4 Tdo 439/2021

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, byli obvinění I. F. a R. M. (dále jen obvinění či dovolatelé) uznáni vinnými ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že: jako znalci pro obor zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jmenovaní I. F. rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1996 pod Spr 2077/96 a R. M. rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2006 pod Spr 2527/2006, zhotovili na žádost obhájkyně obžalovaného P. K. JUDr. Jany Rejžkové pro potřeby trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou 50 T 5/2015 nejpozději dne 8. 10. 2015 v Olomouci a Liberci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve věci zemřelých M. K. a nezletilé AAAAA(pseudonym), zapsaný v deníku znalce I. F. pod pořadovým číslem 4339 a v deníku znalce R. M. pod pořadovým číslem 155/15, který byl opatřen otiskem jejich znaleckých razítek a doložkou znalců dle § 110a trestního řádu o tom, že si jsou vědomi následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a posudek byl doručen Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 10. 2015, jehož závěry pak oba prezentovali jako souhlasné a tyto přednesl dne 5. 11. 2015 v Ostravě - Moravské Ostravě na Havlíčkově nábřeží č. 1835/34 u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě za oba znalce obžalovaný R. M., kdy zde oba obžalovaní jako znalci v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, po poučení dle § 106 trestního řádu, dle § 346 trestního zákoníku a připomenutí znaleckého slibu, v době od 09.00 hod. do 18.55 hod. o nich vypovídali, ač si byli vědomi, že jejich odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku a výpovědích budou sloužit jako důkaz v uvedeném trestním řízení, uváděli jednostranné, protichůdné, zavádějící a smyšlené skutečnosti, které neměly oporu ve skutkových zjištěních, výsledcích pitvy ani odborných poznatcích současné lékařské vědy, a jiné významné skutečnosti naopak neuvedli vůbec, a to ve snaze zpochybnit dříve zjištěné skutečnosti, celé dokazování znepřehlednit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí soudu ve prospěch obžalovaného, tedy v rozporu s právní úpravou obsaženou zejm. v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, konkrétně zejména v ustanovení § 6 odstavec 2, dle kterého jsou povinni v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, znaleckou činnost konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a plně využívat svých znalostí, a v ustanovení § 8, dle kterého jsou povinni vykonávat znaleckou činnost řádně, a dále ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. k jeho provedení, konkrétně zejména v ustanovení § 13 odstavec 2 upravujícímu náležitosti posudku, a to konkrétně především zpochybnili náhlé selhání srdce při zasažení elektrickým proudem jako příčinu smrti poškozených M. K. a nezletilé AAAAA, nesprávně vyhodnotili histologické preparáty srdce, střev a jater obou poškozených a plic AAAAA tak, že v nich konstatovali přítomnost polynukleárů či infiltraci lymfocytů, přítomnost zánětlivých změn, a dále pak histologické preparáty sleziny obou poškozených tak, že je v nich patrná počínající tvorba tzv. zárodečných center, tedy aktivace imunitního systému, přičemž pouze na základě těchto záměrně chybně stanovených nálezů a verze obžalovaného P. K., že obě poškozené před smrtí opakovaně zvracely a trpěly průjmy, přes absenci průkazu jakéhokoliv ze základních klinických i laboratorních kritérií syndromu toxického šoku, jakož i přes absenci průkazu ložiska toxinů v těle poškozených, tedy v rozporu s pitevním nálezem, výsledky toxikologických expertíz, diagnostickými kritérii i dostupnými poznatky lékařské vědy, účelově vykonstruovali jako možnou příčinu smrti poškozených syndrom toxického šoku, jenž se rozvinul po alimentární intoxikaci jídlem, jakož i další možné příčiny smrti poškozených - alimentární šok, dehydrataci, otravu neznámou látkou, zánět či jejich kombinace.

Za uvedené přečiny Okresní soud v Ostravě uložil každému obviněnému podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil okresní soud každému obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti na dobu 5 let.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, podali oba obvinění odvolání, která směřovala do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu podaných odvolání obviněných napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému I. F. uložil podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému I. F. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu 4 let. Obviněnému R. M. uložil podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odstavec 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku krajský soud uložil obviněnému R. M. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný I. F. podal dovolání z důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný R. M. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), l), g) tr. ř.

Dovolatel I. F. namítá, že soudní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyslovuje přesvědčení, že jako znalec nemůže být trestně odpovědný za nesprávné posouzení odborné otázky s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012. Zdůrazňuje, že trestný čin podle § 346 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž soudy nižších stupňů nebyla otázce naplnění subjektivní stránky věnována řádná pozornost. Podle něho platí, že soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť soudci nemají žádné odborné znalosti a pokud mají pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, tak mají požadovat vysvětlení, doplnění nebo odstranění nedostatků znaleckého posudku, přičemž soud má zkoumat sedm náležitostí znaleckého posudku (explicitně uvedené podle R1/1981). Obviněný tvrdí, že všechny požadavky na posudek splnil, přičemž před hlavním líčením nebyl vyhotoven žádný odborný dokument, který by zkoumal úplnost jeho posudku, správnost nálezů a správnost jeho závěrů kromě ústavního znaleckého posudku soudního lékařství v Českých Budějovicích, ovšem zhodnocení neznalosti nebo úmyslu reviznímu znaleckému posudku vůbec nepřísluší.

Namítá, že pro naplnění objektivní stránky se vyžaduje, aby znalec ve znaleckém posudku nebo při výslechu, v němž podává znalecký posudek, uvedl úmyslně nepravdivý popis okolností, nebo takové podstatné okolnosti úmyslně zamlčí nebo úmyslně učiní ve znaleckém posudku nepravdivý závěr, když zároveň musí vědět, že se jedná o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí. V tomto směru stran naplnění objektivní stránky argumentuje složitostí znaleckého zkoumání příčiny úmrtí M. a AAAAA a současně poukazuje na rozdílné závěry egyptských znalců oproti českým soudům, resp. ostravským znalcům. Odkazuje zároveň na znalecké posudky, vyhotovené v roce 2017 (prof. Šteiner, doc. Pilin), které prokazují, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Skutečnost, že soudy v případě odsouzeného P. K. dospěly k závěru o smrti poškozených elektrickým proudem, ještě neznamená naplnění subjektivní stránky deliktu z jeho strany, neboť v opačném případě by bylo možno dospět k závěru o trestní odpovědnosti znalců prof. Šteinera a doc. Piliny. Jde totiž o to, že v případě skutkové podstaty podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku je v případě písemného znaleckého posudku daná skutková podstata naplnění tím, že posudek znalec vyhotoví a předá ho zadavateli. Vyjadřuje názor, že je „s podivem, že tito noví znalci dosud stíháni nejsou“.

Dále obviněný namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, který podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu může naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že z rozsudku není patrno, co se míní jednostrannými skutečnostmi, orgány činné v trestním řízení se nezabývaly podrobněji konstatováním pitvajících ostravských soudních lékařů o protichůdných závěrech v jejich znaleckém posudku (pouze hodnotil částečně odlišně na základě svých odborných vědomostí a zkušeností). Dovolatel se následně vyjadřuje k mikroskopickým preparátům a zánětlivé aktivaci sleziny, když orgány činné v trestním řízení nerozumí medicínským pojmům. Konstatuje, že obdobná či dosti podobná skutková zjištění byla učiněna již dříve jinými osobami, a proto je se spoluobviněným R. M. již nemohli měnit a pouze se vyjádřili ke známkám působení elektřinou a současně poukazuje na chybnou interpretaci negativního výsledku toxikologického vyšetření. Namítá, že převzali beze slova výsledky pitvy, pouze konstatovali, že nelze uvádět např. poškození kůže elektřinou v bederní krajině a na bérci poškozené M. K., když znalci neodebrali vzorek tkáně z těchto míst. Pokud by měli v úmyslu nějak křivit odborné poznatky lékařské vědy, tak by ve znaleckém posudku neuvedli odpovídající výňatky z učebnice soudního lékařství. Obviněný dále namítá neobjasnění, jaké skutečnosti měl se spoluobviněným M. zamlčet. Protože na rozdíl od ostravských znalců dospěli k závěru, že na těle poškozených nejsou jasné známky působení elektřiny, bylo jejich znaleckou povinností takovou chybnou diagnostiku zpochybnit. Akcentuje skutečnost, že zásah elektřinou výlučně zpochybnil a nikoliv nevyloučil, takže jednal nepochybně v neprospěch odsouzeného P. K. Rozporuje závěry soudů o jeho snaze celé dokazování znepřehlednit a ovlivnit rozhodnutí soudu ve prospěch odsouzeného P. K. O tom, zda se jedná o závěry ve prospěch obviněného se jako znalec nesmí zajímat, o tom zcela jednoznačně rozhoduje soud. Za chybu ostravských znalců považuje neuvažování o jiných příčinách smrti. Obviněný vymezuje pojem zánět a ve vztahu k průjmu zdůrazňuje, že vycházel z tvrzení odsouzeného P. K. a musel se s tím nějak vypořádat. Protože ovšem konstatoval, že průjem musel ustat nejméně 12 hodin před smrtí poškozených, jednalo se opět o závěr v neprospěch odsouzeného P. K.

Ve vztahu k syndromu toxickému šoku argumentuje dovolatel tím, že tuto část znaleckého posudku vypracoval výhradně R. M., přičemž on neměl k tomuto dostatek odborných znalostí, avšak jelikož znalecký posudek podepsal, nemohl říct, že s takovými závěry nesouhlasí a není mu zřejmé, proč je mu syndrom toxického šoku připisován k tíži obdobně jako v případě alimentárního šoku opět tvrzeném pouze R. M. Neztotožňuje se se závěry soudů o zamlčení nálezu učiněného při pitvě, když k těmto závěrům toliko uvedl svůj diagnostický závěr. Dovolatel zastává názor, že jednotlivé znalecké posudky v předmětné věci jsou si navzájem podobné, pouze jsou vyjádřeny jinými slovy a u tak nejasného případu jako byla smrt AAAAA a M. K. nelze absolutně očekávat totožné závěry všech znalců. Pokud jde o konstatování neúplného znaleckého posudku, nebylo uvedeno, v čem je neúplný, když ústavní znalecký posudek toho obsahuje ještě méně a přes to byl považován za úplný.

Dovolatel dále namítá, že veškeré jeho důkazní návrhy byly od prvopočátku zamítnuty a orgány činné v trestním řízení ve všech fázích řízení jeho vinu stanovil pouze na základě listin ve spisu založených, nedbaje jakýchkoliv jeho námitek a návrhů na dokazování, a to i poté, co bylo prokázáno, že ostravští soudní lékaři při hlavním líčení 5. 11. 2015 ve věci odsouzeného P. K. chybně prezentovali mikroskopický nález na srdcích zemřelých, což posléze přiznali. Jednání soudů obou stupňů tak považuje za svévolné, když oba soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování výslechem znalců – zpracovatelů znaleckých posudků založených jako listiny ve spisu, čímž negativně a nepřípustně zasáhli do jeho práva na obhajobu.

Dovolatel akcentuje od prvopočátku shodný, na vývoj trestního řízení nereagující, text v úředních listinnách, přičemž policejní orgán za pouhých 14 dní nastudoval medicínskou problematiku a zahájil trestní stíhání. Namítá nezákonnost ústavního znaleckého posudku vypracovaného soudními lékaři v Českých Budějovicích (absence znalecké doložky, razítko jiného znaleckého ústavu, neexistence jmenovací listiny). Podle názoru obviněného nebyl v průběhu trestního řízení objasněn motiv jeho tvrzeného protiprávního jednání, přičemž zdůraznil, že každý soudní lékař si podvědomě vybuduje odpor k mezilidskému násilí, natož k vraždám dětí, a z toho důvodu se nebude snažit vyvinit nebo zmírnit jeho postih. Zcela jasně zadavatelce posudku, advokátce JUDr. Rejžkové, předem sdělil, že v případu nehodlá nic pokřivit a do trestního spisu to doložil výtiskem e-mailové komunikace. Pouhý podpis pod znalecké závěry M. ještě neznamená, že stvrzuje veškeré jeho závěry.

Dovolatel poukazuje na vyškrtnutí znaleckého ústavu Oddělení soudní lékařství Nemocnice České Budějovice ze seznamu znaleckých ústavů a na zahájení úkonů trestního řízení ve věci znaleckého posudku tohoto znaleckého ústavu, rovněž tak znaleckého posudku znalců Dokoupila a Smatanové. Poté obviněný shrnuje veškerou svoji argumentaci, když následně namítá ignoranci důkazů svědčící v jeho prospěch a porušení práva na spravedlivý proces. Nadto dodává, že trestní právo hmotné nepřipouští, aby existence jakýchkoliv znaků skutkové podstaty byla apriorně předpokládána jako daná. Ostatně samotná skutková věta enunciátu rozsudku vyjadřuje subjektivní znak (úmysl) rozporně s výsledky dokazování. Soudům vytýká nedostání požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny a v návaznosti na to dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny. Dovolatel vytýká napadenému rozsudku, že soud neprovedl dokazování v rozsahu, na jehož základě by byl realizovaný odborný přezkum znaleckých závěrů vyslovených ve znaleckém posudku podaném v trestní věci odsouzeného P. K., přičemž nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, tedy že závěry jejich posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů v trestní věci P. K. (další znalecké posudky) a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06.

V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019 a dále aby zcela zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018 a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému řízení.

Dovolatel R. M. podal dovolání do všech výroků z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.

Ve vztahu k výroku o vině namítá obviněný nesprávné hodnocení otázky protiprávnosti jednání, otázky zavinění, příčinné souvislosti, odepření procesních práv, extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnosti, existenci opomenutých důkazů.

Dokazování před soudy považuje za neúplné, plné rozporných výsledků, když bez doplnění dokazování nebylo možné ve věci spravedlivě rozhodnout. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení navrhoval doplnění dokazování znaleckým posudkem, když existoval fyzický důkazní prostředek (odebraný nekroptický materiál č. 645/2013 a 644/2013), na což jak policejní orgán, tak i soudy nijak nereagovaly. Tento materiál byl následně zničen a orgány činné v trestním řízení tento pramen důkazů nezabezpečily před jeho zničením. Postupem orgánů činných v trestním řízení, resp. jejich nečinností, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť provedení důkazů musí garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. Soudu prvního stupně dále vytýká neprocesní způsob provedení důkazu spisem P. K. (7 svazků), když poukazuje na vybrané pasáže výpisu ze zvukového záznamu z hlavního líčení (bez sdělení čísel listů, bez stručného obsahu předložených listin, chaotický postup, čemuž nerozuměli ani obhájci, ani obvinění). Poukazuje i na zdravotní problémy spoluobviněného, které vedly k ztížené schopnosti bryskního rozhodování, když soudkyně ani nesdělila, co z tohoto konstatovaného spisu není součásti jejich spisu, což ztížilo možnosti jejich rozhodování. Soudkyně tak vzniklé situace zneužila ve svůj prospěch. Soudkyně také neprovedla řádné předložení listin z jejich spisu, takže z tohoto důvodu nebylo dokazování řádně provedeno. Z důvodu, že soudkyně nezajistila pro objektivitu pořizování zvukového záznamu a z jejího chování dovozuje její podjatost.

Následně poukazuje na návrhy na doplňování dokazování ze dne 15. 3. 2019 a ze dne 10. 4. 2019, avšak žádný z navrhovaných důkazů nebyl v rámci soudního řízení proveden, aniž by bylo řádně zdůvodněno odmítnutí těchto důkazů (pro nezákonnost, nadbytečnost, nepotřebnost). Podle názoru dovolatele R. M. takový postup představuje ústavně nepřípustnou selekci důkazů a nachází se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000, a nálezu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, popř. k otázce opomenutých důkazů nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 či nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 a ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08. Upozorňuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 16/02, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12.

Stávající závěry soudů neakceptuje ani proto, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím nebylo důsledně postupováno v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v § 2 odst. 11 a 12 tr. ř., jež posléze rozvádí. V části páté podaného dovolání se obviněný dále věnuje právu na spravedlivý proces, který zahrnuje právo na přístup k soudu, požadavky kladené na instituce a obecné a specifické procesní požadavky na průběh řízení (nezávislost, nestrannost soudu, rovnost zbraní, právo nevypovídat, veřejnost slyšení, rozumně dlouhá doba projednání případu, presumpci neviny, právo na obhajobu, slyšení svědků aj.), jež prolíná celé trestní řízení a k porušení práva garantovaného mezinárodní a vnitrostátní úpravou může dojít k jakékoliv fázi trestního řízení. Stran spravedlivého procesu hovoří o obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že dovolací důvody striktně vymezené § 265b tr. ř. zakládají nerovnost v právech, kdy porušení základních práv může být přezkoumáno pouze za předpokladu, že jeden z jeho důsledků lze podřadit pod § 265b tr. ř. Základní práva by měla být zohledněna a ochráněna všemi opravnými prostředky. Upozorňuje na názor Ústavního soudu ohledně skutečnosti, že soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se nebude zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu, přičemž rovněž Nejvyšší soud připustil, že výklad dovolacích důvodů by neměl být příliš restriktivní, což má podle dovolatele oporu v čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy a v judikatuře Ústavního soudu, týkající se ústavně konformního výkladu podústavních norem.

Dovolatel dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení s poukazem na skutečnost, že skutky nelze právně kvalifikovat jako přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z důvodu nenaplnění objektivní stránky a subjektivní stránky. Hodnocení důkazů soudy považuje za nekomplexní a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Závěry v jeho neprospěch byly činěny na základě důkazů provedených v jiném řízení. Za nejpodstatnější námitku dovolatel považuje nemožnost hájit se v trestním řízení, když výpovědi svědků učiněné v jiném řízení byly čteny jako listinné důkazy, čímž došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení. Navrhuje analogické použití nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, neboť sama skutečnost, že podal v trestním řízení posudek s odlišnými závěry od konečného skutkového závěru ještě sama o sobě neznamená úmyslně podaný nepravdivý posudek. Skutečnost, zda jako svědek uvedl v jiné věci nepravdu, si musí soud podle jeho názoru vyřešit samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01). Opětovně namítá, že byli odsouzení toliko na základě listinných důkazů, aniž by byl v hlavním líčení vyslechnut jakýkoliv svědek, čímž došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti.

Upozorňuje na to, že sama skutečnost, že podal znalecký posudek, jehož závěry se liší od konečného skutkového stavu, neznamená, že podal úmyslně nepravdivý znalecký posudek. Poté dovolatel odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a argumentuje tím, že k jednoznačnému závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu to stačit nemohlo, neboť k tomu by muselo být prokázáno, že znalecká činnost znalce byla z odborného hlediska nesprávná (non lege artis) a že znalec takovou činnost prováděl vědomě s tím, že jeho znalecký závěr je vědomě zkreslen nebo že je úmyslně lživý. Bylo jen prokázáno, že jiný zpracovatel znaleckého posudku se s jejich znaleckým posudkem neztotožnil. O jeho úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek ovšem v hlavním líčení žádný důkaz nebyl proveden. Namítá, že sporné závěry znalců na tutéž věc jsou obvyklé a že vzhledem k zásadě kontradiktornosti procesu i žádoucí. Omezení znalce podávat znalecký posudek svobodně jen proto, že ve věci již byl opatřen posudek jiný, je v rozporu se zásadami právního státu. Za nerelevantní argument považuje závěry soudu druhého stupně o tom, že mohl vědět, že svým znaleckým posudkem může dopomoci odsouzenému P. K. a že by tento mohl být obžaloby zproštěn. Toto nemůže být relevantní závěr, když každý znalec si je vědom toho, že jeho znalecký posudek má vliv na konečné rozhodnutí soudů. Navíc ani v revizním znaleckém posudku nebylo vysloveno, že by jeho závěry byly nepravdivé. Tvrdí, že z důvodu zadání znaleckého posudku obhajobou byl vázán zadaným znaleckým úkolem. Hovoří o vlnkách na myokardu, o elektrickém proudu by wave, o hnilobě, bark-like myokardu (fragmentaci vláken) u poškozených AAAAA a M. K., o vstupu elektrického proudu do těla M. K. a výbledu na kůži potažmo, že žádná stopa elektrického proudu na kůži AAAAA nebyla atd., na základě čehož v předmětném znaleckém posudku učinili závěr, že si bezprostřední příčinu smrti nedovolí jednoznačně hodnotit a určit. Jeho odborný názor na věc samu nemůže vést k závěru o nepravdivosti jejich znaleckého posudku.

Dovolatel následně opakuje argumentaci již v podaném dovolání obsaženou, a to ohledně neprokázání vědomé nesprávnosti znaleckého posudku, porušení zásady spravedlivého procesu, neprovedení navrhovaných důkazů, popření zásady ústnosti, přímosti a kontradiktornosti, § 9 odst. 1 tr. ř. in fine, a že ani odsouzení jiné osoby, kterou znalecký posudek obviněného znalce do určité míry vyviňoval nebo její vinu snižoval, neznamená, že znalecký posudek byl nepravdivý (poukazuje na nález ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 713/15).

Pod bodem VII. podaného dovolání se obviněný věnuje problematice podjatosti samosoudkyně Mgr. Ritterové, neboť její soudní rozhodnutí je plné poznámek a ironických invektiv, v důsledku čehož poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Má za to, že u samosoudkyně byly dány objektivní okolnosti, které vedly k pochybnosti o její nepodjatosti.

Uvádí, že jakékoliv trestní stíhání představuje újmu, a mnohdy znamená likvidační proces pro osobu stíhaného a jeho rodinu. Je to obrovská dehonestace jména, občanské cti a vážnosti, postavení mezi spoluobčany, také profesní způsobilosti, a je to negace všeho, čeho člověk v minulosti dokázal. Dovolatel se cítí nevinný a příčina smrti poškozených elektrickým proudem nemá oporu v provedeném dokazování. Následně zdůrazňuje přehled událostí od zkoumání histologických preparátů, přes podávání různých stížností, přes návrhy na doplnění dokazování, snahu o vypracování nových znaleckých posudků, obnovu řízení, stanovisko Ministerstva spravedlnosti, zajištění histologických preparátů, zásadu in dubio pro reo, dále skutečnost, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou skutkovými zjištěními učiněnými tímto soudem, nýbrž jinými soudy v jiném řízení, pojmenování a přednesení pochybení revizním ústavním posudkem, závěry ze znaleckého posudku z oboru biomechanika, elektronika a soudní lékařství, až po vyloučení soudce Nejvyššího soudu JUDr. Veselého a následně senátu 6 Tdo ve věci odsouzeného P. K., názory lékaře M. W. N., odlišný názor obviněných podporovaný dalšími znaleckými posudky, aj. Více se dovolatel věnuje rozboru tzv. znaleckého ústavu oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice a. s., přičemž duplicitní odstranění zákon o znalcích a tlumočnících nezná. Dovolatel uvádí, že je mu známa skutečnost, že spolek Šalamoun a další subjekty se domáhaly prokázání lege artis vzniku znaleckého ústavu oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice a. s., neboť tento vznikl teprve zápisem do obchodního rejstříku v roce 2003 a tento znalecký ústav není schopen doložit žádné rozhodnutí ministra o jmenování znaleckým ústavem, a to ani samotné ministerstvo. Namítá, že nebyly naplněny podmínky pro vznik znaleckého posudku de iure ani de facto, a proto není možné jeho údajný znalecký posudek a závěry z něj považovat za důkaz v tomto řízení, neboť ho podal neexistující znalecký ústav. Poukazuje na dotaz V. k Ministru spravedlnosti a § 110 tr. ř. stran zápisu ústavu do seznamu znaleckých ústavů. Podle názoru obviněného ústavní znalecký posudek postrádá náležitosti podle § 110a tr. ř. a chybí znalecká doložka s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08.

Namítá, že soudkyně namísto toho, aby řádně vyhodnotila veškeré důkazy vyznívající v jejich prospěch a rozhodla podle zásady in dubio pro reo, je uznala oba vinnými na základě nezákonného důkazu. Navíc tak činila na základě listinných důkazů, nikoliv na základě znaleckého posudku či odborného vyjádření, čímž sama nepřípustně zasahovala do odborné problematiky a činila odborné posouzení, což jí nepřísluší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Dovolatel nesouhlasí se závěry v čl. 23 rozsudku soudu druhého stupně. Dále cituje nálezy Ústavního soudu (ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1494/2008), stran opomenutých důkazů a ve vztahu selekci důkazů dále uvádí nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 a ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Ve vztahu k závěrům znaleckého posudku dále cituje nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II ÚS 268/03, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04. Opakovaně argumentuje extrémním nesouladem právních závěrů soudů obou stupňů a provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s poukázáním na nálezy Ústavního soudu.

V závěru podaného dovolání obviněný R. M. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která jejich zrušením pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl, pokud sám neučiní rozhodnutí podle § 265m odst. 1 tr. ř. a nezprostí ho obžaloby z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 174/2021, nejprve shrnul průběh dosavadního řízení, zvolené dovolací důvody a argumentaci obviněných. Poté stran uplatněných dovolacích námitek konstatuje, že jsou doslovným opakováním obhajoby obviněných uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Konstatuje, že v takových případech se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Oba obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle názoru státního zástupce v převážné míře postavili argumentaci výlučně na výhradách stran nedostatků dokazování, a to, jak pokud jde o jeho rozsah, tak i co do způsobu hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy (a rovněž nerespektování principu in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces) státní zástupce uvádí, že tyto jsou zavádějící a často i doplněné lživými údaji, jež mají popřít trestnou činnost, nicméně koncipované výhrady naprosto popírající skutková zjištění obecných soudů pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Oba dovolatelé totiž zjevně pomíjí tu podstatnou okolnost, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje soud, a nikoli obviněný či státní zástupce. Podle přesvědčení státního zástupce realizoval okresní soud bezvadné, komplexní a vyčerpávající dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci k náležitému objasnění věci včetně důsledného vypořádání se s návrhy na doplnění dokazování, neboť neprovedení nadbytečného důkazu vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá.

Za stěžejní část stran uplatněných námitek v podaných dovoláních považuje státní zástupce body 17. až 47 rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jsou rozvedeny úvahy, které vedly soud k jednoznačnému závěru o vině obou dovolatelů. Výjimku tvoří pouze námitka směřovaná vůči znaleckému ústavu Nemocnice České Budějovice, a. s. a správnosti jím zpracovaného revizního posudku. Státní zástupce akcentuje, že obvinění ve vztahu k uvedené problematice uvádějí nikoli jen zavádějící, ale ve své podstatě až nepravdivé údaje, a předestírá odůvodnění soudu druhého stupně (bod 23.), kdy Nemocnice České Budějovice, a.s. splňovala a splňuje všechny formální i materiální zákonné podmínky pro to, aby mohla působit jako znalecký ústav zapsaný ve II. oddílu seznamu znaleckých ústavů, což opakovaně potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti ČR přípisem ze dne 23. 1. 2013 č. j. 437/2012-OSD-ZN a opětovně usnesením ze dne 13. 2. 2020 č. j. MSP-61/2019-OINS-STZT/9 (dokonce přípisem ze dne 27. 2. 2020 byl o tomtéž prokazatelně informován rovněž Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, z jehož nesprávných informací pravděpodobně oba dovolatelé čerpají). Státní zástupce doplňuje, že soud druhého stupně odvolání obviněných řádně přezkoumal a s jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal.

Pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou podle státního zástupce stěžejní skutková zjištění obecných soudů, která jednoznačně podporují závěr obecných soudů o věcné nesprávnosti znaleckého posudku, který vypracovali obvinění a že stejně vadné byly i závěry, které dovolatelé ve věci Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené sp. zn. 50 T 5/2015 prezentovali u hlavního líčení. Za právně relevantní námitku považuje státní zástupce s velkou dávkou tolerance posouzení naplnění subjektivní stránky stíhaných trestných činů, tj. posouzení, zda se jednalo o pouhý omyl a ledabylost obviněných, či zda šlo z jejich strany o úmyslné jednání. Státní zástupce ji však shledává neopodstatněnou a ve shodě s oběma soudy zastává názor, že obvinění jednali úmyslně. Připomíná závěry z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1438/2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1604/2015, podle kterých znalec nesmí za účelem dosažení prospěchu strany zadávající vypracování znaleckého posudku se propůjčit k manipulativním postupům, které vedou k matoucím či vyfabulovaným závěrům, jež mohou mít neblahý vliv na konečné rozhodnutí soudu; jestliže se odborné závěry znalce liší v míře běžně neodůvodnitelnou rozdílností pohledu znalce coby určitého subjektivního prvku, lze za splnění dalších zákonných podmínek dospět k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Takové jednání je nejenom za hranou etiky a zákona o znalcích a tlumočnících, ale je i v rozporu s trestním zákoníkem.

Státní zástupce současně konstatuje, že v rámci znaleckého zkoumání a následné prezentace jeho závěrů se obvinění snažili najít cokoli pro prokázání smrti poškozených M a AAAAA otravou jedem či z jiných příčin, a naproti tomu projevili důsledné úsilí nevidět známky svědčící pro akutní selhání srdce v důsledku zásahu elektrickým proudem, aby jediný objektivně prokázaný závěr o příčině jejich smrti v důsledku náhlého selhání srdce po úrazu elektrickým proudem zpochybnili. Své údajně odborně zjištěné pochybnosti pak podložili tvrzeními, jež neměla oporu ani v důkazech (dokonce ani ve výpovědi P. K.) a ve spisu, ani v lékařské vědě a literatuře, a která byla naopak objektivně vyloučena. Znalecký posudek obviněných byl zmatečný, zavádějící, věcně nepravdivý a neodborný, a stran rozsahu a povaze nedostatků v posudku obsažených ve vazbě na dlouholetou aktivní praxi obou znalců tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že nešlo o prostý omyl, ledabylost, či pouze jiný „pohled“ na věc, ale že se jednalo z jejich strany o účelové jednání se záměrem ovlivnit rozhodování Krajského soudu v Ostravě ve věci nyní odsouzeného P. K. Závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tudíž považuje za naprosto opodstatněný.

V reakci na povahu dovolacích námitek opírajících se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplňuje, že sama nespokojenost obviněných s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jejich odvolacích námitek směřovaných proti výroku o vině, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Ztotožnit se nemohl ani s výtkou, podle níž soudy v rámci hodnocení důkazů a rozhodování trestní věci nectily princip in dubio pro reo. Státní zástupce předestírá závěry Nejvyššího a Ústavního soudu ohledně této zásady a v návaznosti na to konstatuje, že v nyní projednávané trestní věci soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů žádné pochyby o vině dovolatelů neměl.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněným R. M., kdy ve věci měl rozhodnout vyloučený soudce – samosoudkyně Mgr. Petra Ritterová, připomíná naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně stran tohoto dovolacího důvodu. Státní zástupce se však s námitkou obviněného, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán, neztotožňuje a shledává ji zjevně neopodstatněnou. Obviněný totiž neuvádí žádný faktický důvod, jenž by i jen vzdáleně svědčil o naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu § 30 tr. ř. (námitky buduje výlučně na nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů samosoudkyní a zpochybnění skutkových závěrů).

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž aplikovaným v dovolání obviněného R. M., v jeho druhé alternativě, státní zástupce konstatuje, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá, přičemž ve věci nerozhodla ani vyloučená soudkyně. Proto ani rozsudek soudu druhého stupně nemůže být vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 tr. ř. s tím, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný R. M. v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatelé uplatnili, byť s velkou dávkou tolerance, námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se námitky stran subjektivní stránky předmětných trestných činů, tedy jejich úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace dovolatelé rozporují zejména rozsah a proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů.

Ve vztahu ke zbývajícím námitkám lze konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Podstatná část uplatněné argumentace totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a rozsahu dokazování (námitky ohledně neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů, posouzení zákonnosti revizního znaleckého posudku neexistujícím znaleckým ústavem, jiných závěrů ohledně smrti AAAAA a M. K., nesouhlasu se všemi závěry v podaném předmětném znaleckém posudku (obviněný I. F.), když obvinění rovněž namítají extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, uplatňují výhrady vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neobjasnění motivu, porušení zásady in dubio pro reo a dalších zásad trestního řízení (zejména dovolání obviněného R. M.). Tyto námitky jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Obvinění totiž fakticky vytýkají soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jejich znalecký posudek oproti ostatním znaleckým posudkům v trestní věci odsouzeného P. K. a dále zejména zpochybňují rozsah dokazování a zákonnost dokazování a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů a následně naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obvinění primárně namítají vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatelů, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obvinění především namítají extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem ve vztahu k důvodům dovolání. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nezbytné o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je ovšem nutno zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Současně je nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení o existenci extrémního rozporu, aby tento mohl naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento musí být prokázán. Obecně platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019).

Ze shora naznačených východisek bylo přistoupeno k této dovolací námitce, přičemž Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy neshledal. Na podporu tohoto závěru je nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy nadstandardně, velmi detailně rozvedl, včetně podrobného vyhodnocení rozporů ve výpovědích obviněných v průběhu probíhajícího trestního řízení, kdy hodnotil nejen rozpory v jejich výpovědích navzájem, ale i rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obviněných v jednotlivých fázích trestního řízení, včetně hlavních líčeních, když následně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a podrobně objasnil. V tomto směru lze poukázat na zcela precizní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 3. – 52. rozsudku), když nelze pominout ani skutečnost, že soud se každým provedeným důkazem důkladně zabýval a hodnotil je ihned v kontextu dalších provedených důkazů, zejména, jak již bylo naznačeno, ve vztahu jednotlivých výpovědí obou obviněných v průběhu trestního řízení v projednávané věci, jakož i v trestní věci odsouzeného P. K. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2015, když v tomto řízení mělo dojít ke spáchaní předmětné trestné činnosti. Následně současně přesvědčivě objasnil, k jakým dospěl závěrům ohledně příčiny smrti poškozených AAAAA a M. K., když nevycházel toliko ze skutkových zjištění učiněných ve věci odsouzeného P. K., nýbrž velmi podrobně rozvedl na základě jakých důkazů, které provedl v nyní projednávané věci, učinil závěr o nepravdivosti, neúplnosti a hrubé zkreslenosti znaleckého posudku, který podali obvinění ve věci odsouzeného P. K. Nejednalo se toliko o další znalecké posudky vypracované ve věci odsouzeného P. K., jak se snaží naznačit oba obvinění, ale i o vyjádření obviněných v trestní věci tohoto odsouzeného (prezentace jejich závěrů), jejich výpovědi v nyní projednávané věci, nahrávku, kterou předložili oba obvinění (viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně) a další provedené důkazy, které hodnotil právě i na základě rozporuplných tvrzení samotných dovolatelů. Zde je také třeba akcentovat, že soud prvního stupně nepominul ani nové znalecké posudky, které byly předloženy ve věci odsouzeného P. K. a které se vztahovaly k řízení o povolení obnovy. Proto je třeba konstatovat, že soud prvního stupně velmi podrobně, a jak již bylo shora uvedeno nadstandardně a precizně, odůvodnil, jaké závěry z jednotlivých provedených důkazů vyplývají a na základě jakých důkazů uznal obviněné vinnými. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu i s ohledem na další relevantní skutečnosti. Soud prvního stupně tak přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů.

Soud druhého stupně (viz bod 14. - 24. rozsudku soudu druhého stupně) se s tímto rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil a považoval skutková zjištění ohledně obviněných za správná, přičemž dospěl i k závěru, že ve věci nejsou dány ani žádné podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva na obhajobu. Současně je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s tím, že by toliko odkázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v rámci podaného odvolání. Nadto musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatelé v podstatě zopakovali v podaných dovoláních argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Jak již bylo naznačeno, soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10), včetně neprovedení všech požadovaných důkazů. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obvinění preferovali, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř.

Přesto nad rámec shora uvedených úvah Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné skutečnosti a blíže se vyjádřit k určitým argumentům dovolatelů, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Především Nejvyšší soud považuje za vhodné jistým způsobem reagovat na námitku obviněného I. F., že znalce nelze postihnout za nesprávné posouzení odborné otázky. V tomto směru je třeba zdůraznit, že předmětem řízení není to, zda obvinění nesprávně posoudili nějakou odbornou otázku, nýbrž to, zda jako znalci podali celkově nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek a zda jako znalci před soudem uvedli nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a zda tak učinili úmyslně. Jinak řečeno, samotné případné nesprávné posouzení odborné otázky znalci či jejich jiný odborný názor, než mají jiní znalci, nemůže samo o sobě naplňovat zvolené skutkové podstaty, předmětem řízení je primárně otázka, zda se jednalo o znalecký posudek, který splňuje kritéria nepravdivosti, hrubé zkreslenosti a neúplnosti a zda tak znalci jednali úmyslně či z nedbalosti. Z pohledu námitek obviněného, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost závěrů znalce, neboť soudci k tomu nemají odborné znalosti lze uvést, že takové kategorické tvrzení by vylučovalo, aby znalec mohl být v případě úmyslného podání nepravdivého znaleckého posudku postižen pro trestný čin podle § 346 tr. zákoníku s výjimkou situace, kdy by se bez výhrad doznal, že úmyslně podal nepravdivý znalecký posudek. Zde je nezbytné poukázat na skutečnost, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, byť lze připustit, že při posuzování určitých odborných otázek, pro jejichž posouzení nemá soud požadované odborné předpoklady, je jeho význam podstatný, což ovšem neznamená, že soud, protože nemá požadované odborné znalosti nemůže jeho pravdivost a relevanci posuzovat v kontextu dalších provedených důkazů a následně dospět k závěru, že znalecký posudek je nepravdivý, hrubě zkreslený či neúplný, když pak může následně řešit na podkladě dalších důkazů, zda se tak stalo ze strany znalce úmyslně či z nedbalosti. Tento závěr nakonec vyplývá i z rozhodnutí R 1/1981, na které se obviněný odvolává.

Obecně je třeba uvést, že skutková podstata přečinu podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku je z hlediska objektivní stránky naplněna aktivním jednáním – podáním nepravdivého nebo hrubě zkresleného znaleckého posudku nebo úmyslným opomenutím, tj. podáním neúplného znaleckého posudku, resp. zamlčením z hlediska závěru a účelu posudku podstatných okolností. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za nepravdivý znalecký posudek lze považovat posudek, který je ve všech podstatných okolnostech a svých závěrech lživý, tedy v podstatě smyšlený nebo zfalšovaný, tedy je vědomě v naprostém rozporu s odbornými závěry učiněnými na základě dosaženého stupně vědeckého či jiného odborného poznání. Hrubě zkreslený posudek může částečně odpovídat skutečnosti, ale některé podstatné okolnosti, resp. závěry, jsou vědomě hrubě nepřesné, resp. nepravdivé. O neúplný znalecký posudek se jedná v případech, kdy znalec úmyslně zamlčí některé podstatné okolnosti (podstatné z hlediska účelu a závěrů posudku), a to i v případě, že na tyto okolnosti a závěry z nich vyplývající nebyl výslovně tázán při podávání posudku, musel je však při zpracovávání posudku zjistit a mají zásadní (podstatný) význam pro jeho odborné závěry. Musí samozřejmě jít o okolnosti či odborné závěry, které by ten, komu posudek slouží jako podklad pro rozhodování, měl znát, aby je mohl vzít v úvahu při řešení odborné otázky, v souvislosti, s níž byl posudek vyžádán. Současně je třeba zdůraznit, že naplnění dané skutkové podstaty se nevyžaduje, aby znalec naplnil jak znak, že znalecký posudek je nepravdivý, tak že musí být hrubě zkreslený nebo neúplný, postačí, když naplnil jeden z těchto objektivních znaků, byť lze připustit, že nepravdivý znalecký posudek bude nepochybně splňovat i znak, že takový znalecký posudek je hrubě zkreslený a zároveň i zpravidla neúplný.

Zde je třeba konstatovat, že otázce nepravdivosti, neúplnosti a hrubé zkreslenosti předmětného znaleckého posudku se soud prvního stupně