného rozsudku je cítit předpojatost vůči jejich osobám, kdy soud prvního stupně jejich výpovědi automaticky shledal jako účelové, přičemž na rozsudek soudu prvního stupně se rozsudek soudu druhého stupně odvolává. Akcentují, že napadený rozsudek je založený pouze na výpovědi poškozené z přípravného řízení, když svědkyně si u hlavního líčení nedokázala ničeho vybavit. Výpověď poškozené má být podpořena výpovědí svědkyně M. Dovolatelé ovšem zdůrazňují, že jejich výpovědi jsou naopak konzistentní, když shodně uvádějí, že poškozenou nenutili k převodu nemovitosti, tento se uskutečnil na žádost poškozené, přičemž bylo prokázáno, že i v minulosti chtěla nemovitost darovat svědkyni M. Napadený rozsudek je tedy v rozporu s provedeným dokazování, pokud soud uvedl, že poškozená měla vždy v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem.

Dále tvrdí, že soudy nižších stupňů se odvolávají na pořízenou audionahrávku, aniž by se zabývaly tím, zda se jednalo o použitelný důkaz, neboť nahrávka byla pořízena svědkyní M. a nikoliv orgány činnými v trestním řízení, a není vůbec patrné, zda byla nahrávka pořízena se souhlasem poškozené. Namítají, že soud vůbec neposuzoval část výpovědi poškozené, která je podsunována poškozené svědkyní M. Mají za to, že se nejedná o spontánní projev poškozené. Rovněž uvádí, že soud neměl dostatečně nastudovaný spisový materiál, přičemž napadají jeho závěr o podpisu darovací smlouvy u notáře, když se tak stalo na poště. Zdůrazňují, že brali na poškozenou zřetel, ale jelikož k podpisu převodní smlouvy na nemovitost je nutný ověřený podpis, nebylo možné, aby podpis byl realizován bez účasti poškozené. I sama poškozená si pletla místa, když uváděla, že darovací smlouva jí byla předložena u notářky. Z obsahu spisu ovšem vyplynulo, že poškozenou odvezli k notářce za účelem sepsání závěti a nikoliv k podpisu darovací smlouvy.

Soud se podle jejich názoru taktéž nezabýval jejich námitkou stran časového nesouladu mezi uzavřením darovací smlouvy a oznámením tohoto tvrzeného protiprávního jednání příslušným orgánům. Poškozená totiž několik měsíců užívala předmětnou nemovitost bez jakékoliv výtky vůči nim. Soud sice hovoří o tom, že poškozená je osobou laickou, ovšem na druhou stranu přehlíží, že poškozená po několika měsících procitne a začne se domáhat vrácení daru s poukazem na její tíseň. Současně je již na prvý pohled logické, že tato změna chování poškozené nebyla pouze z vnitřních pohnutek, když o změně vlastnictví poškozená sama ani nevěděla (výslovná citace dovolání, bod 6 dovolání).

Podle jejich názoru soud založil závěr o jejich vině pouze na výpovědi poškozené, aniž by ovšem hodnotil ostatní důkazy v souvislostech. Ohledně uvedení poškozené v omyl obvinění namítají, že výpověď poškozené je časově neurčitá, rozbíhavá a nepřesná. V rámci hlavního líčení si poškozená nebyla schopna k tomuto skutku prakticky ničeho vybavit. Soud sice hovoří o dalších důkazech v podobě výslechů svědků, ale tyto důkazy jsou toliko nepřímé, neboť jejich výpovědi jsou založeny pouze na tom, co jim údajně bylo řečeno poškozenou. Upozorňují na výpověď svědkyně P., která poškozenou nazvala lhářkou. Tvrzení o uvedení v omyl poškozené je tak v rozporu s provedenými důkazy. Namítají, že upozorňovali na časové rozdíly, když se s paní M. [svědkyně T.] obviněný setkal až dne 3. 6. 2020 a obviněná až při hlavním líčení. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by obvinění o paní M. věděli v době uzavření darovací smlouvy, nelze vzít za prokázaný závěr, že uvedli poškozenou v omyl tvrzením o přepisu nemovitosti na paní M.

Ve vztahu k trestnému činu útisku a znaku „nutí“ není obviněným jasné, jakým způsobem nutili poškozenou k podpisu darovací smlouvy. Ze spisu naopak vyplynulo, že darovací smlouva byla uzavřena dne 11. 5. 2020 a podpisy byly připojeny na České poště (viz ověřovací doložka). Poukazují na výpověď ověřujícího úředníka, který potvrdil, že nikdo nikoho nenutil k podpisu. Je tedy zřejmé, že k žádnému nucení k uzavření smlouvy nedošlo, a proto nemohla být ani naplněna skutková podstata trestného činu útisku. Proto konstatují, že skutkový závěr soudu je v rozporu s provedenými důkazy. Obvinění dále vytýkají, že se napadený rozsudek nedostatečně vypořádal s definičním znakem tísně, když soud uzavřel, že poškozená byla v tísni v důsledku smrti manžela. Obvinění jsou ovšem přesvědčeni, že v případě subsumpce pod skutkovou podstatu trestného činu nelze vycházet pouze z obecných předpokladů ve společnosti, ale je nezbytné závěr soudu opřít o provedené dokazování, a že se soud již vůbec nezabýval souvislostí mezi tvrzenou tísní a uzavřením darovací smlouvy. Proto nelze hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku.

Za spekulaci považují závěr soudu, že poškozená měla v úmyslu uzavřít se svědkyní M. návrh darovací smlouvy, který by pamatoval na vypořádání ostatních vnoučat poškozené. Tento závěr soudu je tedy opětovně v rozporu s provedenými důkazy, když návrh této smlouvy jako důkaz nebyl proveden. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že poškozená měla v úmyslu převést nemovitost na svědkyni M. a nebylo prokázáno, že by tak činila pod nátlakem. Tato historická souvislost je plně kontextu jejich obhajoby, že sama poškozená o své vůli měla zájem nemovitost převést na obviněného D. Vůle poškozené převést nemovitost je dále potvrzena písemným prohlášením obviněného D. o tom, že může poškozená nemovitost dále užívat a stvrzeným podpisem poškozené.

Dále nebyly podle jejich názoru naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, neboť nebylo prokázáno, že uzavření darovací smlouvy bylo vedeno úmyslem získat značný prospěch. Z důvodu neprokázání uvedení poškozené v omyl nemohl být naplněn ani trestný čin podvodu, neboť soud se nezabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzeným omylem a jednáním poškozené. Obvinění opětovně poukazují na zájem poškozené nemovitost převést.

Ve vztahu k druhému skutku namítají dovolatelé, že závěry soudů jsou postavené opětovně toliko na výpovědi poškozené. Skutečnost, že někteří ze svědků uvedli, že poškozená měla v hotovosti peněžní prostředky, nevypovídá ničeho o tom, že tyto prostředky předala obviněným, přičemž v řízení nebyla řešena ani otázka předaných prostředků. O jejich výši nevypovídá ničeho ani existence obálek. Soud taktéž zcela přehlédl naprosto nelogické zápisy, které si poškozená zaznamenávala (svorkou připsána číslovka 500 000 k 10 000 a 40 000) – poškozená si pletla jednotky (desítky a tisíce). Z provedeného dokazování tedy vůbec nevyplynulo, že by poškozená disponovala hotovostí 995 000 Kč a že by jim tuto částku předala, neboť žádný ze svědků u předávání nebyl. Akcentují, že ačkoliv bylo u nich provedeno podrobné finanční šetření ohledně jejich majetku včetně jejich rodiny, žádné takovéto prostředky nebyly nalezeny. Soud tedy vůbec nepostupoval podle základní zásady trestního práva in dubio pro reo, ačkoliv pochybnosti o tom, zda přijali od poškozené vyšší částku hotovosti, jsou značné. Obvinění i napadají nezabýváním se jejich osobnostním profilem, když poukazují na svoji bezúhonnost s nadstandartními majetkovými poměry a soud tedy neměl a priori jejich výpovědi označit jako účelové.

Dovolatele rovněž namítají, že ani ve vztahu k jednomu z nich není odůvodněn závěr o spolupachatelství. Tento závěr nelze omezit na pouhé konstatování o předchozí vzájemné domluvě, aniž by k tomuto existoval jediný důkaz. Rozporují mimo objektivní stránky trestného činu i nezabývání se její subjektivní stránkou. Soud neodůvodňuje na základě, jakých skutečností dovozuje, že z jejich strany byl dán úmysl podvést poškozenou nebo zpronevěřit její peněžní prostředky. Obvinění závěrem uvádí, že v rámci řízení nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Tím došlo k porušení § 2 odst. 5 tr. ř. Za další nesprávné právní hodnocení věci považují postup, kdy se soud vůbec nezabýval zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 tr. zákoníku. Ve vztahu k prvému skutku bylo možné nepochybně poskytnout adekvátní ochranu poškozené prostředky civilního práva. Stejně tak bylo možno postupovat ve vztahu k druhého skutku. Soud tedy vůbec nevysvětlil důvod, pro který je nutno v dané věci postupovat podle trestně právních předpisů.

Obvinění proto v závěru dovolání navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvinění se současně obrátili na soud prvého stupně s návrhem, aby předseda senátu dle § 265h odst. 3 tr. ř. podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí, a to v části náhrady újmy. Podle nich při zdravotním stavu poškozené je naprosto vyloučeno, že by poškozená zcela dobrovolně finanční prostředky vydala. Navíc pozdější úhradou poškozené žádná újma nevznikne.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 977/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh trestního řízení a zvolené dovolací důvody, jejichž zákonné znění doslovně dovolatelé v dovolání citovali, bez bližšího rozlišení jejich alternativ, jež jsou z jejich strany uplatňovány. Předně uvádí, že uplatněné námitky jsou pouhým opakováním obhajoby obviněných z řízení před soudem prvního stupně a výhrady z jejich řádných opravných prostředků, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Taková situace by měla vést zásadně k tomu, že dovolání obviněných povede k rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitku předpojatosti odvolacího soudu hodnotí jako námitku založenou na pocitech obviněných, kterou není možno podřadit pod ani jeden z označených dovolacích důvodů. Nadto předpojatost (spíše podjatost) soudu nelze založit na tom, že soud vyhodnotil výpověď obviněných v rozporu s tím, jak by to obviněným vyhovovalo.

Ohledně založení napadeného rozsudku toliko na výpovědi poškozené státní zástupce uvádí, že věrohodnost poškozené byla podpořena i závěry znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., ovšem s podporou dalších důkazů tuto její výpověď potvrzujících. Konzistentnost výpovědi obviněných rozhodně neznamená její neomylnost a důvěryhodnost obviněnými předkládané skutkové verze. Co se týče použití slova „vždy“ v návaznosti na úmysl poškozené spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech darovat svým dcerám rovným dílem, připouští, že takové vyjádření přesně nekoresponduje se zjištěním, že poškozená v minulosti řešila i možnost převodu svého podílu na nemovitostech na vnučku svědkyni M. Rozhodně však toto ne zcela výstižné vyjádření skutečné vůle poškozené k rozhodnému okamžiku nelze považovat za rozhodné skutkové zjištění, které by mělo být zásadní z pohledu naplnění znaků trestného činu útisku či trestného činu podvodu.

Námitku stran použitelnosti audionahrávky podřazuje státní zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. O opodstatněnou výhradu se však nejedná. Stran přípustnosti nahrávek komunikace pořízených soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení, uvádí, že tu nelze srovnávat se způsobem získání takových nahrávek orgány činnými v trestním řízení a neuplatní se zde ani analogicky § 88 tr. ř. Naopak, dosavadní rozhodovací praxe v zásadě možnost použití i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích jako důkazu v trestním řízení umožňuje. Přípustnost těchto nahrávek není vyloučena ani judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Evropské soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 1988 ve věci č. 10862/84 – Schenk proti Švýcarsku). Tato přípustnost nahrávky získané soukromou osobou bez iniciativy orgánů činných v trestním řízení a priori nevylučuje. Je však také důležité to, zda se nejedná o důkaz jediný či osamocený. O takový případ se však ve zde posuzované trestní věci nejedná.

Ohledně nesprávného odůvodnění o dostavení se poškozené k ověření jejího podpisu na jednání k notáři jde podle státního zástupce jen o formulační nepřesnost, přičemž rozhodující je, že ve skutkové větě již soud v souladu se skutečností uvedl, že k podpisu došlo na České poště. Z provedeného dokazování taktéž zřetelně vyplývá, proč byly ze strany poškozené započaty právní kroky až s určitým časovým odstupem od doby, kdy obvinění poškozenou uvedli v omyl a současně využili její tísně. Povahu prostého odlišného hodnocení důkazů pak mají argumenty obviněných ohledně tvrzení, že v době skutku nevěděli o existenci svědkyně T. Jak však z dokazování vyplynulo, ta se s poškozenou znala velmi dlouhou dobu před úmrtím manžela poškozené, přičemž mezi příbuznými poškozené bylo dobře známo, že poškozenou navštěvovala, což se ovšem dědečkovi obviněného nezamlouvalo a nepřál si to. O paní M. tudíž musela dobře vědět i obviněná, která se s poškozenou minimálně několikrát do roka setkávala a udržovala s ní běžný příbuzenský kontakt.

Za námitku hmotněprávní povahy považuje státní zástupce námitku absentujícího znaku skutkové podstaty přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, která je doplněna i argumentací skutkovou o rozporu závěru soudu s provedenými důkazy, z nichž je poukázáno na ověřovací doložku na darovací smlouvě a na vyjádření ověřujícího úředníka. Zdůrazňuje, že přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Vedle znaku existence stavu tísně nebo závislosti na straně poškozeného je to také nucení jiného k tomu, aby zneužívaje tohoto stavu něco konal, opominul nebo trpěl. Tento odlišný znak musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen. Pachatel jej musí úmyslně zneužít, aby takovým postupem jiného donutil k aktivnímu (komisivnímu) jednání - konání (dare, facere), či k pasivnímu (omisivnímu) chování – opominutí nebo trpění (omittere, pati). Pachatel vnucuje svoji vůli poškozenému a stejně jako při vydírání, tentokrát však mírnějšími prostředky, jej nutí k chování s právně relevantními důsledky. V předmětném případě je podle názoru státního zástupce ze skutkové věty dobře patrno, jakou měla poškozená skutečnou vůli s naložením se svým podílem na předmětných nemovitostech. Tato vůle se rozcházela s tím, k čemu ji obvinění svým jednáním donutili, když ji zneužívaje její tísně související s předchozím úmrtím jejího manžela, který jí byl po mnoho desítek let životní oporou a partnerem, neočekávaně zavezli k pobočce pošty a za pomoci lsti, kdy tíseň poškozené ještě podpořily vyvoláním obavy ze ztráty nemovitého majetku a přístupu k němu, ji za vzájemné součinnosti donutili k podpisu připravené darovací smlouvy. I z důvodu, že nucení nespočívalo v přímém použití násilí, pohrůžce násilí nebo jiné těžké újmy, ale na vůli poškozené působilo plíživým a méně znatelným způsobem, není nikterak překvapivé, že si pracovník pošty, kterému pochopitelně nebyly známy všechny souvislosti a vzájemné vztahy mezi příbuznými poškozené, ani stav tísně na její straně, ničeho neobvyklého nevšiml a ani nemusel.

S dovolateli nesouhlasí ani v jejich výhradách k naplnění znaku „tísně“, který následně vymezil. Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve stavu tísně ocitla. K naplnění tohoto znaku se musí jednat o situaci nikoli běžnou, nýbrž o situaci zvlášť tíživou, která v důsledku mimořádných těžkostí a nesnází vede k podstatnému omezení volnosti v rozhodování, kterou jinak člověk v obdobné situaci disponuje. Konstatování stavu tísně není v posuzovaném případě založeno na obecných předpokladech, jak tvrdí obvinění, ale na provedeném dokazování ke smrti manžela poškozené, k okolnostem, které toto úmrtí provázely (stav pandemie), době, která od v době dokonání skutku uplynula, vysokému věku poškozené. Poškozená se po několika desítkách let ocitla v obývaném bytě sama, zůstalo na jejích bedrech řešení nejen běžných životních situací, nýbrž i mimořádných záležitostí spojených s pohřbem, způsobem naložení s ostatky zemřelého v době pandemických restrikcí, řešení dědictví včetně způsobu naložení s nemovitým majetkem, ohledně něhož byla ze strany obviněných u poškozené vyvolána obava o jeho osud a ztrátu dispozice s nimi. Psychický stav, v jakém se poškozená nacházela v období, kdy došlo k ataku obviněných na svobodu její vůle, byl pak dobře zaznamenán ve výpovědi svědkyně T.

Státní zástupce ani nesouhlasí s námitkou, že nebylo prokázáno naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu útisku podle § 177 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v podobě jednání v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Připomíná, že tento kvalifikovaný znak trestného činu útisku je naplněn i za situace, kdy pachatel žádný prospěch nezíská. Obviněný svým jednáním reálně dosáhl toho, že značný prospěch získal. Aby tohoto značného prospěchu dosáhl, musel za součinnosti obviněné činit aktivní právní kroky. Nelze tudíž dost dobře tvrdit, že obviněný nemovitý majetek ve značné hodnotě nabyl jaksi nedbalostně či dokonce nevědomky. Pokud prvoinstanční soud připustil případnou motivaci obviněných, aby zamezili eventuální majetkové ztrátě v případě neuvážených právních kroků poškozené, jako možnou, nic to nemění na zjištění, že takového soudem připuštěného motivu se obvinění rozhodli dosáhnout prostřednictvím vlastního obohacení.

Ve vztahu k zavinění, státní zástupce předestřel obecná východiska k nepřímé formě podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve věci je dán nepochybně i znak uvedení jiného (poškozené) v omyl, v důsledku něhož poškozená přistoupila k požadavku na převod nemovitostí darovací smlouvou na obviněného. Obvinění u poškozené uměle vyvolali obavy z hrozící ztráty vlastnických oprávnění jejich příbuzných k předmětným nemovitostem. Právě tato hrozba, jež neměla reálný podklad, za spolupůsobení stavu tísně, v němž se poškozená po úmrtí manžela a za spolupůsobení dalších okolností (věk poškozené, pandemický stav atd.) nacházela, vedla poškozenou k tomu, že přistoupila na naléhavý požadavek obviněných a listiny stran darování podepsala.

Charakter prostého odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů mají z pohledu státního zástupce námitky dovolatelů ohledně skutkových zjištění odvolacího soudu v případě skutku pod bodem 2) výrokové části napadeného rozsudku, neboť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky vyjevily, na podkladě, jakých důkazů učinily skutkové zjištění ohledně minimální výše částky, kterou poškozená obviněnému za přispění obviněné svěřila. Použití zásady in dubio pro reo na místě nebylo, protože odvolací soud o předání finanční hotovosti a její výši pochybnost neměl. Pochybné by naopak bylo, pokud by si poškozená náhle bezprostředně po smrti manžela za zprostředkování své dcery a jejího syna usmyslela zakládat druhou vkladní knížku za situace, kdy již jednu vkladní knížku měla, přičemž na tuto novou vkladní knížku by se rozhodla vložit pouze částku 50 000 Kč a zbývající sumu peněz, v nepoměrně vyšší hodnotě, jejíž existence byla důkazně podložena z několika důkazů (výpovědi hned několika svědkyň), by si nadále ponechala v hotovosti. Státní zástupce předestírá, že soudům rovněž nelze vyčítat, že by se nezabývaly osobními a majetkovými poměry obviněných. Majetkové poměry obviněného, jak je deklaroval při výslechu v hlavním líčení, sice jistě jsou dobré, ale nikoli natolik nadstandardní, že by měly zcela vylučovat motivaci využit možnosti obohacení a nadbytečnost majetkového prospěchu v podobě nabytí vlastnictví k nemovitostem v XY, nadto spoluvlastnického podílu k rodinnému domu na lukrativním místě nedalo širšího centra a v blízkosti stanice metra.

Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněných odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Extrémní rozpor spočívá v tom, že skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení ovšem není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolání. Předně vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jejich obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora uvedené závěry přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. Dovolací soud musí předně zdůraznit, že v rámci dovolání není ze strany dovolatelů rozlišeno, které námitky se vztahují k jednotlivým dovolacím důvodům, tyto námitky jsou jaksi uplatněny v souhrnu. Přes tento jistý nedostatek se Nejvyšší soud dovolací argumentací obviněných věcně zabýval a posoudil její relevantnost z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů. Obecně lze konstatovat, že námitky dovolatelů týkající se použitelnosti soukromé nahrávky jako důkazu v trestním řízení lze formálně podřadit pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení o nenaplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, kladených obviněným za vinu, lze rovněž byť s velkou dávkou tolerance, podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem lze mít za to, že v tomto směru podstatná část námitek dovolatelů z hlediska svého obsahu nepřesahuje pouhou polemiku se závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, jak měly který důkaz hodnotit. Jako právně relevantní vyhodnotil Nejvyšší soud rovněž námitku subsidiarity trestní represe, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stran rozporovaného naplnění úmyslného jednání u zločinu podvodu a útisku je nutno uvést, že obvinění z převážné většiny rozporují hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav. Ostatní námitky nelze pod zvolené, ale ani žádné jiné, dovolací důvody podřadit.

Obecně k argumentaci obviněných stran způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat následující. Rozsah dokazování je v rámci trestního řízení limitován ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Takto podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů v předmětné věci postupovaly. V tomto směru je třeba podotknout, že obvinění byli uznáni vinnými na základě komplexního hodnocení všech provedených důkazů, které soudy nižších stupňů na rozdíl od obviněných hodnotily nejen jednotlivě, jak to činí právě obvinění, ale i v jejich souhrnu tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Předně musí Nejvyšší soud akcentovat, že v projednávané věci neshledal rozpor mezi provedeným dokazováním, zjištěným skutkovým stavem a jeho právní kvalifikací (jak bude ještě dále rozvedeno), natož extrémní. Jelikož dovolatelé v rámci své argumentace implicitně v komplexním chápání podaného dovolání namítají i tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovým stavem a právní kvalifikací [viz dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považoval Nejvyšší soud za potřebné alespoň ve stručnosti předestřít podrobněji obecná východiska tzv. extrémního rozporu.

Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině a právní kvalifikací, byť obvinění výslovně nepoužili termín „extrémní rozpor“ považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, je a vždy bylo s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu ve znění účinného zákona naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí a nikdy ovšem ani nestačilo pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Zde se sluší ještě poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obvinění se trestné činnosti dopustili. Samotná skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Nejvyšší soud považuje za vhodné z pohledu námitek obviněných, toliko na podporu závěru, že v případě obviněných skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Lze zároveň konstatovat, že soud prvního stupně prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že ani dovolatelé v dovolání nezpochybňují rozsah provedeného dokazování, nýbrž způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Tyto provedené důkazy následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně vyslechl jak obviněné, tak poškozenou a svědky (D. R., D. Z., M., P., T., K., B., Č.), provedl jako důkaz záznam hovoru mezi poškozenou a její vnučkou (svědkyně M.), provedl listinné důkazy (např. výpisy z bankovních účtů, darovací smlouvu, smlouvu o zřízení účtu), a vyslechnul zpracovatele znaleckého posudku na osobu poškozené, když následně logicky zdůvodnil svůj hodnotící postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 45–46 rozsudku soudu prvního stupně), byť lze připustit, že toto je poněkud stručnější. Obdobně postupoval soud druhého stupně (viz body 13–17 rozsudku soudu druhého stupně), který dostatečným způsobem reagoval na uplatněné odvolací námitky obviněných.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce jednak přímých, jednak navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo jen z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

Obvinění rovněž namítají předpojatost soudu vůči jejich osobám, neboť soudy měly shledat jejich výpovědi účelovými. Předně je třeba uvést, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Bez ohledu na tento závěr je nutno zdůraznit, že trestní právo pojem „předpojatost“ nezná, zná jen pojem „podjatost“, a s tím související vyloučení orgánů činných v trestním řízení z projednávání konkrétní věci (§ 30 odst. 1 tr. ř.). V rámci dovolacího řízení pak lze skutečnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který obvinění v dané věci neuplatnili. Nad rámec tohoto závěru je vhodné pouze uvést, že dovolatelé v dovolání ani fakticky nenamítají podjatost (v jejich podání předpojatost) soudců, ale pouze subjektivně vyjadřují nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, konkrétně jak soudy hodnotily jejich výpovědi. Lze jen stručně uvést, že není důvodem podjatosti, jestliže soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představovali obvinění, včetně jejich výpovědi a obvinění následně pouze vyslovili toto svoje podezření na základě hodnocení jejich výpovědi jako účelové, neboť je mimo jiné oprávněním nalézacího soudu hodnotit provedené důkazy, každý důkaz zvlášť i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Takovou námitku lze tedy vyhodnotil pouze jako skutkovou námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů.

Z podaného dovolání je dále nepochybné, že obvinění zejména zpochybňují věrohodnost poškozené, a to ve vztahu k oběma skutkům, kterými byli uznáni vinnými, když zdůrazňují, že tato před soudem prvního stupně vypovídala poněkud zmateně. I tato dovolací argumentace stojí mimo zvolené dovolací důvody, když fakticky směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na ni stručně reagovat.

Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že se s touto námitkou vypořádaly již soudy nižšího stupně, na jejichž závěry Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, neboť se s nimi plně ztotožňuje (viz body 45–46 rozsudku soudu prvního stupně, viz body 13–15 rozsudku soudu druhého stupně). Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že věrohodností poškozené se zabývaly znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, kteří se již v rámci písemného vyhotovení znaleckého posudku a následně v rámci hlavního líčení se s věrohodností poškozené vypořádali. Z vyjádření znalců není pochyb o tom, že byť u poškozené počíná demence, tak její vnímání není patologicky narušeno, tato uvádí informace, které sama prožila a pamatuje si je. Navíc podle znalců právě její kognitivní porucha a mentální kapacita podstatně její schopnost podat naučenou a vymyšlenou výpověď omezuje. Oba znalci se také vyjádřili k schopnosti poškozené posuzovat následky svého jednání, když podle znalců (viz výpověď MUDr. Tichého) poškozená nebyla schopna zejména objektivně posoudit a ověřit si pravdivost tvrzení obviněných, ohledně tvrzeného vlastnictví svědkyně M. T. k její nemovitosti, včetně toho, že podle znalců poškozená jedná zkratkovitě a nepřemýšlí, pokud koná ve velkém spěchu. Navíc podle znalců právě v důsledku úmrtí manžela s opatření související s COVIDEM byla více ovlivnitelná. Znalci se taký vyjádřili k samotné výpovědi poškozené u hlavního líčení, když se zabývaly jejím projevem u hlavního líčení, její určitou roztržitostí a určitou „zabíhavostí“ (viz č. l. 651 a násl.). Lze tedy mít za to, že otázce věrohodnosti poškozené soudy nižšího stupně věnovaly náležitou pozornost, když si byly vědomy právě její roztržitosti a určité nesoustředěnosti u hlavního líčení. Současně je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněných nepostavily toliko na její výpovědi, nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů svůj závěr o vině nezaložily toliko na výpovědi poškozené, nýbrž na skutečnosti, že výpověď poškozené nestojí osamocena, ale je podporována dalšími důkazy, na které poukazuje soud prvního stupně (viz výpověď svědkyně M., pořízené audionahrávka, výpovědi svědků, zejména z řad osob stojících mimo rodinné příslušníky). Lze tedy uzavřít, že závěr o věrohodnosti poškozené nestojí toliko na závěrech znalců, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech. Pokud obvinění poukazují na hodnocení osoby poškozené svědkyní P., tak předně nelze pominout, že hodnocení této svědkyně osoby poškozené neodpovídá výpovědi dalších svědků ohledně osobnosti poškozené. Lze mít za to, že hodnocení osoby poškozené touto svědkyní ovlivnila jistým způsobem skutečnost, že svědkyně je spolumajitelkou předmětné nemovitosti, když z její výpovědi vyplývá, že měla s poškozenou odlišné představy ohledně péče o předmětnou nemovitost, což nepochybně mohlo ovlivnit jejich vzájemné vztahy. Za dané situace musí Nejvyšší soud souhlasit se závěrem soudů nižší instance, že věrohodnost poškozené v dané věci byla zachována přes její jistou nesoustředěnost a rozbíhavost a nemožnost některé podrobnosti u hlavního líčení objasnit.

Ohledně tvrzení obviněných, kteří svoje výpovědi z pohledu namítané nevěrohodnosti poškozené považují za konzistentní, je nutno opětovně uvést, že se jedná o skutkovou námitku, která stojí mimo zvolené dovolací důvody. Navíc je třeba uvést, že samotná konzistentnost výpovědi neznamená její pravdivost a věrohodnost, tyto jejich výpovědi bylo nutno konfrontovat s dalšími provedenými důkazy, což soudy nižších stupňů učinily. Za situace, kdy výpověď poškozené byla podpořena dalšími důkazy, jako například výpověďmi svědků (T., vnučky M., K.), listinnými důkazy, ve spojení právě se znaleckým zkoumáním, neměly soudy nižší instance důvod výpovědi poškozené nevěřit.

Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce obviněných, že napadený rozsudek je v rozporu s provedeným dokazování, když soud uvedl, že poškozená měla vždy v úmyslu spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že samotná poškozená měla v úmyslu podíl na nemovitostech rozdělit mezi své dcery rovným dílem, aby pak naložily po její smrti s nemovitostmi podle svého uvážení. Z pohledu argumentace obviněných lze skutečně připustit, že poškozená v jednom případě v minulosti prokazatelně uvažovala spolu ze svým zemřelým manželem o tom, že předmětnou nemovitost daruje svoji vnučce J. M. (asi rok 2014-2015 z důvodu zhoršeného zdravotní stav jejího manžela), přičemž ovšem situace se měla řešit darovací smlouvou a toto záležitost byla v rámci užší rodiny probírána a známa, když v tomto směru došlo ke kontaktu s právníkem (ten měl i vytvořit návrh), a ze strany poškozené a jejího zemřelého manžela byla požadována dohoda ohledně ostatních osob (aby se podělily) a věcné břemeno pro ně k domu. Z darování nakonec tzv. sešlo, protože zdravotní stav dědečka se zlepšil, takže následně poškozená chtěla, aby nemovitost zdědily její dvě dcery, tj. obviněná a její sestra. Z pohledu argumentace obviněných je nutno akcentovat, že pokud v tomto jednom případě bylo prokazatelně poškozenou, ale i jejím manželem zvažováno darování nemovitosti konkrétní osobě, tak poškozená chtěla, aby sepsání darovací smlouvy bylo realizováno prostřednictvím právníka a mělo zde být i právně ošetřeno setrvání poškozené v domě (věcné břemeno) a nároky dalších pozůstalých. Jednalo se tedy o zcela jiný postup, než který nastal v dané věci [darovací smlouvu nesepsal právník, neexistence věcného břemena pro poškozenou, pominutí nároku ostatních dalších případných (neopominutelných) dědiců], z čehož je zřejmé, že poškozená si byla vědoma významu tohoto aktu a chtěla všechno mít tzv. právně ošetřené. Z pohledu tohoto závěru lze tedy skutečně připustit, že ve skutkové větě bylo nepřesně použito, že chtěla „vždy“ spoluvlastnický podíl na nemovitostech převést svým dcerám rovným dílem, když ovšem z provedeného dokazování není pochyb o tom, že skutečně dlouhodobě a v předmětné době nechtěla předmětnou nemovitost převést jen na jednu osobu. Tedy že dům měla v úmyslu darovat oběma dcerám rovným dílem, což potvrdila řada svědků. Samotné použití slovního spojení „vždy“ je sice jistým způsobem nepřesné, ve skutkové větě by mělo být uvedeno, že „dlouhodobě a v dané době“. Ovšem použití tohoto nepřesného slovního spojení nepřestavuje extrémní nesoulad, jedná se toliko o jistou formulační nepřesnost, která ovšem nemůže mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pokud ještě obvinění namítají, že darovací smlouva, o které hovoří svědkyně M., nebyla provedena jako důkaz, tak je třeba uvést, že předně není pochyb o tom, že soud prvního stupně na tuto námitku reagoval (viz bod 45 rozsudku soudu prvního stupně). Z provedeného dokazování ovšem není pochyb o tom, že předmětná darovací smlouva existovala (viz výpověď svědkyně M.), když ovšem tato nemohla být proveden jako důkaz, neboť svědkyně M. ji již nenalezla, což je ovšem třeba považovat jistým způsobem za logické, když tato měla být připravena v roce 2014–2015, přičemž následně k jejímu podpisu nedošlo a svědkyně M. se odstěhovala do Ameriky.

Obvinění rovněž namítají přípustnosti pořízených soukromých audionahrávek jako důkazu. Předmětná námitka, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem zjevně neopodstatněná. Obvinění fakticky zpochybňují zákonnost pořízené audionahrávky. Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na bod 8 vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který přiléhavě poukázal mimo jiné na judikatury ESLP týkající se dané problematiky. Lze konstatovat, že přestože se soudy nižších stupňů otázkou zákonnosti pořízení soukromé audionahrávky výslovně ve svých rozhodnutích nezabývaly, je z jejich postupu nepochybné, že tuto považovaly za zákonný důkaz, když její obsah požily pro formulování skutkového stavu (obvinění v podaném odvolání zákonnost předmětné audionahrávky nezpochybňovali). Současně je třeba uvést, že vlastní dovolací argumentace dovolatelů stran zákonnosti této audionahrávky je velmi stručná. Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že se přípustností soukromých nahrávek jako důkazu v rámci své ustálené judikatury nesčetněkrát zabýval (viz např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015 ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 505/2018, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1064/2019).

Obecně ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné především podotknout, že pro pořízení soukromé nahrávky nejsou stanovena stejně přísná, striktní a pevná pravidla jako při postupu podle § 158d tr. ř. nebo § 88 tr. ř., a proto je nutné při připuštění tohoto důkazů v rámci důkazního řízení postupovat maximálně obezřetně a přiměřeně. Na druhou stranu, jak již bylo naznačeno, použití soukromé nahrávky jako důkazu není v trestní soudní praxi žádnou výjimkou. V tomto směru je nutno odkázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této, na první pohled neomezené formulace, musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.), spolu s výkladem dalších ustanovení trestního řádu, které jsou příkladmo vyjmenované např. v komentáři k trestnímu řádu, Šamal., P. a kol., Trestní řád, 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2013§ 89 odst. 2 tr. ř. Svým způsobem „cílovou“ zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 05. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000). Současně také, pokud se jedná o využití zajišťovacích institutů, kterými je zasahováno do ústavně zaručených práv obviněných, musí být respektována i zásada vyjádřená v § 2 odst. 4 tr. ř., tj. intenzivní šetření práv a svobod zaručených Listinou práv a svobod, jakožto součástí ústavního pořádku České republiky, respektování práva na spravedlivý proces a zasahování do práv osob, jichž se úkony týkají jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 6 Tz 14/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018).

Obecně zákonné limity zásahu do práva na soukromí v trestním řízení prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 a § 88a tr. ř. a sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. upravuje trestní řád. Jedná se o stanovený procesně přípustný postup orgánů činných v trestním řízení k získání důkazních prostředků tak, aby byly jimi zjištěné poznatky o osobách a věcech možno provést před soudem jako důkaz. Tento postup však nevylučuje, jak