4 Tdo 168/2022

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 91 T 131/2020, byla obviněná I. T. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:

dne 26. 8. 2017 v době kolem 11.00 hodiny v prostorách XY na ulici XY v Brně, kde v předem dohodnutém termínu došlo k asistované návštěvě jejího bývalého přítele R. E., nar. XY, s jejich společnou dcerou AAAAA (pseudonym), kterou ten den jako matka na místo doprovodila, hlídce Policie České republiky, která se na místo neprodleně dostavila na základě jejího oznámení na tísňovou linku 158, nepravdivě uvedla, že byla ze strany R. E. v prostorách XY fyzicky napadena tím způsobem, že ji v průběhu hádky o velikost bot jejich dcery a tahání se o ně chytil za předloktí levé ruky a hodil ji na gauč, načež následně dne 12. 9. 2017 a poté dne 29. 11. 2017, 3. 5. 2018 a 30. 5. 2018 v Brně na ulici Malátova 3 na Policii České republiky, Obvodní oddělení policie Brno – Královo Pole, v rámci prověřování vedeného pod č. j. KRPB-198392/TČ-2017-060214, po řádném poučení mimo jiné o následcích křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, zopakovala a doplnila o další okolnosti skutku do úředního záznamu o podání vysvětlení dle § 61 odstavce 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a zejména v úředních záznamech o podaném vysvětlení dle § 158 odstavec 6 trestního řádu, v nichž úmyslně sdělila nepravdivé skutečnosti o svém napadení ze strany R. E., nar. XY, kdy mimo jiné uvedla, že dne 26. 8. 2017 v době kolem 11.00 hodiny v prostorách XY na ulici XY v Brně poté, co se spolu začali přetahovat o botu dcery, ji chytil za levé zápěstí a hodil s ní na sedačku vedle dcery, přičemž po pádu na sedačku se udeřila na pravou stranu krku a o spodní hranu sedačky si narazila pravý bok, následkem čehož nemohla otočit hlavou, měla viditelné modřiny na pravém boku a v oblasti pravé strany krku, na pravém stehnu, na levém zápěstí a dále měla na pravé straně krku bolestivou uzlinu, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření v Úrazové nemocnici v Brně, kde bylo zjištěné, že má zablokovanou krční páteř a v této souvislosti jí byl proveden obstřik krku, pročež v důsledku těchto zranění způsobených R. E. jí byla vystavena pracovní neschopnost od 27. 8. 2017 do 14. 11. 2017, byla omezena v obvyklém způsobu života, neboť nemohla otáčet hlavou, měla velké bolesti, špatně spala a měsíc musela nosit krční límec,

dne 6. 3. 2019 u hlavního líčení konaného před Městským soudem v Brně ve věci vedené pod č. j. 8 T 2/2019 týkající se napadení její osoby ze strany obžalovaného R. E., nar. XY, ke kterému mělo dojít dne 26. 8. 2017 v době kolem 11.00 hodiny v prostorách XY na ulici XY v Brně, po zákonném poučení o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi jako svědkyně nepravdivě vypovídala o okolnostech, které měly podstatný význam pro rozhodnutí soudu, když mimo jiné uvedla, že ji obžalovaný R. E. v XY fyzicky napadl, a to tak, že po předchozím přetahování se o botu jejich přítomné nezletilé dcery AAAAA, které trvalo v řádu vteřin, ji beze slova chytil za zápěstí a hodil s ní na sedačku, pročež dopadla krkem na horní hranu sedačky a nohou se uhodila o její pravý roh, následkem čehož utrpěla zranění krku, měla modré zápěstí a na noze modřinu, kdy v důsledku těchto zranění nemohla otáčet krkem, sedět u počítače, dlouho stát, uklízet, ohýbání jí dělalo problémy, byla na neschopence, nemohla chodit do práce, nosila zhruba měsíc límec kolem krku, kdy celková doba léčení trvala měsíc a půl a do práce nechodila dva a půl měsíce,

Za uvedené trestné činy uložil Městský soud v Brně obviněné podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložená povinnost nahradit poškozenému R. E., nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 91 T 131/2020, podala obviněná prostřednictvím obhájce odvolání směřované do všech výroků. Poškozený podal odvolání směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 9 To 271/2021, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné a poškozeného zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 9 To 271/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bylo zamítnuto její odvolání, přestože rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Podle obviněné, a to plně v souladu se zásadou iura novit curia, a s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, spadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i případy zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a dále také případy nehodnocení stěžejních důkazů. Následně rozvádí dovolatelka předpoklady tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu, ale zejména v řízení mu předcházejícím, došlo k zásadnímu pochybení spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními. Ty podle dovolatelky dosahují intenzity porušení jejího práva na spravedlivý proces, který je garantovaný zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“) a v dalších mezinárodních lidskoprávních dokumentech, které jsou součástí právního řádu České republiky.

Dovolatelka uvádí, že podle odborné literatury a judikatury příslušných soudů je třeba ve vztahu k lživému obvinění naplnit přímý úmysl, přičemž je dále vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého ovšem postačuje i srozumění s tímto následkem. V této souvislosti uvádí, že důvod podání jejího trestního oznámení na poškozeného tkvěl v tom, že byla z jeho strany napadena v prostorách XY na ulici XY v Brně. V důsledku tohoto útoku nemůže dodnes otočit hlavou. Obviněná zdůrazňuje, že po napadení měla viditelné modřiny na pravém boku a v oblasti pravé strany krku, na pravém stehně a na levém zápěstí, kdy tato zranění si vyžádala následné lékařské ošetření v Úrazové nemocnici v Brně, přičemž bylo zjištěno, že má zablokovanou krční páteř a v této souvislosti jí byl proveden obstřik krku a byla jí vystavena pracovní neschopnost. Byla omezena v obvyklém způsobu života, neboť nemohla otáčet hlavou, měla velké bolesti, špatně spala a měsíc musela nosit krční límec. Pokud ji bylo kladeno k tíži nalézacím soudem v bodě č. 30 jeho rozsudku, že lékařskou pomoc vyhledala až druhý den, namítá, že subjektivní potíže spojené s podvrtnutím krční páteře začala pociťovat už v den napadení ve večerních hodinách, což je u tohoto typu zranění zcela běžné, tedy že se subjektivní obtíže spojené s tímto zraněním se vyskytnou až s určitým časovým odstupem. Z lékařských zpráv a následného vyčíslení vynaložených nákladů na ošetření ze strany Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, které byly soudům předloženy a jsou součástí spisu, je zřejmé, jaké lékařské zákroky si vyžádalo její léčení v návaznosti na způsobené zranění.

Podle dovolatelky v jejím případě absentuje jediný právně relevantní důkaz podporující závěr, že z její strany došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť bez zavinění není trestného činu. Dovolatelka akcentuje, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/71-II). Dále uvádí, že závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Při zjišťovaní okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání, pokud existuje (srov. R 66/72). Podle obviněné však orgány činné v trestním řízení závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu nepodložily jediným relevantním důkazem, přitom odkazuje na závěry judikatury s tím, že u trestného činu křivého obvinění ve smyslu § 345 odst. 2 tr. zákoníku, je vyžadováno, aby pachatel měl v úmyslu přivodit trestní stíhání toho, koho lživě obvinil (úmysl přesahující objektivní stránku). Pachatel musí vědět, že jiného lživě obviňuje, tedy že on trestný čin nespáchal, a být nejméně srozuměn s tím, že bude v tomto důsledku trestně stíhán. Pokud osoba oznámí pouhé podezření ze spáchání trestného činu, nelze toto považovat za vědomě lživé a není naplněna skutková podstata trestného činu křivého obvinění (rozh. tr. č. 44/1965 Sb.). To však podle dovolatelky orgány činné v trestním řízení vůbec nezkoumaly, když tyto prakticky presumovaly závěr o naplnění znaku subjektivní stránky bez bližšího rozboru a tento byl následně bezvýhradně přejímán rozhodujícími soudy, načež v daném případě nastal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a došlo tak k nehodnocení stěženích důkazů.

Obviněná uvádí, že existují extrémní rozpory, které závěr o naplnění subjektivní stránky vyvracejí, jelikož tento závěr je zpochybňován a popřen tím, že Policii ČR po svém napadení volala pouze na popud svědkyně K. Ze zjištěných skutečností a z důkazů založených v předmětném trestním spise lze podle dovolatelky vyvodit jednoznačný závěr o tom, že v žádném případě nebylo jejím úmyslem jiného křivě obvinit. Proto mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo. Nad to upozorňuje, že její tvrzení o napadení podporují i závěry znaleckého posudku MUDr. Svatavy Duchaňové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze dne 15. 1. 2018, když akcentuje, že objednatelem předmětného posudku byly navíc orgány činné v trestním řízení. Dovolatelka si tak stojí za svým tvrzením, že za uvedené situace se nemohla dopustit trestných činů, které jsou jí kladeny za vinu, neboť pokud by jí nebyla způsobena poškozeným daná zranění, pak tuto skutečnost by zcela určitě jak ošetřující lékař, tak i znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová, shodně nepotvrdili. Dovolatelka odmítá, že by uváděla účelovou nepravdu, když zmíněná zranění skutečně utrpěla. Upozorňuje, že v situacích tzv. „slova proti slovu“ vyžaduje Ústavní soud velmi pečlivé dokazování a nařizuje nespokojit se jen s tím, že na jedné straně stojí vícero osob, jejichž jinak objektivně neverifikovatelné výpovědi se vzájemně podporují. V těchto případech je (mimo jiné) nutné se zabývat podrobně tím, zda tito svědci jsou na věci zainteresováni či nikoliv. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016.

Dovolatelka dále tvrdí, že z konstantní judikatury jasně a přesvědčivě vyplývá, že neprokázání trestného činu neznamená automaticky naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Podle Ústavního soudu pouhá skutečnost, že osoba označená za pachatele byla následně zproštěna obžaloby, nesmí vést k odsouzení za křivé obvinění (nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01). K takovému závěru se plně přiklonil podle dovolatelky i Evropský soud pro lidská práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) ze dne 30. 6. 2011, ve věci Klouvi proti Francii, stížnost č. 30754/0, bod č. 42]. Jako zásadní pochybení dovolatelka shledává skutečnost, že veškerý důkazní materiál byl bezvýhradně přejat z jiného spisu, a to Městského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 8 T 2/2019, aniž by orgány činné v trestním řízení tyto důkazy podrobily podrobnějšímu zkoumání a vyhodnocení, čímž byla evidentně zkrácena na svých právech.

Obviněná také dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci ve vztahu k jednání posouzenému jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, kde pachatel musí uvést úmyslně nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění. Obviněná tvrdí, že pouze popsala skutečnosti, které se odehrály v inkriminované době, a to tak, jak je subjektivně vnímala. Podle dovolatelky takový skutkový děj nepopřel ani poškozený či přítomná svědkyně K., byť vzniklou situaci oba vnímali subjektivně zčásti odlišně. Obviněná také upozorňuje na závěry znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Yvonou Pecák Fasurovou ze dne 5. 2. 2018, podle kterého poškozený vykazuje vyšší úroveň tzv. lživého skóre. Má tedy tendenci upravovat svá sdělení tak, aby vyzněla v jeho prospěch. Tato skutečnost indikuje úroveň jeho věrohodnosti, když nelze vyloučit, že poškozený tuto svou vlastnost aktivoval také v rámci předmětného řízení, resp. již v rámci původního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 2/2019. K tomu dovolatelka připomíná, že poškozený jak na ni, tak i na její rodinné příslušníky, opakovaně podával účelová trestní oznámení pro podezření ze spáchání různé trestné činnosti, přičemž ani jedno z těchto trestních oznámení do dnešního dne neskončilo pravomocně odsuzujícím rozsudkem.

Obviněná také napadá nestrannost svědkyně J. K., kterou soudy nižších stupňů považují za klíčovou. Podle obviněné ji nelze hodnotit jako věrohodnou. Z trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 2/2019, je podle obviněné zcela evidentní, že proti ní svědkyně K. chová zášť. K tomu dodává, že tato svědkyně opakovaně uváděla, že je arogantní, že její přítomnost u asistovaných styků v XY byla problematická, při asistovaných stycích „vyváděla“ a další skutečnosti podobného charakteru. Tato svá tvrzení ničím nedoložila, což podle obviněné nesvědčí o nestrannosti této svědkyně. Uvádí, že svědkyně K. v inkriminovanou dobu nestála čelem k ní a poškozenému, nýbrž bokem či zády, nadto v určité vzdálenosti, a věc tak neviděla na vlastní oči. Pokud svědkyně vyloučila její fyzické napadení, pak se jednalo toliko pouze o její domněnku. Podle obviněné je zarážející, že nalézací soud v bodě 29 svého rozsudku konstatuje, že svědkyně K. měla předmětný incident vidět z bezprostřední blízkosti, když takový závěr je zcela v rozporu s provedenými důkazy, a to i se samotnou výpovědí svědkyně K. Obdobně považuje za zarážející, pokud nalézací soud v bodě 19, svého rozsudku uvádí, že se již od počátku snažila znevěrohodnit svědkyni K. tím, že uvedla, že tato svědkyně byla při daném fyzickém napadení otočena zády k poškozenému i k osobě obviněné, což ovšem opakovaně potvrdila i sama svědkyně K., která předmětný incident neviděla a její závěry o nevině poškozeného jsou pouze její subjektivní domněnkou. Dále obviněná rozvádí údajné tendenční chování svědkyně K. tak, že z audionahrávky ze dne 26. 8. 2017, která je součástí spisového materiálu, je zřejmé, že i přes tu skutečnost, že svědkyně nebyla očitým svědkem fyzického kontaktu s poškozeným, bezprostředně po tomto incidentu uvedla ve vztahu k ní „nenapadl Vás, není důvod, abyste takhle vyváděla, paní inženýrko. Já zavolám policii,…“. Tedy i přes to, že svědkyně incident neviděla, okamžitě byla schopna učinit závěr o tom, že se tento incident nestal a sama počala iniciovat příjezd Policie ČR. Podle obviněné je tak věrohodnost výpovědi svědkyně pochybná a žádným důkazem nebyla soudy ověřena.

Dovolatelka také namítá, že dozorující státní zástupkyně pochybila, jestliže nejdříve obžalovala poškozeného, přičemž tatáž státní zástupkyně bez změny důkazní situace podala obžalobu proti ní pro přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což žádným způsobem ve výroku podané obžaloby nezdůvodňuje. Státní zástupkyně neuvádí ani jeden důkaz, o který tuto svou obžalobu opírá a pouze konstatuje, že skutek je opřen o zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 T 2/2019, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2019, jímž byl tehdy obžalovaný R. E. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Pokud rozhodnutí nalézacího soudu konstatuje, že již Městský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 8 T 2/2019 dospěl k závěru, že její výpověď, ohledně fyzického napadení poškozeným, se jeví jako nevěrohodná a že tento nepřisvědčil ději tak, jak jej subjektivně vnímala, tak dovolatelka zdůrazňuje, že v řízení vedeném pod sp. zn. 8 T 2/2019 byl poškozený zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázané, že se skutek, pro který byl poškozený stíhán, stal. Podle obviněné však z této skutečnosti nelze dovozovat, že by uváděla v rámci předchozího trestního řízení lživé informace, nadto v úmyslu poškozenému přivodit trestní stíhání.

Dovolatelka má tak za to, že v předmětné trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 2/2019 došlo k primárnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, resp. k nesprávným právním posouzením, neboť soudy nižších stupňů měly v souladu se zákonem vycházet z toho, že se daný skutek stal, ale není trestným činem, tudíž fakticky měly věc zastavit podle § 226 písm. b) tr. ř. a nikoli rozhodnout o tom, že se skutek nestal podle § 226 písm. a) tr. ř. K tomu dodává, že v tehdejším řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 2/2019 jí, jako poškozené, nepříslušelo, aby napravovala zjevné pochybení soudu. Proto orgány činné v trestním řízení nemohou brát zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 T 2/2019, jako zásadní důkaz, neboť tento zprošťující rozsudek není relevantním důkazem o její úmyslné lži vedené cílem poškodit jinou osobu. Dovolatelka má za to, že důkazy provedené soudy nižších stupňů žádným způsobem neprokazují, že skutek, který je jí kladen za vinu, se stal, tedy neprokazují, že by poškozeného úmyslně křivě obvinila z trestného činu, což je podle dovolatelky jasným dokladem zásadního pochybení příslušného soudu při právním posouzení skutku.

Ohledně druhého skutku kladeného jí za vinu, uvádí, že zde rovněž ve výroku absentuje důkaz o tom, jakým způsobem měla lhát, resp. její lživost není již v samotném výroku obžaloby obžalobou popsána. Současně zdůrazňuje, že skutečnost, že poškozený byl ve věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 8 T 2/2019 obžaloby zproštěn, nesvědčí o její vině, nýbrž o tom, že soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Dovolatelka je tak „bytostně“ přesvědčena, že se soudy dopustily jednostranné deformace důkazů a necitlivě vybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Extrémní rozpor ve skutkových zjištění spatřuje v závěrech uvedených ve výroku nalézacího soudu, neboť její výpověď o události ze dne 26. 8. 2017 nebyla důvodem pro křivé obvinění poškozeného, neboť jen popsala své subjektivní vnímání dané situace.

Obviněná také shledává zásadní pochybení v tom, že poškozenému byla nalézacím soudem přiznána náhrada škody, resp. nemajetkové újmy a to aniž by poškozený uplatněný nárok jakkoli podrobněji odůvodnil a řádně podložil relevantním a přezkoumatelným důkazním podkladkem. Dovolatelka poukazuje na to, že tento svůj nárok poškozený nedokládá žádným přesvědčivým důkazem resp. odborným a přezkoumatelným znaleckým posudkem ohledně tvrzení výše nemajetkové újmy, což výrazně vybočuje z běžné soudní praxe a ustálené judikatury. Pro úplnost dále poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí nalézacího soudu řádným způsobem neodůvodňuje, z čeho soud vycházel při uznání konkrétní výše škody a proč byla poškozenému přiznána právě částka ve výši 100 000 Kč, a ne částka jiná. Současně tak odvolacímu soudu vytýká, že důsledně nenapravil veškerá pochybení v činnosti nalézacího soudu a dospěl k nepodloženým a nezákonným závěrům. Podle dovolatelky jí nebyla v rámci řízení u nalézacího soudu prokázaná vina a má za to, že poškozený měl být s celým svým domnělým nárokem odkázán na civilní řízení.

Závěrem dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 9 To 271/2021-333, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, č. j. 91 T 131/2020-284, zrušují a aby podle ustanovení § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 135/2022, nejprve předestřela podstatu zvoleného dovolacího důvodu. K tomu uvedla, že z dovolací argumentace obviněné i ze samotné citace textu předmětného dovolacího důvodu je zřejmé, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12 2021, a to i přesto, že své dovolání formulovala a podala již za účinnosti nového zákona. Jestliže obviněná hodlala uplatnit dovolací důvod, prostřednictvím nějž chtěla zpochybnit nesprávnost právního posouzení skutku nebo namítnout jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, měla tak v době podání mimořádného opravného prostředku učinit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb. Z textu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že obviněná namítá i tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěnými a právním posouzením věci, přičemž uvedené námitky je nyní možné přiřadit k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb. Podle státní zástupkyně výše uvedená vada na rozsah přezkumu v rámci dovolacího řízení vliv nemá, neboť pokud by tvrzená skutková nesprávnost nabyla rozměru tzv. extrémního nesouladu skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů, tak by uvedené námitky byly způsobilé přivodit obviněnou požadovanou kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí i v případě, pokud speciální dovolací důvod zohledňující uvedenou skutečnost nebyl součástí katalogu dovolacích důvodů, a to v důsledku postavení Nejvyššího soudu vyplývajícího z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, respektive úkolu, který s tímto postavením souvisí.

Následně státní zástupkyně shrnula dovolací argumentaci obviněné a k té uvedla, že lze námitky dovolatelky podřadit jak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb. Podle státní zástupkyně lze za právně relevantní [z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] považovat argumentaci týkající se jak právní kvalifikace přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, tak přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná zpochybnila subjektivní stránku těchto trestných činů. Uvedené námitky tak lze označit za námitky právní, byť s jistou dávkou tolerance, neboť dovolatelka rozporuje především samotné dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila jako právně relevantní, pokud namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jí přisouzených trestných činů, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť namítla extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.

Podle státní zástupkyně však městský soud veškeré úvahy spojené s procesem hodnocení důkazů řádně odůvodnil, a to v souladu se zásadami formální logiky, jak požaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze tak v žádném případě přistoupit na závěr, že důkazy byly hodnoceny selektivním způsobem, neboť skutkový děj byl zrekonstruován na základě podrobného rozboru jednotlivých důkazů. Odvolací soud se přitom se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Státní zástupkyně v této souvislosti upozorňuje, že dovolatelka přitom uplatňuje v dovolání námitky, které uplatnila v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se přitom podrobně s odvolacími námitkami obviněné vypořádal a své rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněné rovněž řádně zdůvodnil. Podle státní zástupkyně tak soudy obou stupňů věc náležitě objasnily a provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.

Státní zástupkyně dále dodává, že nelze akceptovat ani tvrzení obviněné, že soudy automaticky konstatovaly její vinu přisouzenými trestnými činy, pouze na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 8 T 2/2019, jímž byl obviněný R. E. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit na její osobě jednáním, pro které podala trestní oznámení. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je totiž patrné, že soud prvního stupně provedl vlastní dokazování, neboť nejenže provedl důkaz obsahem připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 8 T 2/2019, ale vyslechl k věci jak poškozeného, tak i další osoby a provedl obsah zvukové nahrávky z inkriminovaného dne, kterou pořídila sama obviněná. Rovněž byly čteny úřední záznamy policistů, kteří byli inkriminovaného dne vysláni na místo činu. V neposlední řadě pak bylo dokazování provedeno opatrovnickým spisem AAAAA, který je veden u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 5/2015. Dále byly zajištěny zprávy opatrovníka, tedy Orgánu sociálně právní ochrany při úřadě Městské části Brno-Černovice. Státní zástupkyně má za to, že právě toto rozsáhle dokazování umožnilo soudům objektivně nahlédnout na poměry mezi obviněnou a poškozeným. Podle státní zástupkyně je zjevné, že obviněná má eminentní zájem poškozeného R. E. z výchovy jejich dcery naprosto vytěsnit. Tomuto zájmu tak podřídila i své chování v předmětný den. Obviněná totiž simulovala, že byla ze strany R. E. fyzicky napadena a že utrpěla zranění, pro které byla ošetřena a následně omezena v obvyklém způsobu života. Takto vypovídala v průběhu trestního řízení vedeném proti obviněnému R. E. Tedy nejenže poškozeného křivě obvinila, ale o uvedených skutečnostech i nepravdivě vypovídala jako svědkyně v trestním řízení.

Státní zástupkyně dále upozorňuje, že v rámci hodnocení důkazů soudy neignorovaly skutečnost, že i poškozený na obviněnou v minulosti podal trestní oznámení, neboť toto je i výslovně v odůvodnění rozsudku zmíněno, stejně tak se vypořádaly se skutečností, že přímá svědkyně K. nebyla v době údajného napadení otočena obličejem přímo k místu, kde se měl incident odehrát. Je tedy třeba shrnout, že výpověď poškozeného nezůstala v řízení osamocena a věrohodnost jeho výpovědi je podporována dalšími důkazy, na které soudy podrobně odkazují.

Ohledně právních námitek dovolatelky státní zástupkyně uvádí, že lživě obvinit přitom znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Obvinění tedy spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Lživé obvinění se musí týkat jen trestného činu, tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu. Z hlediska naplnění znaků této skutkové podstaty je bez významu, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil, a to právě v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání.

Podle státní zástupkyně není o úmyslu obviněné v daných skutkových okolnostech možné pochybovat, a to i pro ten případ, že znaleckým zkoumáním u ní bylo objektivizováno zranění, které mohla v rámci napadení poškozeným R. E. tak, jak jej popsala, utrpět, o čemž svědčí závěry znaleckého zkoumání. Zde je však třeba zdůraznit, že v časovém horizontu, který obviněná uvedla, a způsobem, který popsala, nemohlo k napadení její osoby dojít. Tudíž i přes existenci a průkaznost jejích objektivních zdravotních potíží je možné uzavřít, že tyto vznikly jindy a jiným způsobem. Znalkyně zranění zhodnotila jako povrchní, charakteru hematomu nevelkého rozsahu, přičemž byl zmiňován škrábanec a podvrknutí krční páteře lehkého stupně, na již predisponovaném terénu starších funkčních potíží s páteří. Bylo zjištěno, že obviněná se již delší dobu s krční páteří léčila. Měla předchozí fyzické potíže. Důležité rovněž je, že objektivně zjistit, zda skutečně došlo k podvrtnutí krční páteře, je možné pouze tehdy, pokud by byl zaznamenán stav před zraněním a po něm. V posuzované trestní věci se tedy objektivně zjistit podvrtnutí krční páteře nepodařilo. Obviněná využila této své zdravotní indispozice a simulovala napadení poškozeným, což je možné dovodit i z délky pracovní neschopnosti v délce dvou a půl měsíce, která stěží odpovídá utrpěnému poranění, zvláště pokud bylo zjištěno, že ihned po napadení poškozená řídila automobil, a to na delší vzdálenost.

Podle státní zástupkyně tak není pochyb o tom, že byla v daných souvislostech prokázána subjektivní stránka přečinů křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Státní zástupkyně se také vyjádřila k výhradám obviněné týkajících se adhezního výroku, kterými namítala jeho nepodloženost. Podle státní zástupkyně nalézací soud opřel výrok o náhradě nemajetkové újmy o ustanovení § 2956 zákona č. 89/2019 Sb., občanského zákoníku. V této souvislosti soud v adhezním řízení řádně posoudil, jaký charakter má nárok uplatněný poškozeným a řádně rozhodl o jeho výši, přičemž u toho zvážil újmu na přirozených právech poškozeného, která mu vznikla křivým obviněným. Poškozený se po dobu devíti měsíců na základě křivého obvinění nemohl svobodně stýkat s dcerou, strádal v rodinném životě a byl nucen žít v nejistotě, přestože věděl, že se žádného zavrženíhodného jednání vůči obviněné nedopustil. Není přitom podložený závěr obviněné o tom, že sám poškozený se vzdal styku s nezletilou dcerou, neboť pokud tak poškozený skutečně učinil, učinil tak na základě odborné rady pracovnice krizového centra, a to v nejlepším zájmu nezletilé dcery.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupkyně s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Obviněná zareagovala na vyjádření státního zástupce tak, že prostřednictvím repliky vyjádřila souhlas s opomenutím novely zákona, což mělo za následek, že ze strany obhájkyně odsouzené došlo k uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, byť hodlala uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb. Tato vada však na rozsah přezkumu v rámci dovolacího řízení nemá podle dovolatelky žádný vliv. Dovolatelka ve zbytku i nadále trvá na obsahu podaného dovolání. Setrvává na tom, že důkazy byly nalézacím soudem hodnoceny selektivním a jednostranným způsobem, v rozporu se zásadami formální logiky, kdy v podrobnostech odkazuje na obsah dovolání. Obviněná nesouhlasí s argumentací státní zástupkyně v bodě 14 vyjádření. Stran bodu 19 vyjádření státní zástupkyně zdůrazňuje, že u hlavního líčení dne 6. 3. 2019 před Městským soudem v Brně ve věci vedené pod č. j. 8 T 2/2019 dovolatelka vypovídala shodně, přičemž následně uvádí jednotlivé skutkové okolnosti. Vlivem poranění musela nosit zhruba měsíc límec kolem krku, když celková doba léčení trvala měsíc a půl a do práce nechodila dva a půl měsíce z důvodu nařízených rehabilitací, což vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Svatavy Duchaňové.

Za této situace se proto dovolatelka nemohla úmyslně dopustit přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť pokud by jí nebyla způsobena poškozeným daná zranění, pak tuto skutečnost by zcela určitě ošetřující lékař, tak i následně soudní znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová, shodně nepotvrdili. Dále obviněná uvádí, že s ohledem na zprošťující výrok byla v souladu s ustanovením § 229 odst. 3 tr. ř. zdravotní pojišťovna odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízeni ve věcech občanskoprávních. V kontextu s výše uvedeným pak lze jen stěží předpokládat, že by vědomě lhala a uváděla nepravdivé skutečnosti. Nesouhlasí ani s bodem 21 vyjádření, když poškozený svůj nárok na náhradu škody nedokládá žádným přesvědčivým důkazem. Podle názoru obviněné chybí i prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním popsaným ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu a údajnou škodou. Pro úplnost také opakovaně poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí nalézacího soudu řádným způsobem neodůvodňuje, z čeho soud vycházel při uznání konkrétní výše škody a proč byla poškozenému přiznána právě částka ve výši 100 000 Kč a ne částka jiná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z podaného dovolání obviněné je patrné, jak (mimo jiné) uvedla i státní zástupkyně, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění do 31. 12. 2021, i přes to, že dovolání obviněné bylo podáno dne 21. 1. 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021, který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v § 265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikaturně podřazován pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se dočkal tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h).

Dovolatelka tak sice v dovolání slovně namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, avšak explicitně tento dovolací důvod v dovolání neoznačila zákonným ustanovením. Z důvodu nereflektování změny právní úpravy tak řádně označila pouze dovolací důvod dopadající na tzv. extrémní nesoulad. Nejvyšší soud se tak zprvu zabýval tím, zda je povinen přihlížet k námitkám dovolatelky, které lze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb. V této souvislosti je nutné uvést, že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání. Náležitosti obsahu dovolání jsou předně vymezeny v § 265f odst. 1 tr. ř., podle kterého musí být v podání (mimo jiné) uvedeno, z jakých důvodů, který výrok napadá, včetně odkazu na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo 265 odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Dovolatka je tak povinna nejen formálně podřadit své dovolací námitky pod jí uplatněný dovolací důvod, ale musí je také věcně odůvodnit. Dovolatelka je povinna uvést ve svém dovolání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b, a to zejména jeho zákonným označením - citací konkrétního zákonného ustanovení. Splnění těchto obsahových náležitostí dovolání také vymezí a limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Pokud podané dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti, může být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz DRAŠTÍK, Antonín. Trestní řád: komentář. II. díl, § 265b, § 265f. Praha: Wolters Kluwer, 2017; obdobně ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. II. díl, § 265b, § 265f. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3154, s 3226). Dovolací důvod tak nestačí obsahově vymezit námitkami či výhradami, které dovolatelka uplatňuje proti napadenému rozhodnutí, ale musí být výslovně uveden i odkazem na některé z ustanovení podle § 265b (srov. NS 25/2004-T 605).

I přes výše uvedenou absenci odkazu na konkrétní zákonný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dostatečnou legisvakanční lhůtu vztahující se na novou úpravu dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. ř. a povinnosti být zastoupen v řízení o dovolání obhájcem, rozhodl Nejvyšší soud, že se v rámci dovolacího řízení bude zabývat jak námitkami obviněné spadajícími pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i námitkami spadajícími pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy druhý zmíněný důvod pouze vyplývá z obsahu dovolání obviněné. Nejvyšší soud (ve snaze vyvarovat se přepjatého formalismu) zohlednil, že předmětné dovolání bylo podáno necelý měsíc po změně právní úpravy. Lze tedy očekávat určitou chybovost krátce po této změně při formulaci konkrétních dovolacích důvodů. Dále také dovolatelka slovně v dovolání uvedla, že rozsudek soudu byl zatížen vadou spočívající „v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.“, čímž obviněná alespoň slovně označila dovolací důvod zakotvený nově v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť ho výslovně neoznačila odkazem na příslušné zákonné ustanovení § 265b tr. ř.

Dále je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Jak již bylo výše uvedeno, zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná také.

Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Námitky dovolatelky týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestných činů, které jí jsou kladeny za vinu, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance, neboť obviněná v převážné míře jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Pod totožný dovolací důvod lze podřadit také námitky dovolatelky týkající se výroku o náhradě nemajetkové újmy. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné, jak bude rozvedeno dále. Nejvyšší soud se zabýval rovněž námitkou tvrzené existence extrémního rozporu, přičemž neshledal tuto námitku podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, když podstata této argumentace je založena na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje dovolatelkou. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení o existenci extrémního rozporu založeného na pouhém prostém nesouhlasu ze způsobem hodnocení důkazů, existence extrémního rozporu musí být prokázána konkrétnímu okolnostmi, které se vztahují k tvrzenému extrémnímu rozporu z toho pohledu, jak je extrémní rozpor vymezen v bodě 40 tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním námitek týkajících se subjektivní stránky podotýká, že posouzení formy zavinění je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatelka v dovolání přitom namítá nenaplnění subjektivní stránky, a to jak u přečinu činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, tak i u přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění (zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě) je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je nezbytné zdůraznit, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněné, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Na existenci takového srozumění lze usuzovat především z faktu, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by vznik možného následku jeho jednání bránila. Typické pro úmysl eventuální také bývá, že pachatel následek, s nímž je srozuměn, nesleduje jakožto hlavní cíl svého jednání (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné, Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 821).

Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného lživě obviní z trestného činu. Z předmětné formulace je patrné, že tento trestný čin kriminalizuje nepravdivé prohlášení o tom, že jiná osoba spáchala trestný čin. Přitom tento trestný čin lze spáchat jen úmyslně, a to pouze v úmyslu přímém (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016). Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991). U kvalifikované skutkové podstaty § 345 odst. 2 tr. zákoníku, která je kladena obviněné za vinu, je potřeba dále splnit specifický úmysl pachatele přivodit poškozenému trestní stíhání. K tomuto znaku postačí, na rozdíl od znaků, jež sdílí tato skutková podstata se základní skutkovou podstatou podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, i úmysl nepřímý (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. Tdo 1104/2018, Rt 30/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1238/2017). Konkrétně je tedy třeba, aby pachatel chtěl anebo si byl alespoň vědom, že jiného křivě obviňuje z trestného činu, a současně chtít nebo být srozuměn s tím, že v důsledku jeho nepravdivého obvinění bude někdo trestně stíhán (§ 160 tr. ř.). Není přitom rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného dojde, či nikoliv (viz DRAŠTÍK, A. Trestní zákoník: komentář. II. díl, § 345. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Pachatel tak musí být alespoň srozuměn s tím, že okolnosti, v nichž jiného lživě obviňuje ze spáchání trestného činu, mohou vést k tomu, že vůči této osobě bude zahájeno trestní stíhání. Pokud pachatel má určitý (byť nepřiměřený) důvod, že po zahájení úkonů bude věc odložena, tedy nedospěje ani k zahájení trestního stíhání proti poškozenému, bude pachatel odpovědný pouze podle základní skutkové podstaty křivého obvinění. Nestačí však, bude-li v představě pachatele možnost, že na podkladě jím sdělených informací může být zahájeno trestní stíhání, jen málo pravděpodobná, avšak reálná. I v takovém případě totiž bude vyhověno požadavku na úmysl nepřímý ohledně znaku přivození trestního stíhání, tudíž odpovědnost i podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku vzniknout může. Odpovědnost podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku bude vznikat především v případech, kdy pachatel lživě obviňuje poškozeného prostřednictvím trestního oznámení (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 345. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2803 – 2804).

V této souvislosti je také třeba blíže vymezit, co se rozumí pod spojením „lživě obvinit“. Lživě pachatel obviňuje jiného, je-li obvinění nepravdivé a současně úmyslné. Obviněním se přitom rozumí kterýkoliv způsob, jímž pachatel označuje konkrétní osobu jakožto pachatele konkrétního trestného činu. K trestnosti se nepožaduje, aby obvinění bylo formulováno výslovně a napřímo, postačí, je-li v kontextu zřejmé, ke komu směřuje a co je jeho obsahem (viz ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 345. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 2797-2798). Obviněním se přitom rozumí činnost, která může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby, přitom se musí týkat trestného činu, nikoliv však přestupku. Může se tak jednat o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná (viz DRAŠTÍK, A. Trestní zákoník: komentář. II. díl, § 345. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Kromě označení poškozeného jako pachatele musí lživé obvinění zahrnovat (byť rovněž i jen zastřeným či pouze v kontextu pochopitelným způsobem) skutečnosti, které zakládají všechny znaky nějaké skutkové podstaty trestného činu, včetně například znaku specifického úmyslu, je-li u dané skutkové podstaty předepsán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016). Ničemu nevadí, pokud je část (třeba i převážná) těchto skutečností pravdivá a lživost obvinění vyplývá až z pozměnění či doplnění dílčích skutečností. Křivé obvinění nemusí samo o sobě obsahovat právní posouzení, tedy právní kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 832/2007 či ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 345. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2797-2800). Lživým obviněním tedy musí pachatel nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Tedy vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. § 345. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3237). Rozhodujícím zjištěním je, zda pachatel jednal se záměrem, aby jím poskytnuté nepravdivé informace přivodily jinému trestní stíhání nebo s tím byl alespoň srozuměn (srov. R 35/2009). Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobu za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01).

Ohledně přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze uvést, že se jej dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s výše uvedeným trestným činem křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku je přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1494/2014). Trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku lze z hlediska zavinění spáchat pouze úmyslně, přičemž ovšem postačuje i úmysl nepřímý. To platí pro obě dvě základní skutkové podstaty tohoto deliktu zakotvené v § 346 odst. 1 i § 346 odst. 2 tr. zákoníku (viz ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 345. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2818).

Z pohledu obsahu dovolání je relevantní uvést, že pachatel trestného činu uvedeného v § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, musí v postavení svědka křivě vypovídat, tedy osoba musí aktivně uvádět nepravdu, přičemž taková křivá výpověď se musí týkat skutečnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí orgánu veřejné moci (v případě dovolatelky tedy soudu), který chráněné právní řízení vede. Za nepravdu se přitom rozumí sdělení informace, která je v rozporu s objektivní realitou. Pachatel, se může tohoto trestného činu tedy dopustit pouze v postavení svědka či znalce, tedy osoby, jejíž vyjádření či tvrzení mají přesně definované místo v procesu dokazování. Jak již bylo naznačeno, musí jít o nepravdu týkající se okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Tento znak je tedy naplněn každou okolností, která je způsobilá sama či ve spojení s dalšími ve věci zjištěnými okolnostmi přivodit jiné rozhodnutí ve smyslu jeho výroku, například v trestním řízení o vině či trestu. Není tedy podstatné, zda se tak skutečně rozhodující orgán na základě této okolnosti rozhodne jinak, než by rozhodl, kdyby svědek či znalec uvedl pouze pravdu, ani jak by to bylo pravděpodobné (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 345. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2817). Nepožaduje se, aby v důsledku křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí anebo došlo k nesprávnému zjištění soudu (DRAŠTÍK, A. Trestní zákoník: komentář. II. díl, § 346. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Přitom je třeba poukázat na to, že náleží soudu rozhodujícímu o tom, zda se pachatel dopustil trestného činu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zda naplnil skutkovou podstatu toho trestného činu, nikoli soudu či jinému orgánu veřejné moci, před nímž pachatel jednal. Nelze tak automatiky přebírat hodnocení výpovědi svědka či znalce z původního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 787/2018, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 255/2018). Nepostačí ani závěr o tom, že svědek či znalec jsou nevěrohodní či že jejich výpovědi soud neuvěřil. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005).

Dovolatelka v této trestní věci uvedla, že byla ze strany poškozeného napadena. V rámci prověřování dané věci (týkající se poškozeného jako osoby podezřelé a osoby obviněné) pak po řádném poučení o následcích křivého obvinění, danou informaci zopakovala a doplnila k ní i další okolnosti tvrzeného skutku, a to jednak do úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a dále také v úředních záznamech o podaném v