5 Tdo 1012/2022 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1012/2022-912 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 To 101/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 192/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný J. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 50 T 192/2021, uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 90 denních sazeb při výši denní sazby 1 600 Kč, tedy v celkové výměře 144 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve 48 splátkách po 3 000 Kč měsíčně, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadne, pokud nebude dílčí splátka včas splacena. 2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. D. odvolání, které Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustil tím, že nejméně v období od 5. 1. 2016 do 17. 10. 2019 nabízel nejméně na internetových stránkách XY, jejichž je vlastníkem a za jejichž obsah odpovídá, pod hlavičkou R. C. P. I. několik expedicí ročně pro více osob do zahraničí, které trvaly několik dní a byly organizovaně realizovány v daných termínech s dopravou autobusem, přičemž poskytování takových služeb je srovnatelné s definicí zájezdu podle § 1b zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 159/1999 Sb.), přičemž tyto expedice nabízel prostřednictvím webových stránek široké veřejnosti, ačkoli k poskytování takovýchto služeb je nezbytné živnostenské oprávnění podle § 10 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), a rovněž také živnostenské oprávnění koncesované podle § 27 živnostenského zákona. Obviněný přitom nemá toto živnostenské oprávnění zřízeno. II. Dovolání obviněného 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný J. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. 5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému skutkovému závěru, že jeho činnost směřovala k získání trvalého zdroje peněžních příjmů, přičemž tento účel je definičním znakem podnikání jak ve smyslu § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), tak § 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Z provedených důkazů podle přesvědčení obviněného neplyne jednoznačný závěr, že cílem obviněného bylo generovat zisk z činnosti, kterou provozoval způsobem odpovídajícím pojmu podnikání. Podle názoru obviněného skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně naplnění znaku „účelu dosažení zisku“ jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy nižších stupňů provedly pouze orientační kalkulaci, jak mělo být s finančními prostředky získanými od účastníků expedice naloženo, přitom se zcela nedostatečně vypořádaly s námitkami obviněného, který poukazoval i na jiné náklady kromě dopravy, které je třeba na expedici vynaložit, a na základě tohoto orientačního výpočtu dospěly k závěru, že obviněný pořádáním expedic získával finanční prostředky, a že tedy byla jeho činnost motivována dosažením zisku. Takový závěr soudů nižších stupňů však neodpovídá provedeným důkazům, naopak je s jejich obsahem ve zjevném rozporu. 6. Nesprávné hmotněprávní posouzení, které by naplnilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak obviněný spatřoval ve třech skutečnostech. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru nesprávně právně posoudily navazující hmotněprávní normu jiného právního odvětví, a to zákona č. 159/1999 Sb., neboť uvedly, že obviněný nabízel služby srovnatelné se zákonnou definicí zájezdu ve smyslu ustanovení § 1b citovaného zákona. Podle výroku o vině se měl obviněný trestné činnosti dopouštět v období nejméně od 5. 1. 2016 do 17. 10. 2019, přičemž podle znění ustanovení § 1b zákona č. 159/1999 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2018, nebyl zájezdem soubor služeb cestovního ruchu, jehož nabídka a prodej nesplňovaly znaky živnostenského podnikání. Novelou zákona účinnou od 1. 7. 2018 pak bylo do zákona včleněno nové ustanovení § 1 odst. 2 písm. b), podle něhož se zákon nevztahuje na zájezdy nebo spojené cestovní služby, jejichž nabízení, prodej nebo zprostředkování není činností vykonávanou podnikatelským způsobem. V období od 5. 1. 2016 do 30. 6. 2018 tedy činnost obviněného definici zájezdu nenaplňovala a od 1. 7. 2018. do 17. 10. 2019 se na jeho situaci obviněného podle jeho přesvědčení neaplikoval zákon č. 159/1999 Sb. 7. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle obviněného došlo rovněž při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 68 odst. 3 tr. zákoníku, neboť soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho osobní, majetkové a jiné (zejména zdravotní) poměry a uložily mu zcela nesprávný druh a výměru trestu. Podle obviněného soud prvního stupně dostatečně nezohlednil jeho nepříznivý zdravotní stav, protože obviněný trpí počínající Alzheimerovou demencí a mozkovou atrofií a je invalidou I. stupně. Obviněný namítl, že doložil skutečnost, že jeho jediným příjmem je dávka pomoci v hmotné nouzi (příspěvek na živobytí) a dávka státní sociální podpory (příspěvek na bydlení), je v trvalé pracovní neschopnosti, přičemž není ani možnost zlepšení jeho zdravotního stavu v budoucnosti. Obviněný uvedl, že měsíčně pobírá dávky ve výši přibližně 3 600 Kč, a tedy nemůže zaplatit uložený peněžitý trest s výší jedné měsíční splátky 3 000 Kč. 8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl podle obviněného rovněž naplněn markantním porušením jeho práva na spravedlivý proces. K naplnění tohoto dovolacího důvodu totiž může dojít i v případě extrémního porušení procesních práv obviněného, pokud je zjevné, že takové porušení práva na spravedlivý proces ovlivnilo hmotněprávní kvalifikaci skutku. V této souvislosti poukázal obviněný na zásadu presumpce neviny vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. a s ní úzce spjatou zásadu materiální pravdy a zásadu „in dubio pro reo“. Jejich porušení spatřoval v tom, že na základě provedeného dokazování nebylo možné učinit jednoznačný závěr v otázce jeho snahy o dosažení zisku činností, která je mu kladena za vinu, přičemž prokázání této skutečnosti je klíčové pro rozhodnutí o jeho vině. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06. 9. Podle názoru obviněného mu byl rovněž uložen trest, který zákon nepřipouští, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněnému uložený peněžitý trest je podle něj nedobytný, přičemž uložení takového trestu ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku nepřipouští. V této souvislosti odkázal obviněný na svou argumentaci ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedenou výše, v níž namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně hmotněprávně posoudily jeho majetkové poměry. Obviněný zopakoval, že s ohledem na jeho poměry, nepříznivý zdravotní stav a trvalou pracovní neschopnost je zřejmé, že nebude schopen zaplatit jemu uložený peněžitý trest, aniž by upadl do dluhové pasti nebo si peněžní prostředky na splnění peněžitého trestu opatřil trestnou činností. 10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a podle § 265l tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby. III. Vyjádření k dovolání 11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce pouze napadají rozsah provedeného dokazování a jeho hodnocen