4 Tz 93/2017 — Nejvyšší soud

4 Tz 93/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2018 Spisová značka:4 Tz 93/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TZ.93.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Stížnost pro porušení zákona Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 119/1873Sb. § 91 předpisu č. 119/1873Sb. § 258 předpisu č. 119/1873Sb. § 286 odst. 2 předpisu č. 119/1873Sb. § 17 předpisu č. 19/1855Sb. § 183 předpisu č. 19/1855Sb. § 197:5 předpisu č. 19/1855Sb. § 268 odst. 2 tr. ř. § 271 odst. 1 tr. ř. § 226 písm. a) tr. ř. § 30 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 93/2017-78 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2018 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného K. V., proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 3, § 91 odstavec druhý, § 258 odstavec druhý, § 281 odstavec jedna, bod 5, § 286 odstavec 2 zákona č. 119/1873 ř. z. ve vztahu k § 17, § 183, § 197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) v neprospěch obviněného K. V. Napadené usnesení se zrušuje. Současně se zrušuje rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 v jeho odsuzující části, nedotčené postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný K. V., se podle § 226 písm. a ) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že před Velikonocemi 1948 v P. sváděl poručíka K. S. ke zločinu zběhnutí do zahraničí, přičemž ke zběhnutí jmenovaného nedošlo, ježto tento v posledním okamžiku od svého úmyslu zběhnouti upustil, ve kterém byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, shledán zločin nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle § 17, § 183, § 197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán. Odůvodnění: Ministr spravedlnosti podal dne 25. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, kterým byla zamítnuta zmateční stížnost obviněného K. V. proti rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, podle § 266 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Stížnost byla podána ve prospěch zemřelého obviněného. V podané stížnosti ministr spravedlnosti nejprve zrekapituloval, jakými trestnými činy a kterými rozhodnutími a kterých soudů byl obviněný uznán vinným, když zároveň odkázal na rozhodnutí o amnestii a rehabilitační rozhodnutí týkající se tohoto obviněného. Následně konstatuje příslušná ustanovení týkající se zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle § 17, § 183, § 197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), kterým byl obviněný uznán vinným a v jakém jednání bylo naplnění těchto ustanovení spatřováno. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 týkající se závěru o vině tímto citovaným zločinem a rozebírá obsah důkazů, které měly obviněného usvědčovat. Podle ministra spravedlnosti v předmětné věci nebylo dosaženo účelu zákona č. 119/1873 ř. z. (dále jen trestní řád), když tehdejší orgány nepostupovaly tak, aby bylo přihlíženo jak ke všem usvědčujícím okolnostem, tak i okolnostem svědčícím ve prospěch obhajoby obviněného. V rámci přípravného řízení nebyla věc přezkoumána a vysvětlena tak, jak to mělo na mysli ustanovení § 91 odst. 2 trestního řádu a provedené důkazy nebyly hodnoceny z hlediska jejich věrohodnosti jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to stanovil § 258 odst. 2 trestního řádu. Proto byla odsuzující část zatížena důvodem zmatečnosti podle § 281, bod 5 trestního řádu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo zákonné, když podaná stížnost měla být shledána důvodnou. Výsledkem porušení citovaných procesních pravidel je podle ministra spravedlnosti absence dostatečného důkazního podkladu pro závěr o vině obviněného, přijatý oběma uvedenými soudy. O neobjektivním přístupu tehdejších orgánů trestního řízení k osobě obviněného svědčí i skutečnost, že jeho závažnější obvinění z protistátní činnosti bylo zcela vykonstruováno a že důvodem původního odsouzení byl především kritický postoj obviněného k poúnorovým změnám v armádě a státu. Proto jsou dány předpoklady k tomu, aby se podaná stížnost také opírala o ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Zároveň je i odkazováno na průběh řízení o povolení obnovy řízení, a výpověď svědka gen. v záloze L. K. a znovu slyšeného spoluobviněného S. v této věci a na skutečnosti, které z těchto jejich výpovědí vyplynuly. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona bylo navrhnuto, aby podle § 268 odst. 2 tr. ř. bylo vysloveno, že pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 3, § 91 odstavec druhý, § 258 odstavec druhý, § 281 odstavec jedna, bod 5, § 286 odst. 2 trestního řádu ve vztahu k § 17, § 183, § 197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1955 ř. z.) v neprospěch obviněného K. V. a napadené usnesení bylo zrušeno podle § 269 odst. 2 tr. ř., jakož aby byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, zejména rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 v jeho odsuzující části, nedotčené postupem podle zákona č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. byl obviněný pro předmětný skutek obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Možnosti vyjádřit se k podané stížnosti využil obhájce obviněného, který nejprve poukázal na průběh řízení v předmětné věci, včetně řízení o povolení obnovy řízení a rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Následně se podrobně vyjádřil k procesním vadám řízení s tím, že závěr ministra spravedlnosti o několikanásobném porušení zákona v neprospěch obviněného je správný. Současně velmi podrobně rozvedl své úvahy ohledně porušení příslušných procesních předpisů, když se i vyjádřil k závěrům znaleckého posudku týkajícího se spoluobviněného z pohledu ustanovení § 134 trestního řádu. Poukázal i na skutečnosti týkající se otázky spolupráce obviněného s plk. L. K.-K. a gen. B. R. a zejména na úlohu gen. B. R. ve věci nespravedlivého odsouzení gen. H. P. Státním soudem v Praze k trestu smrti. Nad rámec naznačených procesních vad poukázal na skutkovou podstatu zběhnutí podle § 183 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), když uvedl, že tato je obdobná skutkové podstatě uvedené v § 386 trestního zákoníku. Podle obhájce je ovšem třeba posuzovat i kontext, v jakém se měl obviněný uvedeného zločinu dopustit, jaký měl být následek tohoto jednání a poté zhodnotit společenskou škodlivost. Poukazuje na skutečnost, že v předmětné době začaly probíhat tzv. čistky v armádě po únorovém puči, kdy došlo k mnoha politickým procesům a justičním vraždám. O tom, jak se politická situace projevila v tehdejším rozhodování, nakonec svědčí i vyjádření soudce Vyššího vojenského soudu v Příbrami při projednání návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně odůvodnění rozhodnutí Nt 6/65, ze kterého je zřejmé, že soudce porušování zákonů po tzv. únorovém puči fakticky hájil. Obhájce odkazuje dále na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a na skutečnost, že již v řízení před Státním soudem v Praze byly založeny do spisu materiály, ze kterých vyplývá, že obviněný se vzhledem na svoji činnost před únorem 1948 obával perzekucí, což mohlo být impulsem k tomu, že plánoval území České republiky opustit. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k § 3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti ko