5 Tdo 587/2014 – Nejvyšší soud

5 Tdo 587/2014-39 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání obviněného D. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 242/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 66/2013, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 242/2013, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc obviněného D. F. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013, byl obviněný D. F. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavec 1 písmeno g) trestního zákoníku, ve znění účinném od 15. 1. 2013 (zák. č. 40/2009 Sb., dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že ve Věznici H., okres O., kde vykonával trest odnětí svobody v trvání 20 roků, který mu byl uložen za trestný čin vraždy podle § 219 odstavec 1, 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle § 41 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve výkonu trestu pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 1995, sp. zn. 5 T 63/94, který nabyl právní moci dne 26. 2. 1996, si v přesně nezjištěné době do 12:30 hodin dne 30. 10. 2012 vědomě opatřil a požil blíže nezjištěnou látku obsahující metabolit tetrahydrocannabinolu (THC), což bylo zjištěno dne 30. 10. 2012 ve 12.30 hodin, kdy byl u něj proveden odběr moči za účelem provedení orientačního toxikologického vyšetření moči a následně byla toxikologickým vyšetřením moči provedeným Fakultní nemocnicí Ostrava, Ústavem soudního lékařství, toxikologickou laboratoří dne 1. 11. 2012 potvrzena přítomnost metabolitu THC, tedy psychotropní látky zařazené v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, přestože mu v rozhodné době nebyly lékařem ordinovány jakékoliv léky obsahující tyto látky, přičemž uvedeného jednání se dopustil i přesto, že již dne 26. 1. 2009 v rámci téhož výkonu trestu odnětí svobody se dopustil obdobného jednání, když při preventivním vyšetření moči provedeném ve Věznici H. měl pozitivní test na amfetamin, metamfetamin a metabolit THC, za což mu byl podle § 46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zák. o výkonu trestu odnětí svobody“), uložen kázeňský trest celodenního umístění do uzavřeného oddělení na dobu čtyř dnů, který vykonal v době od 9. 3. 2009 od 11:00 hodin do 13. 3. 2009 do 11:00 hodin a který mu byl následně dne 11. 5. 2012 v rámci kázeňské odměny udělené podle § 54 odst. 1 zák. o výkonu trestu odnětí svobody, zahlazen, kdy tímto svým jednáním závažným způsobem porušil základní povinnost odsouzeného podle § 28 odst. 3 písm. b) zák. o výkonu trestu odnětí svobody, v důsledku čehož pak došlo k neplnění programu zacházení a účelu výkonu trestu odsouzeným. Za tento přečin byl obviněný D. F. odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, § 52 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ostravě, který projednal odvolání obviněného D. F. jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 242/2013, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného D. F. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 To 242/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 2 T 66/2013, podal obviněný D. F. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Séma dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., v němž namítal, že jediné ve věci použitelné dovolací důvody mu neumožňují napadat skutková zjištění soudů, tedy nemůže brojit např. proti tomu, že tyto soudy svá rozhodnutí v rozporu s trestním řádem opřely o tzv. „záznamy o výpovědi svědka“ vztahující se k osobám T., P., S. a M., ačkoli o výslech svědků se z procesního hlediska jednat nemohlo, obviněný v hlavním líčení nedal výslovný souhlas se čtením úředních záznamů a zejména je pozoruhodné, že tyto tzv. „výpovědi“ zachycené v písemné formě jsou zcela shodné v tom smyslu, že jejich text je zcela totožný včetně členění do odstavců a textu jednotlivých vět, na což obhajoba poukazovala před soudy obou stupňů. Dovolatel ke svému případu také uvedl, že se drogovému testu ve výkonu trestu odnětí svobody podrobil dobrovolně s tím, že v případě, že by se dovolatel drogovému testu dobrovolně nepodrobil a odmítl jej, potom by mu hrozil pouze kázeňský postih a nikoli trestní stíhání. Dosud v řízení provedené důkazy neumožňují bez důvodných pochybností uzavřít, že dovolatel požil produkt konopí vědomě, tím méně úmyslně. Obhajoba je přesvědčena, že po provedeném dokazování existuje neuzavřený počet možností, jak se produkt konopí mohl dostat do těla dovolatele bez jeho vědomí. Dovolatel byl pozitivně testován na drogy 26. 1. 2009. Poté mu byl kázeňský trest za tuto konzumaci zahlazen, obdržel řadu pochval a v rámci následných namátkových kontrol byl nejméně dvakrát testován negativně, když k dalšímu pozitivnímu testování, které je předmětem nynější věci, došlo 30. 10. 2012. I kdyby v posledně jmenovaném případě drogu užil úmyslně, pak i potom mezi těmito dvěma excesy uplynula doba tří let a devíti měsíců, kdy v mezidobí došlo k zahlazení kázeňského trestu, řadě pochval a minimálně dvojímu negativnímu testování. V řízení nebylo nijak zjištěno, v jakém množství dovolatel požil produkt konopí, neboť bylo pouze zjištěno, že jej požil. V takovém případě je tedy podle názoru obhajoby při právním hodnocení skutku dovolatele nutno aplikovat princip in dubio pro reo a dospět tedy k závěru, že obviněný požil tento produkt v nejnižším možném množství, které je ještě detekovatelné tenkovrstevnou chromatografií. Z hlediska hmotněprávního je dovolatel přesvědčen, že na skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je nutno plně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, princip ultima ratio a zásadu ne bis in idem. Nejprve se zabýval stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., k němuž dále uvedl, že v případě souběhu trestněprávní odpovědnosti a správněprávní odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt trestněprávní povahy je třeba uplatnit zásadu ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Nejvyššího soudu je porušením zásady „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“), jestliže byl obviněný trestně stíhán pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím. K tomu dovolatele vedou závěry specifikované soudní rozhodovací praxí, přičemž dovolatel rozvedl části následujících judikátů. Podle Nejvyššího soudu je porušením zásady „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“), jestliže byl obviněný trestně stíhán pro stejný skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v přestupkovém řízení, jež skončilo pravomocným rozhodnutím. Dovolatel také zmínil rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 10. 2. 2009, č. 14939/03, ve věci Sergey Zolotukhin proti Rusku. Jak zkonstatoval dovolatel, velký senát nejprve zopakoval, že označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy. Dále velký senát podotkl, že pojem „trestní řízení“ v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu„trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Pokud jde o povahu a přísnost sankce, velký senát zdůraznil, že v případě, kdy je sankcí zbavení osobní svobody, existuje presumpce, že se jedná o „trestní“ sankci. Tato presumpce může být vyvrácena pouze výjimečně. Podle názoru obhajoby lze kázeňské tresty, které obviněnému za kázeňský p