4 Tz 319/2001 — Nejvyšší soud

4 Tz 319/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2002 Spisová značka:4 Tz 319/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.319.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Řízení o stížnosti pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 266 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 319/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. března 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných 1) V. D., 2) S. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. b) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 3 T 38/2000, byli V. D. a S. D. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 14. 10. 1999 kolem 02.30 hod. v Š. před vinárnou Disco v H. ulici spolu již s odsouzeným ml. M. O. jsouce v podnapilém stavu napadli společně rovněž podnapilého V. D., jehož kopnutím do zad srazili na zem, kde do něj obviněný S. D. a odsouzený ml. M. O. kopali a obviněný V. D. jej bil dřevěnou latí, kterou vytrhnul z plotu u blízkého domu, mimoto mu nadávali, že je „bílá kurva a bílá svině“ a obviněný V. D. nadto, že „bílým sviním dá stavět nějaký plot, že ho o ně rozbije“, přičemž fyzickým napadáním způsobili poškozenému dvojitou zlomeninu loketní kosti vpravo s vykloubením hlavičky vřetenní kosti, zlomeninu koncové části loketní kosti vlevo, mnohočetné pohmožděniny hlavy, nosu, očnice vpravo, pravého ramene i jinde na těle, což si vyžádalo hospitalizaci poškozeného do 19. 10. 1999 včetně, sádrovou fixaci obou rukou, přičemž sádrový obvaz byl z pravé ruky poškozeného odstraněn až 12. 1. 2000, čímž byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života a následná rehabilitace pravé ruky trvala nejméně do konce února 2000. Za to byl obviněnému V. D. uložen v sazbě § 222 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému S. D. byl v sazbě § 222 odst. 2 tr. zák. při užití § 60a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 60a odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obviněni zavázáni společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému V. D. ve výši 3 937,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl týž poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám nově ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl. Oba obviněné na nezměněném skutkovém podkladě uznal vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Obviněnému V. D. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Obviněnému S. D. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále učinil výrok o náhradě škody shodně jako v napadeném rozsudku okresního soudu. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných V. a S. D. Podle názoru stěžovatele porušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci tímto rozhodnutím zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a § 2 odst. 12 tr. ř. ve prospěch obou obviněných. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že se odvolací soud s hodnocením důkazů a právními závěry okresního soudu neztotožnil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je sice pravdou, že oba obvinění v průběhu útoku pronášeli rasově zaměřené nadávky, avšak z této skutečnosti nelze učinit jednoznačný závěr, že útok byl započat z rasově motivované pohnutky. Způsob hodnocení důkazů okresním soudem označil jako „určitý módní hit“. Sám naopak akcentoval zjištění, že poškozený i obvinění byli v podnapilém stavu, jednání obviněných nebylo dopředu připraveno a v obdobných případech pachatelé např. pronášejí i vyhrůžky zabitím, aniž by měli v úmyslu poškozené opravdu usmrtit. Ministr spravedlnosti zvláště v této části pokládá úvahy krajského soudu za zcela povrchní. V posuzované trestní věci se tak odvolací soud neztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil okresní soud, a aniž by sám provedl jakýkoli důkaz, dospěl na základě zhodnocení již provedených důkazů před soudem prvního stupně, k odchylným skutkovým závěrům, spočívajícím v tom, že „se nepodařilo prokázat rasovou motivaci útoku obviněných\". Odvolací soud v tomto případě sám odlišně hodnotil již provedené důkazy, k čemuž není oprávněn. Pokud se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu neztotožnil, měl ve svém rozhodnutí uvést, proč je nepovažoval za správná, v čem spatřoval jejich vadnost a poté měl postupovat dle § 259 odst. 1 tr. ř. Procesní postup podle § 259 odst. 3 tr. ř., aniž by odvolací soud provedl některé důkazy sám, byl nezákonný. Pro úplnost vytknul ministr spravedlnosti krajskému soudu i neužití ustanovení § 261 tr. ř. (beneficium cohaesionis), když odsouzený spolupachatel ml. M.O.,v jehož případě rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, byl ve stejném řízení a pro totožné jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 2 To 259/2001, byl ve prospěch obviněných V. D. a S. D. porušen zákon v namítaném rozsahu. S návrhem ministra spravedlnosti se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v celém rozsahu ztotožnil a učinil i identický návrh na konečné rozhodnutí ve věci. Obhájci obou obviněných naopak navrhovali, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, neboť není přípustná. Poukázali shodně na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 10. 2001, č. j. Pl. ÚS 15/01, kterým bylo zrušeno ustanovení § 272 a věta čtvrtá ustanovení § 276 tr. ř., což znamená, že podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných je nepřípustné. S tímto právním názorem obhajoby se Nejvyšší soud neztotožnil, neboť nemá oporu v zákoně. Ustanovení § 266 odst. 4 tr. ř. upravuje podmínky, kdy nelze podat stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, a to jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b) tr. ř. Je tedy zřejmé, že v jiných případech, než které jsou explicitně citovaným ustanovením zmíněny, naopak stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného přípustná je. Ani citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, č. j. Pl. ÚS 15/01 tento závěr nezpochybňuje, neboť jím ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. nebylo dotčeno. Naopak byla vyslovena protiústavnost ustanovení § 272 tr. ř., neboť toto ustanovení bylo shledáno v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o rovnosti stran a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Skutečnost, že ustanovení § 272 tr. ř. bylo s účinností od 1. 1. 2002 zrušeno znamená, že Nejvyšší soud za stávající právní úpravy může na podkladě stížnosti pro porušení zákona, jež byla podána ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného, vyslovit porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněného, pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by současně mohl napadené rozhodnutí, jeho část či předcházející řízení zrušit a věc přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí šlo, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou zda byla dodržena lhůta pro podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných, a zda stížnost pro porušení zákona byla v posuzovaném případě podána včas či nikoli. Ze znění ustanovení § 266a odst. 1 r. ř. vyplývá, že ministr spravedlnosti může podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocné