4 Tdo 786/2022

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 1 T 63/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná J. S., dříve Š., rozená P. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou pro pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [body 2, 3–4] a pro dvojnásobnou pomoc ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku [ body 2, 3]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila společně s P. P., nar. XY, a D. N., rozenou H., nar. XY, tím, že: obžalovaná D. N.

se jako dlouholetá klientka dne 4. 4. 2014 po předchozí dohodě s pracovnicí banky dostavila na pobočku ČSOB, a.s., na XY, v XY spolu s neidentifikovaným mužem, kterého obžalovaná D. N. představila v bance jako svého manžela Z. N., po ověření totožnosti dle občanského průkazu Z. N. podepsali Dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru č. 79549S ze dne 15. 2. 2006, ve kterém obžalovaná D. N. slibovala bance splatit jednou ročně navýšený kontokorentní úvěr 2 000 000 Kč, neztotožněný muž opatřil napodobeninou podpisu Z. N. jako avala blankosměnky blankosměnku č. 6622632S1SB1, k zajištění splacení úvěru, a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 6622632S1Z01, bankovní úřednice uvěřila, že se podepsal manžel obžalované D. N. Z. N., banka zvýšila úvěrový limit na dva miliony Kč, a poskytnutý úvěr obž. N. postupně vyčerpala a dosud nesplatila, a když poškozená banka uplatnila u soudu blankosměnku vyplněnou dne 11. 11. 2017 na částku 2 139 201 Kč proti Z. N., bylo znaleckým zkoumáním potvrzeno, že na blankosměnce není pravý podpis avala Z. N., čímž způsobila poškozené Československé obchodní bance, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši navýšení úvěru, tedy 1 000 000 Kč, obžalovaná D. N., obžalovaná J. S. a obžalovaný P. P.

blíže nezjištěného dne v XY v pobočce ČSOB, a.s., XY, předložila obž. D. N., vědoma si své nepříznivé finanční situace, při žádosti o úvěr na financování stroje, zařízení a výpočetní techniky padělek pro ni příznivějšího daňového přiznání, na kterém písemně lhala bance, že údaje na něm jsou pravdivé a správné, dne 7. 11. 2016 v přítomnosti obž. J. S. při podpisu smluv představila obžalovaného P. P. jako svého manžela Z. N., po ověření totožnosti dle občanského průkazu Z. N. podepsala Smlouvu o úvěru č. 9087956S1000 na financování stroje, zařízení a výpočetní techniky, ve které obžalovaná D. N. slibovala bance vrátit poskytnutý úvěr 1 500 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách téměř 30 000 Kč do 25. 10. 2021, ačkoliv věděla, že podniká dlouhodobě se ztrátou, že žádné stroje nenakoupí, ale peníze použije na úhradu dluhů, obžalovaný P. P. podepsal napodobeninou podpisu Z. N. jako avala blankosměnky blankosměnku č. 9087956S1SB1 k zajištění splacení úvěru a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 9087956S1Z01, bankovní úřednice uvěřila, že se podepsal manžel obžalované D. N. Z. N., banka poskytla úvěr 1 500 000 Kč obžalované D. N., a poskytnutý úvěr ihned vyčerpala a dosud splatila pouze částečně, čímž způsobili poškozené Československé obchodní bance, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 500 000 Kč, obžalovaná D. N., obžalovaná J. S. a obžalovaný P. P.

dne 15. 3. 2017 v XY v pobočce ČSOB, a.s., XY, kam se dostavili všichni tři obžalovaní, obž. N., vědoma si své nepříznivé finanční situace, podepsala Smlouvu o úvěru č. 99391201S1000 na financování koupě automobilu, ve které obž. D. N. slibovala bance vrátit poskytnutý úvěr 700 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách přes 12 000 Kč do 27. 2. 2023, ačkoliv věděla, že podniká dlouhodobě se ztrátou, že žádné automobily nenakoupí, protože doložila dvě falešné kupní smlouvy, podle nichž J. Š. prodává obžalované D. N. dvě vozidla v celkové ceně 700 000 Kč s tím, že cena za vozidla se uhradí převodem na účet obžalované J. S., čehož si obž. S. byla vědoma, protože tyto smlouvy pomáhala domlouvat mezi obž. N. a svým bývalým manželem, obž. P. P. podepsal napodobeninou podpisu Z. N. jako avala blankosměnky blankosměnku č. 9391201S1SB1 k zajištění splacení úvěru a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 9391201S1Z01, bankovní úřednice uvěřila, že se podepsal manžel obž. D. N. Z. N., banka poskytla úvěr 700 000 Kč přímo na účet uvedený v kupních smlouvách, t. j. na účet obžalované S., čímž způsobili poškozené Československé obchodní bance, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 700 000 Kč, obžalovaná D. N., obžalovaná J. S. a obžalovaný P. P.

obžalovaná J. S. vědoma si nepříznivé finanční situace obž. N. domluvila blíže nezjištěného data schůzku s finanční poradkyní, která jim po seznámení se situací doporučila úvěr u spol. Vitacredit s tím, že se stane Z. N. spoludlužníkem a že zastaví firmě Vitacredit byt a garáž v SJM ve XY, jak požadovala firma Vitacredit, které zaslala žádost obž. N., po obhlídce nemovitosti a schválení úvěru poškozenou firmou, dne 19. 4. 2017 v XY na poště v obchodním centru Š., na ulici XY, zatímco obž. S. čekala venku, podepsala obž. N. Smlouvy o úvěru č. 5517000078 na 760 000 Kč a zástavní smlouvy k bytu a garáži ve vlastnictví obž. D. N. a Z. N. se zástupkyní firmy Vitacredit, kdy obž. D. N. představila zástupkyni firmy Vitacredit obž. P. P. jako svého manžela, obž. P. P. sdělil před poštovním úředníkem na přepážce, že podpis na úvěrové smlouvě a zástavní smlouvě je jeho vlastní, tedy Z. N. dle předloženého občanského průkazu Z. N., který obstarala obž. N., když ve Smlouvě o úvěru obž. D. N. slibovala vrátit poskytnutý úvěr 760 000 Kč v pravidelných 240 měsíčních splátkách téměř 11 000 Kč do 19. 4. 2037, ačkoliv věděla ona i obž. J. S., že nemá dostatečný příjem, že manžel Z. N. by nesouhlasil ani s úvěrem ani se zástavou, firma Vitacredit poskytla úvěr 760 000 Kč obž. D. N. a dle předchozí domluvy zaslala 612 000 Kč finančnímu úřadu na dluhy obž. D. N., dále 10 500 Kč zdravotní pojišťovně a 2 000 Kč správě sociálního zabezpečení na úhradu dluhů obž. D. N., čímž všichni tři způsobili poškozené firmě Vitacredit, s.r.o., IČ: 28614488, se sídlem Selské nám. 9/43, Olomouc, škodu ve výši 760 000 Kč.

Za pomoc k výše uvedeným zločinům uložil soud prvního stupně dovolatelce podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 84 a § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného stanovení dohledu. Dále obviněné uložil omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Současně rozhodl soud o vině a trestech u ostatních spoluobviněných.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou První peněžní, s. r. o., IČ 29255139, se sídlem v Olomouci, Sokolská 11, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně nalézací soud dovolatelku podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 24. 4. 2020. č. j. 5 ZT 131/2018-244, pro skutek uvedený pod bodem 1 předmětné obžaloby, podle kterého se měla dovolatelka dopustit organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, neboť podle nalézacího soudu nebylo prokázáno, že skutek tak, jak byl popsaný v dané obžalobě, spáchala dovolatelka.

Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 1 T 63/2020, podali odvolání všichni obvinění a poškození První peněžní, s. r. o., a S. J. Obvinění, včetně dovolatelky napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, v té části, která se každého z nich týkala, přičemž dovolatelka tak učinila s výjimkou zprošťujícího výroku vysloveného vůči ní podle § 226 písm. c) tr. ř. Poškozená První peněžní, s. r. o., zaměřila své odvolání do výroku o odkázání s jejím nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená S. J. podala odvolání z důvodu, že v napadeném rozsudku absentoval výrok ohledně náhrady škody ve vztahu k její osobě.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 2 To 132/2021, tak, že z podnětu odvolání všech obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v odsuzující části v celém rozsahu. Odvolací soud pak za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. obviněné nově uznal vinnými stejnými trestnými činy jako soud prvního stupně s tím, že těchto se dopustili podle skutkových zjištění tím, že: obžalovaná D. N.

se jako dlouholetá klientka ČSOB, a. s., dne 4. 4. 2014 po předchozí dohodě s pracovnicí banky dostavila na pobočku ČSOB, a. s., na XY, v XY spolu s neidentifikovaným mužem, kterého představila bankovní úřednici Š. G. jako svého manžela Z. N., kde po ověření totožnosti dle občanského průkazu Z. N. podepsali Dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru č. 79549S ze dne 15. 2. 2006, ve kterém se obžalovaná D. N. zavázala bance splatit jednou ročně kontokorentní úvěr navýšený na částku 2 000 000 Kč, neztotožněný muž opatřil blankosměnku č. 6622632S1SB1 napodobeninou podpisu Z. N. jako avala blankosměnky, kterou k zajištění splacení úvěru vystavila bance obž. D. N., a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 6622632S1Z01, ČSOB, a. s., následně navýšila obžalované D. N. úvěrový limit na částku dva miliony Kč, a poskytnutý úvěr obž. D. N. postupně vyčerpala a ke dni 12. 10. 2017, kdy byl úvěr zesplatněn, ničeho neuhradila, následně poškozená ČSOB, a. s., vyplnila blankosměnku o datum splatnosti 11. 11. 2017 a směnečnou částku 2 139 201 Kč, a uplatnila ji proti avalovi Z. N. a poté, co ji rozporoval, podala u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kdy v průběhu tohoto řízení bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že na blankosměnce není pravý podpis avala Z. N., čímž způsobila poškozené ČSOB, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši navýšení úvěru, tj. 1 000 000 Kč, přičemž poškozená ČSOB, a. s., smlouvou o postoupení pohledávek č. 0204/19/4260, ze dne 23. 10. 2019, postoupila pohledávku z úvěru na společnost První peněžní, s. r. o., IČ: 29255139, se sídlem Sokolská 584/11, Olomouc, obžalovaní D. N., J. S. a P. P.

blíže nezjištěného dne v XY na pobočce ČSOB, a. s., XY, předložila obž. D. N., vědoma si své nepříznivé finanční situace, při žádosti o úvěr na financování stroje, zařízení a výpočetní techniky padělek pro ni příznivějšího daňového přiznání, poté dne 7. 11. 2016 v přítomnosti obž. J. S., která přivedla do banky svého bratra, obžalovaného P. P., vědoma si toho, že se bude vydávat za manžela obž. D. N. a jeho jménem podepisovat v bance listiny, obžalovaná D. N. při podpisu smluv představila bankovní úřednici H. M. obžalovaného P. P. jako svého manžela Z. N., po ověření totožnosti dle občanského průkazu Z. N. podepsala Smlouvu o úvěru č. 9087956S1000 na financování stroje, zařízení a výpočetní techniky, ve které se zavázala vrátit poskytnutý úvěr ve výši 1 500 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 29 351 Kč do 25. 10. 2021, ačkoliv věděla, že podniká dlouhodobě se ztrátou, že žádné stroje nenakoupí, ale peníze použije na úhradu dluhů, obžalovaný P. P. podepsal napodobeninou podpisu Z. N. smlouvu o úvěru, jako aval blankosměnku č. 9087956S1SB1, kterou k zajištění splacení úvěru vystavila bance obž. D. N. a dále Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 9087956S1Z01, na základě toho pak ČSOB, a. s., poskytla obž. D. N. úvěr ve výši 1 500 000 Kč, který tato obžalovaná dne 9. 11. 2016 vyčerpala, ke dni 12. 10. 2017, kdy byl úvěr zesplatněn, uhradila částku 170 990,30 Kč, následně poškozená banka doplnila blankosměnku o datum splatnosti 11. 11. 2017 a směnečnou částku 1 445 443 Kč a uplatnila ji vůči avalovi Z. N., čímž způsobili poškozené Československé obchodní bance, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 329 009,70 Kč, přičemž poškozená ČSOB, a. s., smlouvou o postoupení pohledávek č. 0204/19/4260, ze dne 23. 10. 2019, postoupila pohledávku z úvěru na společnost První peněžní, s. r. o., IČ: 29255139, se sídlem Sokolská 584/11, Olomouc, obžalovaní D. N., J. S. a P. P.

dne 15. 3. 2017 v XY na pobočce ČSOB, a. s., XY, kam se dostavili všichni tři obžalovaní, obž. D. N., vědoma si své nepříznivé finanční situace, podepsala Smlouvu o úvěru č. 9391201S1000 na financování koupě automobilu, ve které se zavázala vrátit bance poskytnutý úvěr ve výši 700 000 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 12.343,46 Kč do 27. 2. 2023, ačkoliv věděla, že podniká dlouhodobě se ztrátou, že žádné automobily nenakoupí, protože doložila dvě fiktivní kupní smlouvy uzavřené s J. Š., tehdejším manželem J. S., na jejichž základě jí měl J. Š. prodat vozidlo Škoda Octavia, RZ XY a vozidlo Ford Transit, RZ XY, celkem za částku 700 000 Kč, prostředky z poskytnutého úvěru byly ČSOB, a. s., zaslány na účet obžalované J. S. č. XY, vedený u ČSOB, a. s., která číslo svého účtu v kupních smlouvách, za přítomnosti pracovnice banky P. K., kontrolovala, přičemž obžalovaná J. S. si byla vědoma toho, že kupní smlouvy, na jejichž základě byl úvěr poskytnut, byly jejím tehdejším manželem J. Š. účelově vytvořené, dále si byla vědoma toho, že se bude obž. P. P., bratr obž. J. S., kterého dovedly obě obžalované do banky tak, že jej podpíraly, neboť se špatně pohyboval pomocí francouzských holí, vydávat za manžela obž. D. N. a jeho jménem podepisovat v ČSOB, a. s., listiny, obž. P. P. podepsal poté napodobeninou podpisu Z. N. úvěrovou smlouvu, jako aval blankosměnku č. 9391201S1SB1, kterou k zajištění splacení úvěru vystavila ČSOB, a. s., obž. D. N. a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném č. 9391201S1Z01, ČSOB, a. s., na základě toho poskytla dne 16. 3. 2017 finanční prostředky ve výši 700 000 Kč na účet obžalované J. S., obž. D. N. uhradila ke dni 12. 10. 2017, kdy byl úvěr zesplatněn, částku 6 055,56 Kč, následně ČSOB, a. s., doplnila blankosměnku o datum splatnosti dne 11. 11. 2017 a směnečnou částku 743 786 Kč a uplatnila ji vůči avalovi Z. N., čímž způsobili poškozené Československé obchodní bance, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 693 944,44 Kč, přičemž poškozená smlouvou o postoupení pohledávek č. 0204/19/4260, ze dne 23. 10. 2019, postoupila pohledávku z úvěru na společnost První peněžní, s. r. o., IČ: 29255139, se sídlem Sokolská 584/11, Olomouc, obžalovaní D. N., J. S. a P. P.

obžalovaná J. S. vědoma si nepříznivé finanční situace obž. D. N., domluvila blíže nezjištěného data, v místě svého bydliště, schůzku s finanční poradkyní S. J., která poté, co ji obž. J. S., jako účetní obž. D. N., seznámila s finanční situací obž. D. N., doporučila této žádat úvěr u spol. Vitacredit, s. r. o., za podmínky, že spoludlužníkem bude manžel obž. D. N., Z. N., a že úvěr bude zajištěn zástavním právem k nemovitostem náležejícím do SJM manželů N., následně obž. D. N. zaslala spol. Vitacredit, s. r. o., žádost o úvěr, po obhlídce nemovitostí a schválení úvěru společností Vitacredit, s. r. o., dne 19. 4. 2017 v XY na poště v obchodním centru Š., na ulici XY, podepsala obž. D. N. se společností Vitacredit, s. r. o., zastoupenou Z. M., Smlouvu o úvěru č. 5517000078 na částku 760 000 Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti a zákazu zcizení a zatížení nemovitosti k nemovitostem specifikovaným v čl. II. této smlouvy náležejícím do SJM manželů N., obž. D. N. představila H. M. obž. P. P. jako svého manžela, obž. P. P. poté předložil poštovnímu úředníkovi občanský průkaz Z. N., který zajistila obž. D. N. a napodobeninou podpisu Z. N. podepsal úvěrovou smlouvu a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti a zákazu zcizení a zatížení nemovitosti a při legalizaci uznal podpis za vlastní, obž. J. S. čekala na obž. P. P. před poštou, neboť měl problémy s chůzí, přičemž si byla vědoma toho, že se bude vydávat za manžela obž. D. N. a jeho jménem podepisovat listiny, obž. D. N. se smlouvou o úvěru zavázala vrátit poskytnutý úvěr v pravidelných 240 měsíčních splátkách ve výši 10 767 Kč do 19. 4. 2037, ačkoliv věděla ona i obž. J. S., že nemá dostatečný příjem, že manžel Z. N. by nesouhlasil s uzavřením úvěrové smlouvy, ani se zástavou, spol. Vitacredit, s. r. o., v souladu s čl. II smlouvy o úvěru uhradila závazky obž. D. N., a to částku 612 270 Kč Finančnímu úřadu pro XY kraj, částku 12 258 Kč Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra a částku 2 807 Kč Okresní správě sociálního zabezpečení XY, přičemž uvedeným jednáním způsobili poškozené společnosti Vitacredit, s. r. o., IČ: 28614488, se sídlem Selské nám. 9/43, Olomouc, škodu ve výši 760000 Kč, neboť obžalovaná D. N. neuhradila žádnou splátku, přičemž poškozená Vitacredit, s. r. o., smlouvou o postoupení pohledávek č. V072017, ze dne 9. 7. 2017, postoupila pohledávku z úvěru S. J., roz. K., nar. XY, bytem XY.

Odvolací soud pak uložil dovolatelce podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tři) let. Podle § 84 tr. zákoníku za podmínek § 81 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil a za použití § 85 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku rovněž obviněné uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále rozhodl o trestech ohledně ostatních obviněných. Poškozenou První peněžní, s. r. o., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání První peněžní, s. r. o., zamítl. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. pak zamítl i odvolání poškozené S. J.

Proti rozsudku soudu druhého stupně ze dne 22. 3. 2022 [správně ze dne 17. 2. 2022], sp. zn. 2 To 132/2021, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., jelikož je podle dovolatelky zjevné, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a o které opírá odvolací soud své rozhodnutí, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle dovolatelky zároveň napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněná následně v dovolání uplatňuje tři základní okruhy námitek. První okruh námitek (bod III) směřuje k otázce nedostatku prokázání konkrétního jednání dovolatelky (nedostatky rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu). V této souvislosti ke skutku č. 2 rozsudku soudu druhého stupně uvádí následující. Dovolatelka namítá, že z popisu skutku rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, kam a do jaké banky měla přivést svého bratra. Konstatuje, že sám odvolací soud akcentoval (bod 67 rozsudku odvolacího soudu), že její námitky stran rozsudku soudu prvního stupně, kterými brojila proti tomu, že nebylo dostatečně vyjádřeno a vyargumentováno jakým konkrétním jednáním se provinila, byly důvodné. Odvolací soud totiž připustil, že samotné konstatování, že byla přítomna jednání spoluobviněných v bance, je zcela nedostatečné a nevyplývá z něj, v čem měla její pomoc ke spáchání trestné činnosti spočívat. Odvolací soud předmětnou vadu zhojil tím, že sám provedl podle odůvodnění jeho rozhodnutí „dovolenou“ změnu v popisu skutku, když výrok 2 rozsudku nalézacího soudu upravil při vědomí toho, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním státního zástupce, takže odvolací soud rozhodoval toliko o odvoláních obviněných. Odvolacího soudu zároveň zdůraznil, že aby šlo o přípustnou změnu v popisu rozhodných skutkových zjištění, pak se musí jednat o takové okolnosti, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Odvolací soud pak měl za to, že jím realizované doplnění skutkové věty není v rozporu se zásadou zachování totožnosti skutku a ani v rozporu se zákazem reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.). S tímto závěrem ovšem dovolatelka vyjadřuje zásadní nesouhlas. Podle jejího názoru změny provedené odvolacím soudem v rámci popisu rozhodných skutkových zjištění ohledně skutku č. 2 představují nepřípustný zásah do jejích práv, když ona podala odvolání ve svůj prospěch. Rozsudek odvolacího soudu tak představuje podle jejího názoru nepřípustnou změnou původního rozsudku v její neprospěch, a je tedy v rozporu se zachováním totožnosti skutku, ale zejména s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. Dovolatelka tak namítá, že odvolací soud doplnil rozsudek o nové skutečnosti, které však soud prvního stupně vůbec za prokázané neměl.

Současně tvrdí, že ani popis rozhodných skutkových zjištění provedený odvolacím soudem není stále dostatečný pro dovození její viny, když navíc nelze mít ani za náležitě prokázané, že se vůbec dopustila toho, co je jí kladeno za vinu. Dovolatelka konstatuje, že se nalézací soud skutkovým zjištěním ke skutku č. 2 věnoval v bodech č. 85 až 89 jeho rozsudku. Závěr o vině založil na tom, že byla přítomna dne 7. 11. 2016 jednání v bance, při kterém obviněná N. podepisovala listiny nezbytné k získání úvěru. Soud tento závěr založil na výpovědi obviněné N. a na výsledcích realizované rekognice. Nicméně jak odvolací soud podle dovolatelky správně uvedl, k výsledkům rekognice nebylo možno přihlížet pro její zjevnou nezákonnost. Dovolatelka následně vyjadřuje podiv nad tím, že odvolací soud, i přes nemožnost uznání výsledků rekognice, ponechal jako správný závěr soudu prvního stupně o tom, že je vinnou, ačkoliv celý případ stál právě na výsledcích provedené rekognice. Současně poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně uvedl, že má za prokázané, že ačkoli byla jednání v bance fyzicky přítomna, tak se do jednání nijak nezapojovala, když zároveň kategoricky uvedl, že se nepodařilo prokázat, že by snad ostatní obviněné jakkoli instruovala. Zdůrazňuje, že v rozsudku soudu prvního stupně není nikde uvedeno, že by měla svého bratra P. P. přivést dne 7. 11. 2016 do banky. Přitom právě takovéto jednání je oním doplněním výroku o rozhodná skutková zjištění ze strany odvolacího soudu, přestože soud prvního stupně k tomuto uvedl pouze tolik, že to považuje za pravděpodobné (viz bod 88 rozsudku soudu prvního stupně). Jednalo se o konstatování v rovině obecné pravděpodobnosti, jen o vyjádření této možnosti, nikoliv o bezpečně prokázané skutkové zjištění. Pokud toto skutkové zjištění doplnil odvolací soud do popisu skutku, tak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v její neprospěch, se jedná o nepřípustný zásah odvolacího soudu. Stejně tak nesprávně doplnil, že tak činila už s vědomím, že se spoluobviněný P. bude vydávat za manžela obviněné N. a že bude v bance podepisovat listiny.

Takový postup odvolacího soudu považuje za absolutně nepřípustný, přičemž se dále pozastavuje nad tím, z čeho odvolací soud dovodil, že obviněného P. přivedla do banky právě ona, a to ještě s jejím předchozím vědomím, že se tam bude vydávat za manžela obviněné N., a že bude v bance podepisovat listiny. K tomu nesprávnému závěru podle dovolatelky odvolací soud dospěl na základě toho, že to byla právě ona, která o svého bratra jinak pečovala (starala se o jeho běžné životní potřeby). Takové odůvodnění pokládá za zcela nepřijatelné. Dovolatelka považuje za zvrhlé zneužít její pomoc bratrovi k vytvoření závěru, že to musela být určitě jedině a pouze ona, která ho přivezla do banky, aby se tam vydával za někoho jiného. Podle dovolatelky odvolací soud považuje za prokázané, že se obviněný P. v bance za N. vydával, a že osobou, kterého ho přivedla, byla určitě ona pouze základě domněnky založené na blízkém vztahu mezi sourozenci. Odvolací soud tak podle dovolatelky vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly z řízení najevo. Podle obviněné jde tedy jednoznačně o skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování. Navíc jde o nepřípustné doplňování popisu rozhodných skutkových zjištění v rozporu s tím, jak věc posoudil soud prvního stupně, a to vše při pouhém rozhodování o jejím odvolání.

Dovolatelka je tak přesvědčena, že úprava skutkové věty ke skutku č. 2 je zcela nepřípustná, a odvolací soud tak byl oprávněn pouze posuzovat věc v rámci toho, co vzal za prokázané soud prvního stupně, tedy zda má za řádně prokázanou její přítomnost na jednání dne 7. 11. 2016 a pokud ano, zda její samotná pasivní přítomnost zakládá důvod pro její odsouzení pro pomoc k žalovaným trestným činům. Má za to, že odvolacímu soudu nepříslušelo posuzovat a doplňovat jednání o další skutková zjištění, tedy právě například o to, zda to byla ona, kdo zajistil k danému jednání obviněného P. a přivezla jej do banky, či zda jej nějak instruovala, a zda tak činila s vědomím, že se v bance bude vydávat za někoho jiného. Doplňuje, že za situace, kdy provedená rekognice byla nezákonná, je podle odvolacího soudu její vina prokazována výpovědi obviněné N. Dovolatelka považuje výpověď obviněné N. za značně nevěrohodnou, která navíc přestavuje jediný důkaz. Pokud soud druhého stupně dále odkazuje na výpověď svědkyně M., tak k tomu dodává, že k ní nelze přihlížet. Zdůrazňuje, že svědkyně M. se zaprvé účastnila nezákonné rekognice, kdy byla před touto rekognicí ovlivněna tím, že jí byla fakticky prozrazena osoba dovolatelky. Výpověď svědkyně tak byla tímto poznamenána, což prokazuje tím, že jí svědkyně označovala ve své výpovědi, aniž by ji znala dříve podle jména, jako Š. Odvolací soud bere z výpovědi této svědkyně jako usvědčující to, že svědkyně hovořila o tom, že údajný pan N. byl nečesaný, nepečoval o sebe a divně chodil, byť bez berlí, z čehož dovozuje, že touto osobou musí být jednoznačně obviněný P. V tomto směru tak dovolatelka namítá extrémní rozpor se zásadou in dubio pro reo. Podle dovolatelky není obviněný P. jediným člověkem na planetě Zemi, který je nečesaný a divně chodí. Nad to namítá, že obviněný P. nemůže a nemohl bez berlí vůbec chodit a přitom tento důležitý poznatek svědkyně neuvedla, a na to, že by dotyčný měl chodit o berlích, si nepamatovala. V tomto spatřuje dovolatelka důležitý znak, který obviněného P. z okruhu podezřelých osob jasně vylučuje.

Ke skutku č. 3 dovolatelka předně odkazuje na skutková zjištění soudu druhého stupně a jaké důkazy ji podle tohoto soudu usvědčují. Namítá, že bez ohledu na konstatovanou nezákonnost rekognice, svědkyně K. jí při rekognici nepoznala, přestože soud prvního stupně nicméně tvrdil naprostý opak (str. 50 – bod 91 rozsudku nalézacího soudu). Doplňuje, že svědkyně ani nebyla schopna blíže identifikovat ženu, která dne 15. 3. 2017 doprovázela obviněnou N. (uvedla pouze, že měla mít tmavé vlasy, viděla ji pouze 1x a mělo jít o ženu ve věku něco přes čtyřicet let). Zdůrazňuje, že ani tento základní popis rozhodně neodpovídá jejímu popisu, když má a vždy měla světlé blond vlasy, jak vyplývá z obsahu trestního spisu. Zároveň poukazuje na to, že svědkyně jednoznačně uvedla, že kamarádka doprovázející obviněnou N. neměla být nikdy dříve ani později v bance viděna. Dovolatelka tak poukazuje na to, že i z tohoto pohledu nemohlo jít o její osobu. Je toho názoru, že odvolací soud se v bodě 102 svého rozsudku dopouští účelového zkreslení při zjišťování skutkového stavu, když uvádí, že výpovědí svědkyně K. bylo prokázáno, že si dovolatelka kontrolovala číslo účtu, na které měly být čerpané prostředky zaslány. Dovolatelka se tak podivuje, z čeho odvolací soud dovodil, že onou kamarádkou přítomné obviněné N. při jednání v bance byla právě ona. Dodává, že svědkyně ji nejmenovala a ani nijak neidentifikovala. Je toho názoru, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že to byla právě ona, kdo si kontroloval číslo účtu, tak nemá oporu v provedeném dokazování.

K tomu také doplňuje, že ani svědek Š. se nijak nevyjádřil k tomu, kdo byl či nebyl přítomen uzavírání úvěrových smluv v bance 15. 3. 2017, když o tomto nic nevěděl. Uvedený svědek zároveň ve své výpovědi výslovně uvedl, že se na přípravě kupních smluv nijak nepodílela, ty vytvořil on sám. Proto nelze jeho výpověď hodnotit jako usvědčující důkaz o tom, že se takového jednání účastnila a přivedla k němu svého bratra P. P. Rozporuje také tvrzení odvolací soudu obsažené v bodě 99 rozsudku, podle kterého má být usvědčujícím důkazem i zvuková nahrávka na č. l. 7, jejíž přepis je na č. l. 3–6. Namítá, že soud k tomu tvrzení nic bližšího neuvedl, přičemž lze mít za to, že odvolací soud se dopustil patrně chyby při formulaci svého odůvodnění, poněvadž vlastní obsah nahrávky se ani v nejmenším netýká skutku pod bodem č. 3. V rámci dané nahrávky se totiž svědek N. dotazuje dovolatelky a tuto „vyslýchá“ k úvěru, který čerpala obviněná N. od společnosti Vitacredit, s. r. o., což je však problematika týkající se skutku č. 4. Proto danou nahrávku nelze považovat za usvědčující důkaz ke skutkům 2 a 3.

Ve vztahu ke skutku č. 4 nejprve dovolatelka rozvádí skutková zjištění formulovaná odvolacím soudem, když i odkazuje na důkazy, které ji mají usvědčovat. Ohledně odvolacím soudem zmiňované nahrávky rozporuje její důkazní hodnotu. Předně akcentuje, že svědek N. nahrávání schůzky předem plánoval, kdy jí kladl nejen značně sugestivní otázky, ale dokonce jí přímo vsugerovával, že se měla něčeho dopustit. Celá nahrávka je tak podle dovolatelky jen důkazem o manipulativním a nátlakovém jednání jmenovaného vůči její osobě. Toto následně detailněji v dovolání rozvádí a v této souvislosti dokonce uvažuje o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání a dále uvažuje o jednání svědka N. jako o nezákonném donucení, takže by se mohlo jedna i o nezákonný důkaz. Dovolatelka se poté vyjadřuje ke svědecké výpovědi svědkyně J., když tvrdí, že tato rozhodně nemůže být důkazem pro rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků pomoci k žalované trestné činnosti označených trestných činů. Poukazuje na to, že při hlavním líčení dne 29. 7. 2020 výslovně potvrdila, že skutečně doporučila obviněné N. svědkyni J., poté co se na ní obviněná N. na jaře 2017 obrátila s žádostí o další zapůjčení peněz. Dále poukazuje na svoji výpověď ohledně její neznalosti obsahu předmětných smluv s firmou Vitacredit, s. r. o., když se na jejich uzavírání nijak nepodílela. Pouhé zprostředkování kontaktu mezi svědkyní J. a obviněnou N. podle ní nemůže být chápáno jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu nebo neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Z výpovědi svědkyně J. rozhodně nevyplývá, že by se ona sama nebo obviněný P. jakkoliv účastnili uzavírání úvěrové smlouvy s Vitacredit, s. r. o. nebo, že by k uzavření takové smlouvy s podvodným úmyslem poskytli obviněné N. pomoc. Výpověď svědkyně M. pak hodnotí tak, že ta přímo exkulpuje obviněného P. z toho, že by se jakkoli účastnil podpisu úvěrového smlouvy s Vitacredit, s. r. o., a že by tedy poskytl pomoc ke spáchání skutku č. 4. Svědkyně M. totiž popsala osobu vydávající se za N. úplně jinak, než jak vypadal nebo vypadá obviněný P. Mělo jít o mladého snědého rapera nejevícího známky alkoholismu, zanedbanosti nebo jakýchkoli problémů s chůzí, které sám odvolací soud používá na jiných místech jako tolik typické znaky pro obviněného P. Tomu pak odpovídá i sestavený a v trestním spise založený identikit, který rozhodně není podobenkou obviněného P. Navíc svědkyně M. neidentifikovala obviněného P. ani při provedené rekognici, jakkoli nelze takový důkaz jako nezákonný užít. Nelze tedy seznat, z čeho má plynout, že výpověď svědkyně M. je usvědčujícím důkazem ve vztahu k její osobě a obviněnému P. Podle dovolatelky jsou tak rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů.

Dovolatelka dále akcentuje, že ke skutkům č. 2, 3 a 4 odvolací soud označuje jako usvědčující důkaz vůči její osobě výpověď obviněné N., kterou považuje za věrohodnou, neboť je údajně podporována dalšími důkazy (viz odkaz na bod 94 rozsudku odvolacího soudu). K tomu však dovolatelka uvádí, že výpověď obviněné N. není rozhodně v části, kde ji má usvědčovat z trestného jednání žádnými konkrétními důkazy podporována a je tak vlastně důkazem jediným a izolovaným, který je podle dovolatelky jako takový nevěrohodný. To odůvodňuje zejména tím, že obviněná N. je hlavním a přímým pachatelem trestné činnosti hledající pro sebe v rámci obhajoby výhodné řešení. Dále si toto obvinění vysvětluje dovolatelka jako následek a reakci na jednání jejího tehdejšího manžela Š. ve vztahu k obviněné N. při vymáhání dluhu, který obviněná N. vůči Š. měla, což se dotýkalo i N., a toto dále detailněji v bodu č. 34 dovolání rozvádí.

Dále odkazuje na listinu č. l. 11 až 13 spisu, což je žaloba ze dne 18. 5. 2017 o určení neplatnosti právního jednání, kterou jsou napadány úvěrová, rozhodčí a zástavní smlouvy uzavřené s Vitacredit, s. r. o. Dovolatelka poukazuje také na listinu č. l. 276, což je písemná reakce svědka N. ze dne 10. 8. 2017 na výzvu ze strany věřitele Československá obchodní banka, a. s. V daných listinách se nikde nehovoří o jakékoliv její roli, tedy při páchání trestné činnosti nebo vůbec při sjednání úvěrových smluv. Považuje za vysoce nehodnověrné, že svědek N. učinil oznámení o jejím údajném jednání až dne 6. 4. 2018, když o tom, že jeho žena obviněná N. měla sjednávat úvěrové smlouvy s nějakým jiným mužem vydávající m se za N., věděl nejpozději již 18. 5. 2017, kdy podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu o určení neplatnosti právních jednání ve vztahu s Vitacredit, s. r. o. (skutek 4). Dále poukazuje na to, že dne 12. 6. 2017 uzavírá N. s obviněnou N. „Dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a úpravě práv a povinností společného bydlení“, kde jsou uvedeny i další úvěrové smlouvy uzavřené s ČSOB, a. s. (skutky 2 a 3) i smlouvy s Vitacredit, s. r. o. (skutek 4) a dne 10. 8. 2017 odesílá dopis ČSOB, a. s., týkající se úvěrů od této banky (skutek 2 a 3). Dovolatelka tak uzavírá, že stejně jako je nevěrohodné jednání svědka N., tak je zcela nevěrohodná i výpověď hlavní pachatelky N. Poukazuje na to, že z podrobného rozboru provedených důkazů je zřejmé, že tvrzení N. jsou nepravdivá, neboť jsou v rozporu s objektivnějšími důkazy, než je výpověď hlavního pachatele. Zejména akcentuje, že pokud obviněná N. vypověděla, že vše pro ni vyřizovala ona a měla tak i za ni sjednávat schůzky v bance či u nebankovního subjektu, pak toto tvrzení je v rozporu s tím, co uvádí jednotliví zaměstnanci těchto institucí, kteří potvrdili, že si vše řešila sama N. Dále obviněná N. vypověděla, že ve všech případech se měl za jejího manžela vydávat obviněný P., ač je například nyní již jasně prokázáno, že nejméně u skutku č. 1 se o obviněného P. nejednalo. Také rozporuje to, že obviněná N. uvedla, že neměla vlastně ani přístup ke svým daňovým přiznáním k dani z přijmu fyzických osob a tyto prý vždy přímo úvěrující instituci předávala ona, což je ovšem opět v rozporu s tím, co uvádějí jednotliví zaměstnanci těchto institucí. Je to také v rozporu s tím, co o obviněné N. uvedla společnost LENDERS, a. s., když o ní veřejně prohlásila, že při uzavírání úvěrové smlouvy s touto společností obviněná N. lhala a uváděla nepravdivé informace při sjednávání úvěru. Mělo jít o žádost o úvěr ze srpna 2017. Jako významné shledává navrhovatelka nejen to, že obviněná N. zamlčela, že měla v danou dobu již jiné závazky z úvěrů, ale též dokladování jejího přijmu, k čemuž užila stejné daňové přiznání jako v případě skutku 2, tedy pozměněné přiznání s nepravdivými údaji o základu daně. Z uvedeného je zřejmé, že to byla sama obviněná N., kdo si vyhotovoval fiktivní daňové přiznání, které pak použila nejen ve vztahu k ČSOB, a. s., ale i vůči LENDERS, a. s. Současně zdůrazňuje, že z insolvenčního řízení vůči obviněné N. lze také zjistit to, že čerpala sama úvěry od společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. Není tedy pravdou její tvrzení, že vše pro ni vyřizovala ona (dovolatelka). Tvrdí také, že obviněná N. nebyla ani vždy ve svých vlastních vyjádřeních zcela konzistentní. Při podání vysvětlení dne 26. 6. 2018 uvedla, že z úvěru na 700 000 Kč poskytnutého ze strany ČSOB, a. s. na účet dovolatelky od této obdržela pouze 400 000 Kč, ale při podání vysvětlení 14. 2. 2019 vypovídala, že obdržela jen 200 000 Kč. Při výslechu obviněné dne 30. 9. 2019 pak uvedla, že šlo o částku 400–500 000 Kč. Nicméně podle dovolatelky je objektivním faktem, že obviněné N. byla předána částka 572 000 Kč. Za zcela lživé považuje také tvrzení obviněné N. o tom, že údajně viděla poprvé obviněného P. dne 7. 11. 2016, ačkoliv tento byl u ní zaměstnán jako její zaměstnanec už od roku 2005 do roku 2013. Za lživé také považuje dovolatelka její vyjádření o tom, od kdy se zná s N., když tato při svém výslechu uvádí, že ho dovolatelka 4. 4. 2014 ještě moc neznala, ač tomuto dovolatelka vedla účetnictvím již od roku 2009.

K dalšímu okruhu námitek týkajících se neprovedených důkazů (bod IV) uvádí dovolatelka následující. Namítá, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyly některé jí navržené důkazy bez potřebného odůvodnění provedeny. Toto přitom namítala již ve svém odvolání a odvolací soud na toto vůbec nereagoval. Konkrétně za neprovedené důkazy navrhované obhajobou označuje výslech svědků I. R., J. Ř., přičemž dovolatelka detailně ve svém dovolání odůvodňuje důležitost těchto svědků, zejména pro zhodnocení jednání obviněné N., ale i svědka N. Za neprovedený důkaz označuje nevypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, jelikož vyslovuje pochybnost o tom, že autorem falšovaných podpisů N. byla jedna osoba, a to pro obrovskou variabilitu podpisů na těchto dokumentech, což považuje za zásadní zejména ve vztahu ke skutku č. 4. Dále poukazuje na nedůvodné neprovedení daňové evidence obviněné N. za rok 2017–2018, což bylo důležité pro zjištění, jak bylo naloženo s finanční hotovostí v daném období, a to například k prokázání, jak bylo naloženo s výnosy z trestné činnosti v rozsahu 1 000 000 Kč ve vztahu ke skutku uvedeném pod bodem 1) obžaloby a zejména v rozsahu 2 661 010 Kč ve vztahu ke skutkům vedeným pod body 2), 3a) a 3b) obžaloby a případně i k zajištění těchto výnosů. Rozporuje skutečnost, že nalézací soud provedení tohoto důkazu zamítl s nesprávným odůvodněním, neboť hovořil nikoliv o celé daňové evidenci za rok 2017 a 2018, ale jen o daňovém přiznání za rok 2018, což je podle dovolatelky však něco zcela jiného. Současně uvádí, že nalézací soud patrně zapomněl uvážit zásadní zjištění z provedené analýzy bankovních účtů obviněné N., ze kterých vyplývá, že tato patrně zatajila významné finanční prostředky v hotovosti, stejně jako například zatajila účelové vypořádání SJM. Dále rozporuje odůvodnění soudu o osudu výnosů z trestné činnosti, přičemž dochází k závěru, že soud prvního stupně tedy dospěl k zásadně nesprávným skutkovým zjištěním ohledně vlastního čerpání úvěru 1 500 000 Kč z účtu č. XY, což následně v dovolání detailněji rozvádí s odkazem na převody této částky mezi účty obviněné N. Namítá, že rozhodně nelze říci, že by výnos z poskytnutého úvěru byl použit na splacení záporného zůstatku kontokorentního úvěru.

Uzavírá, že odvolací soud výhrady týkající se neúplného dokazování přešel a jeho rozsudek je tak v tomto směru nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze vůbec zjistit, jak naložil s výhradami obhajoby a odvolacím důvodem dovolatelky vůči rozsudku soudu prvního stupně, kde již vytýkala neprovedení shora uvedených důkazů. Podle dovolatelky je tak patrné, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a o které opírá odvolací soud své rozhodnutí, jsou nejen ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale platí i to, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Poslední okruh námitek dovolatelky se týká nesprávného právního posouzení skutku (bod V). Dovolatelka rozporuje v návaznosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 Tdo 440/2005, že se dopustila pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ke skutku č. 2 uvádí, že soud prvního stupně toto postavil pouze na tom, že byla přítomna podpisu úvěrové smlouvy, a přitom opakuje výhrady z dovolání k tomuto skutku. Také u skutku č. 3 uvádí, že důkazy označené odvolacím soudem jako usvědčující ve skutečnosti neprokazují ničeho o tom, že by to měla být ona, kdo byl přítomen dne 15. 3. 2017 na jednání v XY v pobočce ČSOB a kdo měl k tomuto přivést obviněného P., přitom rovněž opakuje námitky, které již uplatnila k tomuto skutku v předchozí části dovolání. Ohledně skutku č. 4, namítá, že kromě osamocené a nevěrohodné výpovědi obviněné N. nebylo z žádného dalšího důkazu zjištěno, že by byla společně s obviněným P. vůbec dne 19. 4. 2017 přítomna při uzavírání úvěrové smlouvy s Vitacredit, s. r. o., a odkazuje na námitky, které již prezentovala v dovolání ke skutku č. 4. Shrnuje, že soud prvního stupně se v rámci celého rozsudku nijak blíže nezatěžoval potřebnou právní kvalifikací k tomu, proč se rozhodl jednání jednotlivých obviněných odsoudit i podle § 234 odst. 3 alinea 1 nebo alinea 2 tr. zákoníku, když pouze stručně pod bodem 83 konstatoval, že ustanovení § 234 tr. zákoníku poskytuje ochranu směnkám. Následně dovolatelka rozvádí, co se rozumí znakem použití padělaného prostředku jako pravého nebo platného. Konstatuje, že soud následně naplnění tohoto znaku toliko nedostatečně heslovitě konstatuje ve vztahu k jednotlivým skutkům k její osobě. Zdůrazňuje, že již v podaném odvolání poukazovala na to, že soud prvního stupně ve výrocích rozsudku nedostatečně charakterizoval, jakým konkrétním jednáním měli jednotliví obvinění spáchat trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, respektive pomoc k takovému činu. Následně rozporuje vyjádření o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Uvádí, že pokud jde o onu důležitou a esenciální součást skutkové podstaty § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, tedy padělání nebo pozměnění platebního prostředku v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, pak ve vztahu ke skutku č. 2 a č. 3 u obviněné N. soud prvního stupně uvádí až v odůvodnění rozsudku (nikoliv tedy v popisu skutků), že ono použití se mělo stát tím, že obviněná N. použila směnku podepsanou obviněným P. s padělaným podpisem jejího manžela jako pravou při sjednávání úvěrových smluv. Pokud soud prvního stupně rozhodl u skutků pod body 2. a 3. rozsudku též o její vině, pro pomoc k § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, měl se zaměřit i na to, jakým konkrétním jednáním poskytla pomoc ke spáchání daného trestného činu, tedy čím umožnila nebo usnadnila jeho spáchání a jakými důkazy je toto její jednání prokázáno. Stejně tak bylo potřeba věnovat se i tomu, jak bylo prokázáno naplnění subjektivní stránky. Tomuto se podle dovolatelky soud prvního stupně ve svém rozsudku vůbec nevěnoval. Je toho názoru, že rozsudek soudu prvního stupně je tak nepřezkoumatelný po stránce nedostatečného odůvodnění objektivní stránky pomoci dovolatelky k tomuto trestnému činu, což bylo namítáno již v podaném odvolání. Odvolací soud jí pak odsoudil pro pomoc k trestnému činu podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. K tomuto nicméně dovolatelka uvádí, že pokud jde o subjektivní stránku u tohoto trestného činu, pak nebylo nijak prokázáno, odkud a jak měla vědět, co bude přesně předmětem jednání v ČSOB, kterého se údajně měla účastnit, včetně toho, že se vůbec má podpisovat blankosměnka. Proto nemůže platit, že svojí přítomností na takovém místě chtěla přímo poskytnout pomoc ke konkrétnímu zločinu podle § 234 tr. zákoníku, když nemůže jít ani o úmysl nepřímý. Odvolací soud k této výhradě mlčel a v rámci svého rozsudku k těmto výhradám, zejména týkající se subjektivní stránky trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, neuvedl ničeho. Dovolatelka je tak přesvědčena, že i rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.

Závěrem tak dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2022 [správně ze dne 17. 2. 2022], č. j. 2 To 132/2021-2127, a to ve všech odsuzujících výrocích vůči její osobě, tedy jak výroku o vině, tak i výroku o trestu a v souvislosti s tím uložených povinností, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jí zprostí podané obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., jelikož nebylo prokázáno, že by žalované skutky 2, 3 a 4, pro které byla nedůvodně shledána vinnou, spáchala nebo byla za ně jakkoli odpovědná.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 565/2022. Nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení, upozornil na nepřesné označení rozsudku soudu druhého stupně, kdy obviněná uvedla u tohoto vadné datum 22. 3. 2022 [správně 17. 2. 2022] a následně předestřel argumentaci dovolatelky. Podle státního zástupce jsou námitky dovolatelky zjevně neopodstatněné, přičemž toto následně detailněji rozvádí. Především konstatuje, že v dané věci nelze podle jeho názoru shledat žádný, natož pak zjevný (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněná v dovolání opakuje stejné námitky, které uváděla již v průběhu celého trestního řízení a pouze předkládá svou vlastní interpretaci provedených důkazů. Odůvodnění dovolání je tak po obsahové stránce velmi podobné, jako její obhajoba před nalézacím soudem a odůvodnění odvolání. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů na tyto námitky obviněné reagovaly a řádně se s nimi vypořádaly. Nalézací soud způsob, jakým hodnotil důkazy, a to jakými úvahami dospěl ke skutkovým závěrům, vysvětlil dostatečně podrobně a srozumitelně zejména na stranách 45–52 rozsudku, kde konkrétně uvedl, z jakých důkazů a jakým způsobem dospěl k závěru o podílu obviněné na trestné činnosti.

Poté státní zástupce dodává, že odvolací soud se sice ztotožnil s názorem obhajoby o nezákonnosti provedených rekognicí, avšak zejména na stránkách 36–41 rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč i přesto byla vina obviněné jednoznačně prokázána.

Státní zástupce následně považoval za vhodné poznamenat, protože se obviněná dovolává i zásady in dubio pro reo, že se jedná o námitku procesního charakteru a týká se otázek skutkových, takže jako taková není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Citovaný závěr detailněji rozvádí s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Dodává, že rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu s touto zásadou lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O tuto situaci se však podle státního zástupce v dané věci nejedná a opětovně v tomto odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

Námitku, která spočívá v údajně nesprávném postupu odvolacího soudu, který měl podle obviněné sám provést dokazování a na jeho základě nepřípustně změnit popis skutků, lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je tak namítán nesprávný procesní postup při provádění důkazů. Stejně pod tento dovolací důvod státní zástupce řadí i námitku obviněné, že soudy nevyhověly jejím návrhům na doplnění dokazování a tento postup náležitě neodůvodnily. Podle státního zástupce může v souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud ve věci rozhodnut sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Přitom se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění nalézacího soudu jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Odvolací soud přitom může provádět jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnut. Doplňuje, že sám odvolací soud po zrušení rozsudku nalézacího soudu, nemůže ve věci rozhodnut a musí věc vrátit, zpravidla nalézacímu soudu, k novému projednání a rozhodnutí jen v případě, že v rámci své přezkumné činnosti dospěje k závěru, že způsob, jakým nalézací soud ve svém rozsudku zhodnotil důkazy, je zásadně vadný. Není tedy oprávněn podstatným způsobem měnit skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 3 Tz 11/2000). V této souvislosti státní zástupce zdůrazňuje, že je proto podstatné, že odvolací soud nalézacímu soudu nevytkl, že způsob, jakým hodnotil důkazy, by byl vadný, nýbrž pouze to, že nedostatečně přesně popsal jednání obviněných. Poté, co znovu provedl některé listinné důkazy, odvolací soud upravil popis skutků, avšak změna jejich popisu spočívá podle státního zástupce pouze v jejich zpřesnění a toto zpřesnění nemá vliv na jejich právní kvalifikaci. Dále odvolací soud upravil výši způsobené škody u skutků pod body 2) a 3), když odvolací soud doplnil dokazování listinou na č. l. 143 trestního spisu, z níž zjistil, že na úvěr specifikovaný ve výroku rozsudku v bodě 2) uhradila spoluobviněná do doby jeho zesplatnění, prostřednictvím splátek, částku 170 990,30 Kč a na úvěr specifikovaný v bodě 3) pak částku 6 055,56 Kč. Tyto částky, stejně jako datum zesplatnění, odvolací soud do skutkových vět v těchto bodech doplnil a jako škodu stanovil částku o tyto splátky poníženou. Snížení škody způsobené trestným činem sice nemělo vliv na právní kvalifikaci skutku, byla tak ale snížena společenská škodlivost skutků, což je bezpochyby změnou ve prospěch obviněné. Státní zástupce proto vyslovuje přesvědčení, že se tak nejedná o případ, kdy by odvolací soud nepřípustně nahrazoval činnost nalézacího soudu, ani o případ, kdy by tímto zásahem došlo k nepřípustnému zhoršení postavení obviněné.

Podle státního zástupce není předchozí řízení ani zatíženo vadou opomenutých důkazů. Dodává, že nalézací soud dostatečně konkrétně vysvětlil, proč považoval předmětné důkazní návrhy za nadbytečné v bodě 75 odůvodnění rozsudku, když mimo jiné uvedl, že výslechy svědků, kteří měli popisovat způsob chování spoluobviněné N., pokládal za nadbytečné, neboť její charakter jasně vyplývá z ostatního provedeného dokazování. Ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví dodal, že kromě spoluobviněné N. identifikovaly spoluobviněného P. dvě bankovní úřednice a o jeho účasti na posledním skutku hovoří sama obviněná na záznamu ze schůzky se svědkem N. Nad to, podle vyjádření svědkyně Strakové, která zpracovávala znalecký posudek v civilním řízení, jsou podpisy krátké, bez výraznějších markantů, když podpis se může s časem a vlivem dalších faktorů měnit. I k daňovému přiznání z roku 2018 nalézací soud vysvětlil, že jej pokládá za nadbytečné proto, že jde o rok, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, kde obviněná dokládala svůj majetek. Krom toho osud výnosů z trestné činnosti u skutků popsaných pod body 2) a 3) je zřejmý z výpisů z účtů obviněných. Se závěry soudu prvního stupně státní zástupce souhlasí a navíc dodává, že jestliže se obecně podpis osoby může v průběhu času měnit, tím spíše by se mohl měnit v případě spoluobviněného P., který podle zjištění znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, trpěl duševní poruchou a jehož zdravotní stav se od té doby setrvale výrazně zhoršuje a zhoršoval se i v době mezi jednotlivými skutky, tedy i mezi jednotlivými podpisy.

Státní zástupce se dále vyjadřuje k námitkám dovolatelky, které subsumuje pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dodává, že mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou zejména takové námitky, jimiž se dovolatelka snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jejím představám a jiného právního hodnocení se domáhá až na základě tohoto jiného, jím konstruovaného skutkového stavu. Přitom uvádí, že námitky dovolatelky jsou přitom z podstatné části právě takovými shora uvedenými námitkami. To je zřejmé mimo jiné i z formulace, použité obviněnou, že „[v] dané věci nadto nebylo vůbec prokázáno, že by byly naplněny znaky trestného činu, kdy nebyl v žádném případě prokázán úmysl odsouzené ke spáchání trestného činu, uvedení někoho v omyl a mimo jiné nebylo prokázáno ani obohacení odsouzené.“ Za námitky pod tento dovolací důvod spadající je podle státního zástupce možno považovat její zpochybňování naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce znak „v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný“ nebo „použít padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný“, který obviněná zpochybňuje, však evidentně naplněn byl, protože směnky byly použity jako zajišťovací prostředek k úvěrovým smlouvám, přičemž bez nich by úvěry poskytnuty nebyly. Ohledně subjektivní stránky státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se v rámci hodnocení důkazů velmi podrobně zabýval i okolnostmi, které bezpochyby svědčí o aktivním jednání obviněné, ze kterého je zcela zřejmé, že skutky spáchala v přímém úmyslu.

Závěrem vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolání obviněné z části nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, a v části, ve které jej pod uplatněné dovolací důvody podřadit lze, je zjevně neopodstatněné a navrhuje proto, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

Dne 23. 8. 2022 byla Nejvyššímu soudu doručena replika dovolatelky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 7. 2022 k jejímu dovolání proti Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 17. 2. 2022, č. j. 2 To 132/2021-2127. Dovolatelka připouští, že v dovolání vadně označila datum napadeného rozsudku soudu druhého stupně (22. 3. 2022) a v reakci tak konstatuje správné datum rozhodnutí 17. 2. 2022. Hned zpočátku repliky dovolatelka uvádí, že setrvává na důvodnosti podaného dovolání a má za to, že je to naopak vyjádření NSZ, které se bohužel snaží všemi možnými způsoby popřít skutečný obsah dovolání, korektnost a přiléhavost uplatněných dovolacích důvodů, a to i za cenu použití celé řady účelově zkreslených tvrzení ze strany Nejvyššího státního zastupitelství.

Dovolatelka zejména nesouhlasí s konstatováním státního zástupce, že odvolací soud provedl pouze úpravu popisu skutků a že změna jejich popisu údajně spočívá pouze v jejich zpřesnění a že toto zpřesnění nemá vliv na jejich právní kvalifikaci. Namítá, že státní zástupce podává souhrnné vyjádření k textovým úpravám všech skutků, když většinu těchto úprav lze skutečně hodnotit pouze v úrovni potřebného upřesnění a toto nebylo obviněnou v podaném dovolání samostatně vytýkáno. Opakovaně poukazuje na své námitky týkající se toho, jakým způsobem přistoupil odvolací soud ke změně skutku č. 2. Nesouhlasí ani s tou částí vyjádření státního zástupce ohledně opomenutých důkazů. Konkrétně namítá, že nalézací soud se s neprovedenými důkazními návrhy vypořádal pod bodem 75 svého rozsudku, kde toto odůvodnil tak, že „[d]alší důkazní návrhy byly pro nadbytečnost zamítnuty, výslechy svědků, kteří měli popisovat způsob chování obž. N. pokládal soud za nadbytečné, její charakter jasně vyplývá z ostatního provedeného dokazování“. K tomu pak dovolatelka namítá, že obhajobou navržení svědci, kteří nebyli vůbec vyslechnuti, rozhodně nebyli svědci, kteří by se vyjadřovali pouze k způsobu chování obviněné N., jak zkratkovitě uzavřel nalézací soud. Následně v replice detailněji rozvádí, k čemu by se daní svědci mohli vyjádřit. Ohledně neprovedeného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, pak jeho nezbytnost odůvodňuje obdobnou argumentací, jakou použila v této souvislosti v dovolání, přičemž upozorňuje na to, že Nejvyšší státní zastupitelství využívá v rámci vypořádání této námitky rétoriku, která vyplývá z výsledků rekognicí provedených nezákonným způsobem. Zároveň považuje argumentaci k této věci za čistou spekulaci, jelikož odborná otázka přísluší pouze znalci ne státnímu zástupci. Ohledně daňové evidence dovolatelka opětovně uvádí argumentaci týkající se její důležitosti, kterou již uplatnila ve svém dovolání.

Následně v další části repliky označené „III.“ Dovolatelka doplňuje své dovolání o novou argumentaci. K této však Nejvyšší soud nemůže přihlížet. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že z pohledu ustanovení § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 2. 8. 2022. Je tedy zřejmé, že pokud chtěla dovolatelka částí III. své repliky ze dne 23. 8. 2022 doplnit dovolání o novou argumentaci, učinila tak opožděně. Proto k uvedenému doplnění dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněnou prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi proved