4 Tdo 919/2025 — Nejvyšší soud

4 Tdo 919/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:6. 11. 2025 Spisová značka:4 Tdo 919/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:4.TDO.919.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zatajení věci Dotčené předpisy:§ 219 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tdo 919/2025-176 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2025 o dovolání obviněného R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 124/2024, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025. Podle 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2025 sp. zn. 13 T 124/2024, byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu soud výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. 2. Skutková zjištění soud prvního stupně popsal následovně „v přesněji nezjištěné době, nejpozději dne 1. 10. 2023 nalezl v lesním porostu v oblasti zvané XY v k.ú. obce XY, okres XY, archeologický artefakt, kterým byl pravěký náramek z bronzoviny, který si ponechal, ač měl nález podle § 23 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči oznámit a následně odevzdat nejbližšímu archeologickému pracovišti, čímž způsobil Zlínskému kraji, IČ: 70891320, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 760 01 Zlín 1, škodu ve výši 35 000 Kč“. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřoval proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl usnesením ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025. II. Dovolání obviněného 4. Proti zamítavému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal dne 5. 8. 2025 obviněný R. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Živěly dovolání, kterým primárně napadl výrok o vině. Odkázal přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Podle dovolatele soudy obou stupňů vadně posoudily objektivní i subjektivní stránku činu. Namítl, že archeologický artefakt si nepřisvojil za účelem jeho zpeněžení a že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně toho, jak se tento náramek dostal do jeho dispozice. Závěr o tom, že ho obviněný sám nalezl v lokalitě XY, nemá oporu v provedených důkazech. Připomněl svou obhajobu, že náramek z bronzoviny získal do svého držení od svědka R. V. a neodevzdal ho, protože netušil, že jde o cenný archeologický artefakt. Na výzvu policejního orgánu ho pak neprodleně vydal. Z uvedeného je zřejmé, že žádnou věc získanou nálezem nezatajil a rozhodně nejednal v úmyslu porušit zájem společnosti na ochraně vlastnického práva a majetku. 6. Další námitka obviněného se vztahovala k subsidiaritě trestní represe. Poukázal na to, že soudy se vůbec zabývaly možností jiného postihu obviněného, přestože je nesporné, že míra společenské škodlivosti projednávaného skutku je významně snižována absencí škodlivého následku. Obviněný totiž předmětný bronzový náramek dobrovolně vydal policistům, kteří ho předali Archeologickému ústavu Akademie věd ČR a ten ho odevzdal Slováckému muzeu v Uherském Hradišti. 7. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 6 To 92/2025, a jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 13 T 124/2024, a aby sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření státního zástupce 8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že argumentace obviněného vůči vadnému právnímu posouzení skutku z pohledu objektivní stránky zůstala převážně obecná. V dovolání absentuje adresný rozbor jednotlivých znaků skutkové podstaty § 219 odst. 1 tr. zákoníku (zejména avizované objektivní stránky trestného činu), který by mohl založit relevantní pochybnosti o správnosti zvolené kvalifikace skutku. V této souvislosti připomněl, že nelze za obviněného dovolací argumentaci domýšlet tak, aby mohla být považována za relevantní a způsobilou zpochybnit závěr o jeho trestní odpovědnosti. 9. K té části dovolací argumentace obviněného, která se vztahovala k údajné absenci subjektivní stránky přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že nevykazuje charakter čistě hmotněprávní námitky. Primárně totiž představuje polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, zejména se způsobem jeho hodnocení. Takto koncipovaná argumentace neodpovídá věcnému rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v podstatě předkládá alternativní verzi skutkového děje, podle níž měl předmětný archeologický artefakt získat nikoli sám nálezem v lokalitě zvané XY, nýbrž až od svědka R. V., přičemž si údajně nebyl vědom jeho hodnoty. Takové tvrzení však směřuje prvořadě proti skutkovým zjištěním, nikoli proti jejich právnímu hodnocení. 10. K námitce obviněného, že si archeologický artefakt nepřisvojil za účelem jeho zpeněžení, stání zástupce zdůraznil, že znakem skutkové podstaty přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku není nutně následné aktivní nakládání s věcí ve smyslu jejího prodeje, směny či jiného zpeněžení. Podstatou tohoto trestného činu je obohacující jednání pachatele, který se bez vlastního přičinění dostane k cizí věci a neoprávněně si ji ponechá, čímž poruší vlastnické právo jiného. Z hlediska právní kvalifikace je rozhodující samotné přisvojení si věci, tedy její ponechání ve své dispozici s vědomím, že náleží jinému, nikoli až následná snaha o její zpeněžení. Argumentace obviněného, která zužuje výklad skutkové podstaty trestného činu podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku pouze na případy spojené s aktivním ekonomickým využitím věci, neodpovídá zákonnému vymezení ani ustálené judikatuře. Navíc v této věci vyšlo najevo, že archeologický artefakt byl prezentován na tematicky orientovaných webových stránkách. 11. Pokud jde o výhradu týkající se míry společenské škodlivosti, která by odůvodňovala trestněprávní reakci, státní zástupce konstatoval, že ji sice lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale shledal ji neopodstatněnou. V posuzované věci podle něj nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že by neodpovídala typovým případům trestného činu zatajení cizí věci § 219 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se o případ výjimečný či hraniční, který by odůvodňoval odklon od standardního právního posouzení. Z hlediska vzniku škody nelze trestní řízení chápat pouze jako prostředek restituce nebo kompenzace újmy způsobené poškozenému. Jeho účel spočívá především v ochraně společensky významných hodnot, a to i v majetkové sféře. Argument obviněného, že archeologický artefakt vydal, nelze hodnotit jako relevantní, neboť tak učinil až na základě výzvy policejního orgánu, tedy nikoli z vlastního podnětu či dobrovolně. Skutečnost, že Zlínský kraj následně vzal zpět svůj nárok na náhradu škody v rámci adhezního řízení, reflektuje pouze faktické vydání věci Policii ČR a v konečném důsledku její předání Slováckému muzeu v Uherském Hradišti, jehož zřizovatelem je Zlínský kraj, jemuž náleželo vlastnické právo (§ 23a zákona č. 20/1987 Sb.), aniž by tato okolnost sama o sobě zpochybňovala závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Je rovněž nutné přihlédnout k tržní hodnotě předmětného artefaktu, která činila 35 000 Kč, tedy více než trojnásobek hranice škody nikoli nepatrné, jež je předpokladem základní skutkové podstaty trestného činu podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku. 12. Po zvážení uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného