4 Tdo 861/2025 – Nejvyšší soud

4 Tdo 861/2025-2376 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný Luděk Burian, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 8 To 96/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 1 T 5/2023, byl obviněný Luděk Burian uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních korporací na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo uhradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, na náhradě škody 17 068 159 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti následovně. V období od 25. 4. 2014 do 25. 1. 2017 jako jednatel a společník s podílem 45%, tj. jako osoba fakticky ovládající obchodní společnost ADACPNEU, s. r. o., IČO 247 14 542 (dále jen „ADACPNEU“), která byla od ledna 2011 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, v úmyslu ve velkém rozsahu protiprávně snížit daňovou povinnost jmenované společnosti na dani z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích od 1. čtvrtletí 2014 do prosince 2016 záměrně zatajil existenci zdanitelných plnění spočívajících v dodání zboží tuzemským odběratelům prostřednictvím dobírkové platební metody zprostředkované zásilkovou obchodní společností tím, že předmětné příjmy z dobírek nechal v období od ledna 2014 do prosince 2016 zasílat na své soukromé bankovní účty namísto na účet ADACPNEU (kam byly následně z účtu obviněného zasílány nesprávně účtované jako peníze na cestě, ačkoli měly být označeny jako inkaso výnosů a podléhaly DPH), a že nezaviněně jednající M. D. pověřené vedením účetnictví pro účely daně z přidané hodnoty a sestavováním daňových tvrzení [daňovým tvrzením se má na mysli sdělení daňového subjektu adresované správci daně, ve kterém subjekt sám stanoví svou daňovou povinnost nebo uplatňuje nějaký nárok vůči správci daně] a další dosud neztotožněné osobě, která tuto agendu vykonávala po ní, nepředal k zaúčtování faktury vystavené ADACPNEU k těmto zatajeným zdanitelným plněním, a následně sám či prostřednictvím jiné osoby, které poskytl přístup do datové schránky ADACPNEU, nechal podat dálkovým způsobem u příslušného finančního úřadu ve výroku rozsudku přesně co do data a údajů specifikovaná přiznání k dani z přidané hodnoty s nesprávně vykazovanou hodnotou poskytnutých zdanitelných plnění. Tím v rozporu s § 21 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), ve znění účinném do 14. 2. 2017, úmyslně docílil protiprávní snížení vlastní daňové povinnosti ADACPNEU na dani z přidané hodnoty o celkem 17 068 159 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 8 To 96/2024, zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i všechny výroky z rozsudku soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním, které za něj písemně zpracovala obhájkyně Mgr. Karolína Babáková. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. se slovní citací, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. Výhrady proti odsuzujícímu rozsudku dovolatel rozdělil do tří skupin. S odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že skutková zjištění jsou částečně v rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na stejné ustanovení a současně s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti absenci objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku a konečně jen s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal vadný závěr o povinnosti obviněného k náhradě škody. 6. Pokud jde o skutková zjištění obviněný namítl, že soud prvního stupně neprokázal a ani v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, na základě jakého důkazního podkladu dospěl k závěru, že obviněný „cíleně nepředal M. D. k zaúčtování a zohlednění v daňových tvrzeních faktury vystavené společností ADACPNEU s. r. o.“. Odvolacímu soudu vytkl, že se s touto námitkou nevypořádal a skutková zjištění prvostupňového soudu bez dalšího převzal. 7. K tomu zopakoval svou obhajobu, že faktury vystavené na objednávky z internetového obchodu byly automaticky generovány v programu tzv. datového skladu a následně exportovány do souborů ve formátu CSV, které byly elektronicky předávány externí účetní M. D. Tuto skutečnost označil za prokázanou výpověďmi svědků S. a Š. i listinnými důkazy, zejména obsahem účetních šanonů č. 29 a 30. 8. K objektivní stránce skutkové podstaty zločinu podle § 240 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že soudy chybně vyhodnotily jeho postup spočívající v příjmu plateb na soukromý účet jako zatajení zdanitelných plnění. V případě daně z přidané hodnoty není zdanitelným plněním úplata, nýbrž samotné dodání zboží, a povinnost přiznat daň vzniká samotným dodáním bez ohledu na úhradu ceny. Proto ani případné „odklonění“ plateb na jeho soukromé účty nemohlo představovat zatajení zdanitelných plnění a nemělo být samo o sobě považováno za trestné jednání. K tomu by bylo potřeba dalších kroků směřujících k zatajení zdanitelných plnění před externí účetní, a ty v popisu skutku uvedeny nejsou a ani nebyly prokázány. 9. Obviněný také namítl, že soudy nezjistily konkrétní souvislosti mezi jednotlivými úhradami zaslanými na jeho soukromé účty a fakturami, které údajně cíleně nepředal externí účetní M. D. Zdůraznil, že tato otázka ani nebyla předmětem dokazování v hlavním líčení. Odvolací soud přesto v bodě 34 svého usnesení konstatoval, že obviněný „odklonil podstatnou část plateb za prodané pneumatiky na svůj soukromý účet a nepředal M. D. faktury za tyto platby“. Odvolací soud tak, aniž by doplnil dokazování nebo ho zopakoval, dospěl ke skutkovému závěru, že existuje souvislost mezi konkrétní platnou došlou na soukromý účet obviněného a konkrétní zatajenou fakturou. Takový postup obviněný označil za rozporný se zásadami trestního řízení a s právem na spravedlivý proces. 10. K právním závěrům soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 240 tr. zákoníku dovolatel dále uvedl, že jsou v rozporu se samotnou konstrukcí daně z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) a s jejím hmotněprávním základem. Zdůraznil, že z pohledu trestního práva nemůže být za zkrácení daně považováno každé jednání, které se ukáže být nehospodárným či dokonce protiprávním, pokud nedosahuje intenzity trestného činu. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19, (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 164/2019), v němž Ústavní soud konstatoval, že nikoliv každé protiprávní jednání má být postihováno prostředky trestního práva. 11. K subjektivní stránce skutku obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku pravé a nepravé lhostejnosti. Připomněl, že neměl odborné znalosti v oblasti účetnictví a daní, takže se jako řádný hospodář obrátil na kvalifikované osoby, zejména na M. D. a M. D., a spoléhal se na ně. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, podle kterého spolehnutí se jednatele na třetí osobu při vedení účetnictví může v konkrétních okolnostech vylučovat úmysl. Zdůraznil, že jeho případ je obdobný, neboť rovněž důvěřoval osobě, která měla potřebnou kvalifikaci, a neměl důvod pochybovat o její odbornosti. 12. Zbývající výhrady obviněného směřovaly proti výroku o jeho povinnosti k náhradě škody. Uvedl, že zkrácená daň z přidané hodnoty nepředstavuje škodu ve smyslu občanskoprávních předpisů a že správce daně není osobou oprávněnou uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení. Odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, podle něhož nárok státu na úhradu daně není nárokem na náhradu škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. Také namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily jeho ručitelský závazek podle § 159 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 53 zák. č. 90/2012 Sb