5 Tdo 439/2006 — Nejvyšší soud

5 Tdo 439/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:24. 5. 2006 Spisová značka:5 Tdo 439/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.439.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 589/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 439/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. května 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněného Ing. M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 11/2004, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 To 78/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Na obviněného Ing. M. B. byla dne 13. 1. 2003 podána obžaloba pro pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., který měl podle obžaloby spáchat tím, že jako předseda představenstva společnosti V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., ve zdaňovacím období za měsíce duben a květen roku 1997, v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, podal ve dnech 26. 5. a 24. 6. 1997 u F. ú. v K. V. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za daňový subjekt společnost V. t. Ch., a. s., se sídlem v K. V., T. G. M., nyní se sídlem v H. – N. H., okr. R., v němž v rozporu s ustanovením § 35 zákona č. 288/1992 Sb. (správně má být zákona č. 588/1992 Sb.), o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vykázal plnění záležející v zakoupení hmotného a nehmotného investičního majetku, nemovitostí a nabytí majetkových práv a jiných práv od společností V. t. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., a V. t. – E. Ch., s. r. o., v ceně 2,35 miliardy Kč a tomuto plnění odpovídající daň z přidané hodnoty na vstupu, a takto neoprávněně uplatnil nárok na výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce nejméně 508.349.611,- Kč celkem, který však místně příslušným správcem daně, F. ú. v K. V., nebyl daňovému subjektu poukázán. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, byl obviněný Ing. M. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro uvedený skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že skutek uvedený v obžalobě se stal, avšak pro absenci subjektivní stránky trestného činu bylo nutno obviněného zprostit obžaloby. S tímto právním názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V dovolání namítla, že se nelze ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že pro absenci subjektivní stránky trestného činu nejsou naplněny všechny znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Podle nejvyšší státní zástupkyně oba soudy správně posoudily skutkový stav a v celém rozsahu se ztotožnily s argumentací státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, že veškerá smluvní ujednání mezi společnostmi V. t. Ch., a. s., D. T. Ch., s. r. o., D. H. t. Ch., s. r. o., a V. t. – E. Ch., s. r. o., na jedné straně a společností V. t. Ch., a. s., na straně druhé, označená jako kupní smlouvy, jsou převodem majetku v takovém rozsahu, že jediným adekvátním dovoleným smluvním institutem byl od počátku typ smlouvy o prodeji podniku. Všechny tyto smlouvy jsou podle názoru nejvyšší státní zástupkyně neplatnými kupními smlouvami, neboť jejich uzavřením byl obcházen zákon, ve svých důsledcích byli jimi poškozováni věřitelé a společnosti V. t. Ch., a. s., byla poskytnuta nepřiměřená výhoda. Nejvyšší státní zástupkyně vyslovila přesvědčení, že jednáním obviněného jako předsedy představenstva a vrchního ředitele společnosti V. t. Ch., a. s., byla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřovala v tom, že soudy nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav ve vzájemné podmíněnosti s požadavkem na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, a to ve vztahu k zásadám poctivého obchodního styku a k základní zásadě daňového řízení, podle níž se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně bez ohledu na to, zda je skutečný stav zastřen stavem formálně právním. Pro posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb., bylo podle nejvyšší státní zástupkyně podstatné, zda obviněný jako řídící pracovník mohl posoudit, zda vzájemně podmíněné akty, které za společnost V. t. Ch., a. s., činil, jsou poctivé v obchodním styku, a pokud nikoliv, zda nepoctivost či nemorálnost v obchodních vztazích nenaráží na hranici nedovoleného jednání z hlediska norem trestního práva. Dále v dovolání uvedla, že obviněný jako předseda představenstva akciové společnosti a její vrchní ředitel musel vědět, že jeho jednáním dojde k enormnímu předlužení starých společností, následnému ekonomickému kolapsu a poškození věřitelů těchto společností, a byl srozuměn i s tím, že na úkor státu docílí nepřiměřeného a neoprávněného finančního plnění pro společnost, kterou řídil. Zdůraznila, že obviněný věděl, že skutečný stav nabytí majetku a pracovních sil ve společnosti V. t. Ch., a. s., je v rozporu s pravidly poctivého obchodu, a byl podle jejího názoru srozuměn s tím, že uplatnění nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je spojeno s neopodstatněným finančním plněním z prostředků státu. Podle jejího názoru existoval vnitřní, psychický vztah obviněného k porušení zájmu chráněného ustanovením § 148 tr. zák., a proto obviněný měl být odsouzen za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání nejvyšší státní zástupkyně usnesením ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Vycházel z toho, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že se stal skutek popsaný v obžalobě. Ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který považoval skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně za správný, stejně tak jeho právní závěry. K otázce zavinění vrchní soud uvedl, že samotný akt podpisu kupních smluv obviněným, který měl osobní odpovědnost, a jeho následný postup v daňovém řízení nejsou dostatečným důvodem pro zjištění existence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu podle § 148 tr. zák. Z provedených důkazů podle něj nelze beze všech pochybností dovod