4 Tdo 161/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 161/2025-734 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 3 T 32/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 3 T 32/2023, byl obviněný M. R. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému T. E. majetkovou škodu ve výši 1 300 000 Kč. 2. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění rozsudku, na jejichž základě soud prvního stupně obviněného uznal vinným, lze zestručnit takto: Obviněný po několika osobních schůzkách uskutečněných v době od 6. 10. 2021 do 14. 10. 2021 ve XY a okolí, při kterých předstíral smyšlenou legendou možnost velmi výhodného zhodnocení peněz jejich investováním v zahraničí, vylákal dne 14. 10. 2021 od poškozeného T. E., pod záminkou investiční půjčky finanční hotovost ve výši 1 300 000 Kč, s tím, že mu podepsal směnku na 1 300 000 Kč se splatností dne 5. 1. 2022. K uvedenému datu ani nikdy později půjčku neuhradil a vystavení směnky zapřel. Poškozenému tím způsobil škodu ve výši 1 300 000 Kč. A tohoto jednání se obviněný dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 11 T 3/2012, který nabyl právní moci dne 20. 6. 2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci z téhož dne, sp. zn. 6 To 23/2013, odsouzen za trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mimo jiné k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, od jehož výkonu bylo upuštěno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2019, č. j. 9 Nt 348/2018-20, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2019. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon ho zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Dovolání obviněného 4. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 14 To 93/2024, napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vojtěcha Rossmanitha dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř. 5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé a třetí alternativě, protože odvolacímu soudu a potažmo soudu prvního stupně vytýkal, že založily svá rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech a že opomněly provést obhajobou navrhované důkazy, které jsou zásadního charakteru. 6. Konkrétní dovolací výhrady obviněného podřazené uvedenému ustanovení lze shrnout následovně. Podle obviněného soudy obou stupňů chybně akceptovaly jako důkaz zvukovou nahrávku označenou názvem „Československé armády“, kterou pořídil poškozený T. E., aniž by vyhověly návrhu obhajoby na opatření znaleckého posudku za účelem identifikace osob hovořících na předmětné nahrávce a k posouzení toho, zda se záznamem nebylo manipulováno (např. střihem). Zamítnutí tohoto důkazního návrhu s argumentem, že zmíněná nahrávka představuje jen podpůrný důkaz, nemůže podle obviněného obstát, neboť i podpůrný důkaz mající potvrdit věrohodnost výpovědi poškozeného musí být ověřen, co do své pravosti a autenticity. Navíc předmětná zvuková nahrávka nemůže být v posuzované věci přípustným důkazem, protože byla pořízena soukromou osobou bez vědomí zaznamenávané osoby a sama o sobě nezachycuje přímo průběh trestného činu. Tuto argumentaci obviněný opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž zpravidla nelze v trestním řízení zpravidla takový důkaz použít, není-li to odůvodněno dostatečně silným legitimním zájmem na ochraně práv poškozeného, respektive ochranou veřejného zájmu (konkrétně zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 374/2018, sp. zn. 8 Tdo 783/2015 a 4 Tdo 1064/2019). Argumentace soudů nižších stupňů, že nahrávka zachycuje klamavé jednání obviněného vůči poškozenému, takže zaznamenává trestnou činnost, je podle něj logicky nepřijatelná, neboť soudy dovozují její důkazní použitelnost zpětně z toho, co má být předmětnou nahrávkou teprve prokázáno. 7. Za další procesně nepoužitelný důkaz označil obviněný odběr srovnávacího rukopisného materiálu od poškozeného, který poté posloužil jako podklad pro písmoznalecké zkoumání. Podle něj vyšetřovatel závažně pochybil, když o provedení tohoto vyšetřovacího úkonu nevyrozuměl jeho obhájce, neboť tím obhajobě upřel možnost se odběru vzorku písma poškozeného zúčastnit. Odvolací soud nesprávně bagatelizoval povahu předmětného úkonu, pokud ho přirovnal k vyžádání si listinných podkladů od různých institucí. Takový závěr odvolacího soudu je podle obviněného v příkrém rozporu se smyslem ustanovení § 101 odst. 4 tr. ř., které předpokládá odběr vzorků rukopisu v rámci výslechu svědka, který se zásadně koná v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce. Vzhledem k závažnému porušení práva na obhajobu při získání srovnávacího materiálu poškozeného je podle přesvědčení obviněného procesně nepoužitelný i znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, který z toho materiálu vycházel. 8. Obviněný v souvislosti se znaleckým zkoumáním předmětné směnky brojil dále proti tomu, že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, k zodpovězení otázky, zda pisatelem některých údajů na směnce nebyl svědek T. H. Obviněný k tomu zopakoval svou obhajobu, že poškozený vůči němu zneužil směnku, kterou obviněný v minulosti vystavil právě svědku T. H. Navíc podle obviněného nebyla zatím řádně osvětlena otázka pisatele číslice „1“ před údajem „300 000“ na směnce, protože závěry znalce k tomuto číselnému údaji jsou formulovány pouze v rovině pravděpodobnosti. To je podle obviněného v rozporu se zásadou zjišťování skutkového stavu věci nade vší pochybnost. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že objasnění toho, jaká částka na směnce byla původně uvedena, je podstatné i pro posouzení toho, zda byl skutek správně kvalifikován podle přísnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu [§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku]. 9. Ke znaleckému zkoumáním směnky obviněný v jiné části dovolání namítl, že po celou dobu trestního řízení neměl možnost seznámit se s originálem směnky, přestože se jeho předložení opakovaně domáhal a usiloval o doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů. Obviněný odmítl tvrzení odvolacího soudu, že z dosavadního průběhu řízení nebylo patrné, že by si obhajoba chtěla nechat zpracovat vlastní znalecký posudek, v souvislosti s čímž by bylo nutné znalci označenému obhajobou poskytnout originál směnky. Záměr obhajoby nechat si zpracovat vlastní znalecký posudek byl podle obviněného evidentní a tím, že mu originál směnky nebyl poskytnut, mu byla upřena nejen možnost předložit vlastní znalecký posudek, ale byla mu znemožněna i účinná konfrontace znalců s jejich závěry při jejich výslechu. Tím podle mínění obviněného došlo k závažnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména práva na obhajobu. 10. Obviněný dále brojil proti tomu, že soudy nedůvodně nevyhověly návrhu obhajoby na zajištění výpisů ze všech bankovních účtů svědka T. H. k prověření věrohodnosti jeho tvrzení o poskytnutí půjčky 1 000 000 Kč poškozenému. Podle obviněného by výpisy z účtů potvrdily, že jmenovaný svědek peníze, poté, co je z jednoho bankovního účtu vybral a údajně zapůjčil poškozenému, je ve skutečnosti vzápětí na své účty obdržel zpět. 11. Obviněný brojil i proti zamítnutí návrhů na výslechy obhajobou navržených svědků. Podle obviněného nešlo o nadbytečné důkazy, jak uzavřely soudy obou stupňů. Připomněl, že svědci P. K. a J. O. měli vypovídat k tomu, že svědek T. H. vrátil finanční prostředky, které údajně měly být předány obviněnému, zpět na svůj účet. Svědci O. E., T. K. a R. V. disponují informacemi k osobě poškozeného, na věrohodnosti, jehož výpovědi soudy postavily závěr o vině obviněného, přičemž posledně jmenovaný svědek navíc s poškozeným v rozhodné době komunikoval a byly mu zaslány fotogr