5 Tdo 700/2013

5 Tdo 700/2013 – I. – 89

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V., pronajímali část této budovy Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky (dále jen „Ministerstvo práce a sociálních věcí“), se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, za měsíční nájemné ve výši 413.388,- Kč do března 2007 včetně, přičemž dne 26. 03. 2007 po předchozí domluvě uzavřeli se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem je obviněný H., nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 uzavřela společnost Alter Ego H+H, s. r. o., s Ministerstvem práce a sociálních věcí podnájemní smlouvu s účinností od 16. 04. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364.833,50 Kč (v období od listopadu 2007 do května 2008 šlo pouze o částku 336.682,- Kč), jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti ..., avšak již dne 18. 6. 2007 oznámila společnost Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí, že tohoto dne uzavřela smlouvu o půjčce s J. H., jakožto věřitelem, jemuž jako zajištění půjčky mají sloužit pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, na základě čehož bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyzváno, aby měsíční podnájemné v období od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H. č. ..., s nímž fakticky disponovali obvinění, kteří věděli, že žádná smlouva o půjčce nebyla s J. H. uzavřena, přičemž na tento účet byly poukázány finanční prostředky v celkové výši 6.734.776,- Kč za období od září 2007 do února 2009 a za květen 2009, zatímco za březen a duben 2009 a za období od června 2009 dále byly finanční prostředky zasílány na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera č. ..., a to jednak cestou soudní úschovy na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jednak na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, vytvořením fiktivního dluhu tak obvinění zastřeli své příjmy ve výši 6.734.776,- Kč a usilovali i o zastření další částky ve výši 6.399.230,- Kč, přičemž veškeré tyto finanční prostředky měly sloužit k uspokojení níže uvedených věřitelů, kterým tímto jednáním částečně zmařili jejich uspokojení:

l) Ing. J. K., bytem J., Š., s pohledávkou v základní výši 100.000, - Kč,

2) Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, nyní se sídlem Praha 5, Seydlerova 2152/1, s pohledávkou v základní výši 355.000,- Kč,

3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, s. r. o., se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2845/43, s pohledávkou v základní výši 39.805,50 Kč, přičemž dne 5. 1. 2009 byla exekučně vymožena částka 10.571,- Kč,

4) D&I Consulting Limited, se sídlem Juliana Close 29, Londýn N2 OTJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, s pohledávkou v základní výši 18.610,- Kč,

5) Ing. P. D., trvale bytem B., H., s pohledávkou v základní výši 5.000.000,- Kč,

6) Okresní správa sociálního zabezpečení Praha – západ, se sídlem Praha 9, Sokolovská 855/225, s pohledávkou v základní výši 613.450,- Kč,

7) Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hannover building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, s pohledávkou v základní výši 5.000.000,- Kč,

8) Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou v základní výši 46.939.734,- Kč.

Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39 odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných J. H. a Ing. V. H., odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podané v neprospěch obviněných, a odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o způsobu výkonu trestů odnětí svobody u obou obviněných, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění J. H. a Ing. V. H., při nezměněných výrocích o vině trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestech odnětí svobody a náhradě škody z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011 – 1737, zařazují pro výkony trestů odnětí svobody ve výměře 30 měsíců podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině, výměře trestů a náhradě škody).

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph. D. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněných směřuje zásadně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, přičemž podle rozsahu a konkrétního dovolacího důvodu se týká také rozhodnutí nalézacího soudu, tedy rozhodnutí (rozsudku) Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011. Napadené rozhodnutí podle názoru obviněných spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé se také domnívají, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na druhé straně.

V podrobnostech uvedli, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Skutek, jak je uveden ve výrocích rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák., znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Ve výroku ani v odůvodnění rozsudku nalézacího ani odvolacího soudu se neobjevuje zjištění, že by dovolatelé v přímém či nepřímém úmyslu, byť částečně zmařili pohledávky tvrzených věřitelů. Skutkový děj zjištěný v trestním procesu neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému výroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků. Pokud soud v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku provádí myšlenkovou konstrukci ohledně existence poškozovacího úmyslu obviněných v období od března 2007 vytvořit fiktivní dluh ve výši 6.734.776,- Kč, resp. dalších 6.339.230,- Kč a zastřít své skutečné příjmy plynoucí z pronájmu nemovitosti v P., V., které měly sloužit k uspokojování domnělých věřitelů, takto defektně a nesprávně popsaný skutkový děj nelze v žádném případě podřadit pod užitou skutkovou podstatu trestného činu. Soud vůbec nevzal v úvahu a nikterak nezohlednil, že při podnikání je přítomna autonomie vůle. Pokud z důvodu např. daňové optimalizace vstoupí do existujícího smluvního vztahu další subjekt, nelze z takového jednání dovozovat trestně právní odpovědnost dovolatelů. V této trestní věci se rozhodující soudy zákonnými znaky shledaného trestného činu i konkrétní stránkou deliktního jednání obviněných dostatečně nezabývaly. Argumentace uvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí je nelogická a málo přesvědčivá. Předmětný případ měl do značné míry charakter spíše občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy zásadně civilní. Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že takovýto spor o prokázání finančních toků, které měly být užity k uspokojení jejich domnělých věřitelů, mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Podmínky trestnosti činu je však podle přesvědčení dovolatelů třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip „ultima ratio“. Jeho zohlednění je namístě při posuzování jak formální, tak i materiální stránky trestného činu. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro nesplnění soukromoprávního závazku. Pro pouhé nesplnění soukromoprávního závazku nikdo nesmí být státní mocí, resp. kýmkoliv jiným zbaven osobní svobody nebo omezen v ní. Pro pouhé porušení soukromoprávního závazku (tj. takové porušení, které zároveň nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu) může být dlužník postižen jen civilní sankcí, nikdy však sankcí trestní.

O úmyslu dovolatelů vyhnout se, způsobem popsaným ve výroku rozsudku, splácení dluhů vůči věřitelům, by mělo podle právního názoru soudu svědčit uzavření smlouvy se společností Alter Ego H + H, s. r. o., o pronájmu části nemovitostí v P., V., a současné udělení souhlasu této společnosti k dalšímu podpronájmu části předmětné nemovitosti Ministerstvu práce a sociálních věcí. Z civilního rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, že dovolatelé jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci (zde Ministerstvo práce a sociálních věcí). Případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o.

Soudy použitá právní konstrukce je podle dovolatelů pochybná a zcela nesprávná. Odhlíží od samé právní podstaty věci, která je založena na civilním právu a aplikována by tak měla být prioritně civilní odpovědnost. Neexistuje zde poškozovací úmysl obviněných, naopak po celou dobu je zde přítomno jejich plné vědomí o tom, že mají dostatečný majetek k uspokojení všech svých existujících věřitelů. Zcela jednoznačně tedy v rozhodné době existovala možnost všech jejich věřitelů uspokojovat své pohledávky z jiného jejich majetku než byl majetek, popsaný ve výrokové části rozsudku. Existovaly a existují majetkové hodnoty dovolatelů, které jsou způsobilé k tomu, aby se z nich věřitelé obviněných reálně uspokojovali. V rozhodné době dovolatelé jako fyzické osoby nebyli v závazkovém vztahu, kde by podle vykonatelného soudního rozhodnutí byli povinnými k finančnímu plnění vůči potencionálním věřitelům. Obecně také platí, že trestní odpovědnost podle § 256 tr. zák. je vyloučena, pokud měli věřitelé reálnou možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku obviněných a bez jejich zavinění této možnosti nevyužili. Dovolatelé mají za to, že v tomto konkrétním případě zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu i že je zde také zcela jednoznačný nedostatek materiálního znaku předmětného trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák.

Dále oba dovolatelé namítli, že základní složkou objektivní stránky trestného činu musí být přítomnost škodlivého jednání obviněných ve formě úmyslného poškozování jejich vlastních věřitelů. Ve skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení, není podle jejich názoru obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, a to ve formě konání nebo opomenutí. Při hodnocení předmětné trestní věci nelze vysledovat také relevantní následek, který je znakem tvrzeného trestného činu a je závažný z hlediska trestního práva, který by dovolatelé jako obviněné osoby chtěly způsobit. V pozici majitelů nemovitosti v P., V., při smluvním vztahu s Ministerstvem práce a sociálních věcí ohledně pronájmu části jejich nemovitosti, svým konkrétním jednáním ve formě konání nechtěli v žádném případě porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zák., popř. jiné zájmy chráněné trestním zákonem, ani fakticky nevěděli, že by takové smluvní ujednání mohlo vůbec takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím nebyli srozuměni. Jejich jednání proto nemůže být posuzováno jako úmyslný trestný čin a nemůže být aplikována trestně-právní odpovědnost. Podle názoru dovolatelů nemůže být pro nedostatek materiálního znaku ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. naplněna skutková podstata trestného činu podle § 256 tr. zák. Podle názoru obviněných tedy nelze dovodit jakýkoliv jejich úmysl, byť nepřímý, spáchat tvrzený trestný čin, případně shledat požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti. Právní závěry obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy. Z ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že čin může být posouzen jako trestný, je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). Všechna uvedená kritéria nejsou v projednávaném případě v potřebném rozsahu přítomna tak, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele.

K lepšímu a objektivnějšímu pochopení celé trestní věci je třeba připomenout, že s drtivou částí domnělých věřitelů vedou dovolatelé již drahnou dobu celou řadu civilních sporů, přičemž neúspěch těchto věřitelů v civilních řízeních vedl k tomu, že dovolatelé byli nespravedlivě a diskriminačně vystaveni trestnímu řízení s velmi neblahým a nešťastným závěrem. Jako každé podnikání je i činnost v uvedené finanční oblasti charakterizována určitou mírou rizika. Trestní odpovědnost tudíž lze dovodit jen tam, kde bude možno prokázat výraznější porušení této míry rizika v podobě úmyslného porušení stanovených pravidel obezřetného podnikání či úmyslného poškozování jiných subjektů.

V rozhodné době, tj. od března 2007 do června 2009, neexistovali (soudem shledaní) věřitelé, tedy osoby, které by měly vůči dovolatelům právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Soudy se také nezabývaly důvodem vzniku takových pohledávek, jejich existencí a splatností. Pokud by soudy reálně uvažovaly o poškozujícím jednání obviněných vůči pohledávkám jejich domnělých věřitelů před termínem splatnosti, je nutné uvést, že tehdy obvinění (a také v současnosti) disponovali majetkovými hodnotami, které násobně převyšují soudem zjištěné dobové závazky vůči těmto věřitelům. Jednáním popsaným ve výroku rozsudku dovolatelé nezpůsobili zmaření uspokojení pohledávek jejich věřitelů, přičemž tito věřitelé se nenacházeli ve stavu, kdy by nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek na jiném dostupném majetku obviněných. Potencionální věřitelé ani nebyli nikterak omezeni v možnosti dosáhnout úplného uspokojení svých pohledávek na majetku obviněných. Zde dovolatelé odhlížejí od faktu, že neexistovaly pohledávky, které by v pozici dlužníků vůči takovýmto potencionálním věřitelům měli mít. Jen pro názornou ilustraci absurdity vzniklé situace si dovolili poukázat na skutečnost, že znalecký posudek č. 7490/2012 Ing. Václava Myslíka o stanovení obvyklé ceny nemovitostí odborně shledává jen nemovitý majetek dovolatelů v tržní hodnotě nejméně 160.700.000,- Kč. Naproti tomu soud ve výroku rozsudku shledává vzniklou škodu, tedy majetkovou újmu věřitelů obviněných, vzniklou jejich deliktním jednáním v dokonaném rozsahu 6.734.776,- Kč a v dalším nedokonaném rozsahu 6.339.230,- Kč. Pokud věřitelé obviněných měli právní tituly svědčící jejich tvrzeným pohledávkám vůči dovolatelům, bylo rozumné a správné přistoupit v civilním řízení k vedení výkonu rozhodnutí na jejich majetek. Tato přirozená a zkušeností (empirií) ověřená cesta, jak věřitelé vymáhají na svých dlužnících svá existující majetková práva, nebyla v tomto případě realizována. Na tomto místě je podle dovolatelů zcela nezbytné upozornit, že ve skutečnosti neexistoval závazkový právní vztah mezi nimi jako dlužníky a jinými osobami označovanými za jejich věřitele, ze kterého by byli povinni hradit jakékoliv pohledávky. Pokud se jedná o práva nebo závazky zatím sporné, o kterých dosud nebylo příslušným orgánem rozhodnuto, nelze je považovat za neexistující ve smyslu § 256 odst. 1 písm. b) tr. zák. K přítomnosti trestní odpovědnosti také nestačí, pokud je dlužníkem jen oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitelů, pokud věřitelé mají možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku dlužníka. Rozsah poškození domnělých věřitelů také nebyl předmětem úvah soudu, přičemž tento aspekt má významný vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných.

Pachatelem soudem shledaného trestného činu může být jen dlužník, přičemž dovolatelé položili argumenty svědčící pro závěr, že v rozhodné době nebyli v postavení dlužníků. V jejich případě by se mělo jednat (podle popisu skutku ve výroku rozsudku) o solidární dluh, a proto mělo být zkoumáno, zda a jakým způsobem došlo ke zmaření věřitelů, neboť tvrzení věřitelé mohli požadovat celé plnění od kteréhokoliv dlužníka.

Dále, a to již pro úplnou přehlednost a právní srozumitelnost, dovolatelé konstatovali nesprávné hmotně právní označení spolupachatelství ve výrokové části rozsudků nalézacího i odvolacího soudu. Nemá žádný význam uvádět při právním posouzení skutku slovo „spolupachatelství“ a citovat ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství není zmíněno v ustanovení § 89 odst. 1 tr. zák., přičemž v ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Vzhledem k tomu, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu, neuvádí se ve výroku o vině pojem „ve spolupachatelství“ a necituje se ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Obhajoba předložila ve fázi odvolacího řízení Městskému soudu v Praze jako odvolací instanci odborné vyjádření zpracované Ing. Ivo Strejcem, znalcem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence do trestního spisu z vlastní iniciativy. Volba okamžiku, kdy obviněný navrhne či předloží určitý důkaz, je plně na rozhodnutí obhajoby. Dovolatelé se domnívají, že postupem odvolacího soudu jim bylo výrazně zkráceno právo na obhajobu, neboť v odvolacím řízení nemohli presentovat důkazy svědčící jejich obhajobě, konkrétně tedy odborné vyjádření znalce Ing. Iva Strejce. Nevyvážený je také přístup obou soudů k posuzování důkazů předkládaných v trestním řízení obhajobou (tzv. odborné vyjádření znalce Ing. Iva Strejce) a státním zástupcem, resp. policejním orgánem – znalecké posudky zpracované ještě v přípravném řízení. Odborné vyjádření zpracované a presentované obhajobou v odvolacím řízení je odvolacím soudem a priori bezdůvodně odmítáno a naopak znalecké posudky opatřené policejním orgánem a předložené státním zástupcem jsou bez jakéhokoliv rozumného odůvodnění považovány za relevantní a jsou základem pro rozhodování o jejich vině. Takto je soudem postupováno bez ohledu na zcela zjevné odborné a procesní nedostatečnosti těchto znaleckých posudků, které jsou důvodem již v červenci 2012 podaného návrhu na obnovu řízeni.

Nutnost adekvátní reakce odvolacího soudu na námitky uplatněné v opravném řízení, popř. vysvětlení jejich případného odmítnutí tak patří k základním předpokladům zákonného rozhodnutí. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nevypořádal s podstatou jejich námitek uplatněných v rámci opravného řízení v písemném odvolání. U rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Zcela jednoznačně však odvolací soud rezignoval na důkazní materiály předložené dovolateli v odvolacím řízení, čímž vykročil ze svých zákonných limitů a porušil jejich právo na obhajobu v trestním řízení. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila je některá ze stran, není důvodem pro odmítnutí takového důkazu. Odborné vyjádření a následně zpracovaný znalecký posudek znalce Ing. Ivo Strejce podle názoru obhajoby jednoznačné potvrdil, že učiněná odborná zjištění a ekonomické závěry znalkyně Ing. Evy Klapuchové, jsou logicky nesprávné, odborně pochybné a ekonomicky vadné. Odborné vyjádření a znalecký posudek znalce Ing. Ivo Strejce současně nalézá a precizně popisuje odborné deficity a zásadní účetní pochybení, která byla shledána ve znaleckém posudku č. 257/22/2009 ze dne 22. 5. 2009 znalkyně Ing. Evy Klapuchové. Právě na takto vadném znaleckém posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové nalézací i odvolací soud konstruovaly úvahy o vině dovolatelů a nesprávně aplikovaly hmotně právní ustanovení trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. l písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Nalézací soud nedbal své procesní role a kontradiktorního uspořádání trestního procesu ve fázi hlavního líčení. Nalézací soud měl zejména projednání podané obžaloby procesně řídit a zcela přenechat dokazováni viny intervenujícímu státnímu zástupci. Do prováděného dokazování při zákonem předpokládané aktivitě státního zástupce měl soud zasahovat minimálně a v rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Podle názoru dovolatelů však nalézací soud vyvíjel snahu, aby je jako osoby obviněné a postavené státním zástupcem před soud odsoudil bez ohledu na obsah a kvalitu provedených důkazů v jejich prospěch. Až po právní moci rozsudku nalézacího soudu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 shledala svoji podjatost a vyloučila se bez jakéhokoliv návrhu z vlastní iniciativy z dalšího řízení, ačkoliv tak měla učinit již při nápadu obžaloby. Soud si ve vztahu k veřejné žalobě nezachoval nanejvýš kritický a samostatný přístup. Může se jevit spíše, že soud mechanicky a nekriticky převzal nesprávné názory obžaloby, ať již jde o popis skutku i použitou právní kvalifikaci, což byl počátek chybného procesního postoje soudu.

V doplnění k podanému dovolání dovolatelé uvedli, že pravomocné civilní rozsudky jednoznačně a srozumitelně řeší zásadní otázku celého proti nim vedeného trestního stíhání, a to, že jako vlastníci a pronajímatelé nemovitosti v P., V., nikdy nebyli v žádném právním vztahu k Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v pozici podnájemce, a proto J. H. a Ing. V. H. nikdy nemohli způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího a odvolacího soudu vytvářet fiktivní dluh a zastírat své příjmy ku škodě svých věřitelů. Jako přílohu připojili rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádali, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že je třeba předeslat, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku, obsahuje veškeré charakteristiky potřebné k tomu, aby byl posouzen jako trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Bylo totiž prokázáno, že závazkové právní vztahy obviněných vznikly v souvislosti s jejich podnikáním, které financovali zejména prostřednictvím úvěrů a půjček, které však systematicky nespláceli. V důsledku toho byli jejich věřitelé nuceni domáhat se svých pohledávek soudní cestou a v exekučním řízení. V průběhu existence těchto závazkových vztahů docházelo i ke změnám v osobách věřitelů, přičemž uvedená skutečnost nemá na posouzení trestnosti jednání obviněných žádný význam. Obvinění jednali vždy s cílem vyhnout se, byť i jen částečnému, uspokojení svých věřitelů a jednali vždy s vědomím existence četných dluhů, neboť se snažili zmařit exekuce a zmařit uspokojení svých věřitelů.

Podle státní zástupkyně je třeba předeslat, že soudy obou stupňů se otázkou existence a obsahu závazkového právního vztahu mezi obviněnými jako dlužníky a jejich věřiteli vyjmenovanými ve výroku rozsudku řádně zabývaly, a to v intencích ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., neboť existenci splatného závazku posuzovaly vždy jako předběžnou otázku. Soudy se správně vypořádaly i s rozhodnutími soudu v občanskoprávním řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že v trestním řízení takovým rozhodnutím není soud vázán. Náležitě se soudy vyrovnaly rovněž s tím, že žádná z pohledávek nebyla promlčena.

Aby obvinění zmařili uspokojení svých věřitelů, jako jediní vlastníci domu č. p. ... ve V. ulici P., uzavřeli dne 27. 3. 2007 nájemní smlouvu ohledně této nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky oba obvinění a jejich syn J. H., současně dohodou ze dne 6. 4. 2007 ukončili nájemní vztah s Ministerstvem práce a sociálních věcí a jménem společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřeli s Ministerstvem práce a sociálních věcí novou podnájemní smlouvu dne 6. 4. 2007. Uvedeným jednáním se obvinění snažili zastřít svůj příjem z nájmu uvedené nemovitosti. V důsledku uzavření této fiktivní smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. nešly příjmy z nájemného na účty obviněných, které byly obstaveny exekucemi, ani na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., který byl postižitelný exekucí, ale na účet J. H., ze kterého si jako disponenti obvinění tyto peníze v hotovosti vybírali a nevkládali na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., ani na účty své, jako fyzických osob. Takovým způsobem dosáhli toho, že nebyli přímými příjemci nájemného, které by mohlo být postiženo exekucí. Obvinění nájemné dostávali v hotovosti, toto nefigurovalo na žádném účtu, věřitelům tak bylo zastřeno, že příjemcem nájemného je společnost Alter Ego H+H, s. r. o., neboť neměli prostředky jak uvedenou skutečnost zjistit. Obvinění evidentně předstírali dluh vůči spřízněné osobě, synovi J. H., a prostřednictvím fiktivního závazku odčerpávali použitelný majetek na úkor věřitelů. Soud správně označil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009, bylo rozhodnuto o platnosti předmětné nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 uzavřené mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ohledně nemovitosti ve V. ulici, neboť způsoby, kterými se pachatel jako dlužník zbavuje svého majetku, nemusí být samy o sobě trestnými činy, nebo neplatnými právními úkony. Uvedené způsoby se trestným činem poškozováním věřitele stávají až vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele.

Soudy rovněž vzaly na vědomí, že k trestní odpovědnosti nestačí, jestliže dlužník pouze oddálí nebo ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku a popsaly, proč o takovou situaci v této trestní věci nešlo, když obvinění skutečně vlastní další nemovitý majetek, jehož hodnota několikanásobně přesahuje nároky věřitelů. Soudy vysvětlily, že uspokojení věřitelů nebylo možné prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných, které byly znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, oceněny částkou ve výši 152.470.000,- Kč, neboť obvinění cíleně manipulují s právy vztahujícími se k těmto nemovitostem tak, aby z nich jejich dluhy nemohly být věřitelům hrazeny. V této souvislosti soudy správně poukázaly na skutečnost, že věřitelé se po řadu let bezúspěšně snažili domoci svých pohledávek, je vedena řada civilních vleklých sporů za účelem uspokojení těchto pohledávek, stejně tak jako exekučních řízení, která jsou však vesměs neúčinná, a to díky aktivitě a podvodnému jednání obviněných, kteří jsou vedeni jednoznačným záměrem zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů. Správně soudy připomněly praktiky obviněných, kteří zpochybňují existenci svých závazků a dokonce nemají ani zábrany označit své dlužníky za pachatele trestné činnosti. Soudům obou stupňů nelze vytknou ani způsob, jakým se vypořádaly s výší vzniklé a hrozící škody.

Pokud obvinění namítají, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, s takovým jejich názorem nelze souhlasit. Princip subsidiarity trestní represe neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Sama existence jiné právní normy, která umožňuje nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě automaticky nezakládá nutnost postupu pouze podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestního práva. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy podstatou jejich jednání bylo úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že na něj bylo třeba reagovat prostředky práva trestního. Popsaným skutkem obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, přičemž nelze konstatovat, že by znaky tohoto trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdy by věřitelé byli jednáním obviněných poškozeni zcela minimálně. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněných dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je zásahem proporcionálním. Obvinění museli vědět, že se dopouštějí trestné činnosti, neboť mohli důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.

Dále státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že odmítnout je třeba i námitku obviněných, že ve výroku o vině je nesprávně citováno ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., v němž je upraveno spolupachatelství. Je sice pravdou, že citace tohoto ustanovení není podmínkou uznání viny trestným činem ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozlišuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, avšak uvedení ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině v uvedeném smyslu jako pochybení pojímat nelze. Citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině tedy není nezbytná, na rozdíl od přípravy, pokusu a účastenství na trestném činu, které jsou zvláštními formami trestného činu, avšak uvedení tohoto údaje není nesprávným právním posouzením skutku.

Jestliže obvinění v dovolání argumentují také tím, že soud nevyhověl jejich návrhům na doplnění dokazování, ačkoliv byl povinen takto učinit, je třeba podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tento jejich názor odmítnout. Při rozhodování v trestním řízení totiž závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedený závěr vyplývá i z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci soudy vždy odůvodnily, proč navržené důkazy neprovedly. Bylo tomu tak proto, že tvrzení, k jehož vyvrácení byly důkazy obviněných navrhovány, byly vždy v dosavadním řízení bez důvodných pochybností s praktickou jistotou ověřeny a prokázány. Šlo proto o důkazy nadbytečné. Soudům obou instancí v žádném ohledu nelze vytknout, že by provedené důkazy hodnotily libovolně, tedy že by dospěly k závěrům, které neodpovídají provedenému dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů je třeba hodnotit jako logická a správná.

Protože rozhodnutí soudů netrpí obviněnými namítanými vadami, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby jejich dovolání byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšším soudem odmítnuta. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o jejich dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obvinění J. H. a Ing. V. H. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněných H., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných J. H. a Ing. V. H.

Nalézací soud v návaznosti na skutkové zjištění ve výroku v odsuzujícím rozsudku, podle kterého jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V., dne 26. 03. 2007 po předchozí domluvě uzavřeli se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem je obviněný J. H., nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 uzavřela společnost Alter Ego H+H, s. r. o., s Ministerstvem práce a sociálních věcí podnájemní smlouvu s účinností od 16. 04. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364.833.50 Kč (v období od listopadu 2007 do května 2008 šlo pouze o částku 336.682,- Kč), jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti, v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že dne 18. 6. 2007 zaslal obviněný J. H. jakožto jednatel společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí oznámení o zřízení zástavního práva k budoucím pohledávkám, v němž sděluje, že dne 18. 6. 2007 byla mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. uzavřena smlouva o půjčce, kdy jako zajištění této půjčky byly zastaveny pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, uzavřené mezi společností a Ministerstvem práce a sociálních věcí, a to v rozsahu podnájemného za měsíc červenec 2007 – červen 2010. Dále požaduje, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí plnilo své splatné závazky, vyplývající z uzavřené podnájemní smlouvy přímo zástavnímu věřiteli J. H. na bankovní učet č. ... s tím, že úhrada služeb má být nadále realizována ve prospěch společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Zmiňovaný účet byl založen J. H. dne 2. 3. 2007. Kromě něj však dispoziční právo k účtu měli i oba obvinění. Z výpisu účtu je zřejmé, že účtem manipulovali výhradně obvinění a jejich syn jej vůbec nepoužíval. Za období od září 2007 do února 2009 zaslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí na uvedený účet částku v celkové výši 6 369 942,50 Kč. Nebýt zásahu jednoho z věřitelů Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci a iniciativy exekutora Mgr. Jozefa Višvadera, chtěli obvinění neoprávněně zastřít další finanční částku ve výši 6 399 230,- Kč, k čemuž s ohledem na nařízenou exekuci nedošlo. Předmětná půjčka je evidentně fiktivní, smlouva o ní neexistuje, v účetnictví se neobjevuje, s finančními prostředky na účtu J. H. disponovali pouze obvinění. Je zcela zřejmé, že se obvinění tímto způsobem snažili, aby byl jejich příjem odstraněn z dosahu věřitelů a přitom ho mohli využívat pro svou potřebu. Obvinění ve své obhajobě ani tuto skutečnost nesporují. Hájí se odlišným způsobem. Poukazují na skutečnost, že nemohli poškodit věřitele s ohledem na skutečnost, že jejich nemovitý majetek je značný, věřitelé se mohli uspokojit nařízením exekucí, prodejem těchto nemovitostí, event. z jejich pravidelného příjmu, který dostávali jako nájemné od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., se kterou měli uzavřenou nájemní smlouvu a tento příjem nijak netajili. Zdůrazňují, že soud rozhodl o tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., je platná (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009), čímž chtějí zdůraznit, že se ničeho nelegálního nedopustili. Tato obhajoba je demagogicky vytržena ze souvislostí celého kontextu jednání obviněných a nemůže v žádném případě obstát. I když obvinění jsou vlastníci nemovitostí v hodnotě cca 150 mil. korun, jak vyplynulo z výpovědi znalkyně Ing. Kadlecové, jsou tyto nemovitosti v současné době z tržního hlediska neprodejné, neboť na všech váznou různá zástavní práva, věcná břemena a řada exekučních titulů (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Konečně obhajoba spočívající v tom, že se věřitelé mohli bez problémů uspokojit z nájmů, které obvinění pravidelně dostávali od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., je rovněž absurdní. Jak vyplývá ze všech provedených důkazů, zejména z výpovědi znalkyně z oboru účetnictví Ing. Kadlecové, obvinění nájemné dostávali v hotovosti, nefigurovalo na žádném účtu, v účetnictví se obvinění snažili kamuflovat zápisy tak, aby to vypadalo, že pohledávku hradí společníci a nikoliv ten, kdo byl k pohledávce povinen, tzn. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jestliže šly peníze mimo společnost, bylo na libovůli obviněných a z účetního hlediska se jevilo vše v pořádku, neboť z něj vyplývalo, že společnost má vůči obviněným finanční závazky. Obhajoba ve svém závěru zdůrazňuje, že pouhé ztížení nebo oddálení uspokojení věřitele není možné považovat za trestný čin poškozování věřitele ve smyslu § 256 tr. zák. Jinými slovy, věřitelé se mohli uspokojit z majetku obviněných, a pokud tak neučinili, bylo to pouze na základě jejich vlastní neschopnosti. Nalézací soud se s tímto názorem neztotožnil. Dosavadní judikatura dosud neřešila otázku, jak dlouhé může být prodlení dlužníka, resp. jak dlouho může trvat neuspokojení pohledávky věřitele, aby šlo ještě o pouhé oddálení uspokojení. Nelze ovšem připustit, aby dlužník ze svého dluhu profitoval po celá léta, měl značné příjmy, např. udržoval chod nákladných nemovitostí a pronajímal je a z druhé strany, aby takovým počínáním dlužníka, věřitel trpěl újmu tím, že se celá léta přes veškerou snahu nemůže domoci svých zákonných práv a oprávněného plnění, právě pro četné obstrukce dlužníka. Takovýto postoj by naprosto neoprávněně zvýhodňoval neplatiče a kverulanty, jakými jsou obvinění, kteří svými podáními sporují vše, co se v civilním řízení sporovat dá, a jejich obstrukční jednání jim pomohlo v řadě případů vyhnout se hrazení některých závazků, když věřitelé buď vzdali svůj marný boj, nebo pohledávky byly postupně promlčeny (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospěl k závěru, že se v tomto konkrétním případě, s ohledem na mnohaletou účelovou snahu obviněných vyhýbat se plnění svých platných závazků, nejedná pouze o oddálení uspokojení věřitele, ale již o trestný čin poškozování věřitele, který obvinění dílem dokonali tím, že vytvořili fiktivní půjčku, uznali neexistující závazek, podařilo se jim poškodit věřitele o částku 6.734.776,- Kč (zmařili možnost exekuce u jediného reálného příjmu, který bylo možno exekucí postihnout) a usilovali dále o zastření a neoprávněné přisvojení částky 6.399.230,- Kč, což se jim díky nařízené exekuci Mgr. Višvadera nepodařilo a tato část jednání tedy zůstala ve stádiu pokusu (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že trestné jednání obviněných bylo evidentně reakcí na četné snahy jednotlivých věřitelů domoci se svých pohledávek v exekučním řízení a reakcí na již nařízené exekuční tituly. Obvinění jednali ve snaze zmařit tyto exekuce a zmařit uspokojení svých věřitelů (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obvodní soud správně neuvěřil obhajobě obviněných, že věřitelé se bez problémů mohli uspokojit z nájmu, který pravidelně dostávali od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Ze znaleckého posudku Ing. Klapuchové vyplývá, že obvinění nájemné dostávali v hotovosti, toto nefigurovalo na žádném účtu, přičemž v účetnictví se obvinění snažili kamuflovat zápisy tak, aby to vypadalo, že pohledávku hradí společníci a nikoliv ten, kdo byl k pohledávce povinen, tzn. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obvinění tak úspěšně mařili uspokojení věřitelů, kterým nebylo známo, že příjemcem nájemného je společnost Alter Ego H+H, s. r. o., neboť neměli jak to zjistit, jak potvrdil svědek J. T. Na tomto závěru nemůže nic změnit obviněnými namítaná skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009 (v právní moci dne 26. 8. 2011), bylo rozhodnuto o platnosti předmětné nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007, uzavřené mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ohledně předmětné nemovitosti ve V. ulici (srov. str. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných je skutečnost, že nyní přezkoumávané jednání není ojedinělým, ale je dalším z jednání obviněných, které navazuje na jejich předchozí podvodná jednání, která vždy vedli snahou vyhnout se plnění svých závazků z poskytnutých úvěrů či půjček vůči oprávněným věřitelům, které vedlo k poškozování věřitelů, kteří dlouhodobě při vynaložení značného úsilí i finančních prostředků se svých zákonných práv snaží domoci, a to v případě věřitelů s nejvyššími pohledávkami prakticky bezúspěšně (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se nemohl ztotožnit s odvolací námitkou obviněných, že neměli v úmyslu uspokojení pohledávek mařit, a že jen díky neschopnosti exekutorů nebyl tento příjem obviněných postižen exekucí. Byť mohly být vymáhány pohledávky věřitelů přikázáním pohledávky z účtů obviněných, na těchto byly zanedbatelné finanční prostředky. Jediným úspěšným exekutorem byl Višvader, který z pověření Okresního soudu Praha – západ vydal exekuční příkaz ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 Ex 1935/2007, na základě exekučního titulu Okresního soudu Praha – západ z 20. 11. 1997, sp. zn. 7 C 1067/97, nařídil exekuci přikázáním pohledávky s tím, že smlouva o nájmu mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., z 26. 3. 2007 je neplatná. Ani tato snaha o uspokojení celé pohledávky (včetně úroků z prodlení) věřitele Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, nebyla úspěšná (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O úspěšné snaze obviněných zmařit uspokojení svých věřitelů svědčí dále snaha soudního exekutora Krále, který byl soudem pověřen k vymožení pohledávky ve výši 5 mil. Kč s příslušenstvím pro oprávněného D. Stejně skončila snaha pověřeného soudního exekutora Kociána k uspokojení věřitele obviněných D&H Consulting Limited (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud si je vědom toho, že trestní odpovědnost obviněných podle § 256 odst. 1 tr. zák. by byla vyloučena, pokud by měli věřitelé reálnou možnost uspokojit své pohledávky z jiného dlužníkova majetku a bez jeho zavinění této možnosti nevyužili (srovnej TpR 2/2002). Tak tomu v daném případě není. Shora uvedené pokusy soudem pověřených exekutorů svědčí o tom, že jednání obviněných popsané ve skutkových zjištěních napadeného rozsudku, bylo úspěšné, tedy že ve většině případů zmařili uspokojení svých věřitelů (s výjimkou Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci). Znaleckým posudkem Ing. Evy Klapuchové z oboru účetnictví bylo prokázáno, že účetnictví společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neobsahuje smlouvu o půjčce, prokazující, že J. H. poskytl této společnosti půjčku, kterou měl zastavenou příjmy z nájmu placeného Ministerstvem práce a sociálních věcí, které toto Ministerstvo namísto na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., zasílalo na jeho účet. Za situace, kdy šly peníze z nájmu nemovitosti ve Vyšehradské ulici od Ministerstva práce a sociálních věcí jinam mimo společnost, pak bylo zcela na libovůli obviněných, kteří měli dispoziční právo k uvedenému bankovnímu účtu svého syna J. H. a kteří jako jediní z něj finanční prostředky v hotovosti vybírali, zda tyto do společnosti vrátí či nikoliv. Účetně to vypadalo tak, že nájemné hradí společníci a nikoliv Ministerstvo práce a sociálních věcí. V účetnictví společnosti nebyl zápis, že by peníze od Ministerstva práce a sociálních věcí přišly na bankovní účet společnosti. Tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí platilo nájem J. H. a ne společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., došlo k poškození věřitelů, kteří měli exekuční příkazy, neboť na účet, k němuž měli exekuční titul, nebyly skládány finanční prostředky za nájemné. Závěr obvodního soudu, že smlouva o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. byla fiktivní, je opřen nejen o závěry znaleckého posudku z oboru účetnictví a výpověď znalkyně Ing. Klapuchové, která uvedla, že tato smlouva v účetnictví společnosti nebyla založena, ale též o výpověď svědkyně M. B., která zpracovávala pro tuto společnost účetnictví a která toto potvrdila s tím, že uvedenou smlouvu nikdy neviděla. Uspokojení věřitelů nebylo možné ani prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných, které byly Ing. Věrou Kadlecovou znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí ohodnoceny obvyklou (tržní) cenou k 18. 3. 2007 v celkové výši 152.470.000,- Kč (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K znemožnění snahy řady exekutorů o vymožení pohledávek jednotlivých věřitelů, jak je shora uvedeno, směřovaly též snahy obviněných zřídit na nemovitostech v P. věcná břemena pro Nakladatelství H+H, což se jim podařilo jen u nemovitosti N. S., díky čemuž je podle znalkyně tato nemovitost těžko prodejná. Nelze souhlasit s názorem obviněných, že věřitelé, potažmo exekutoři, byli neschopni pohledávky vymoci, neboť věřitelé vedli a dosud vedou řadu civilních velmi vleklých sporů za účelem uspokojení svých pohledávek, stejně jako exekučních řízení, která jsou vesměs neúčinná, a to díky značné aktivitě a podvodnému jednání obviněných vedeným jednoznačným záměrem zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů. Předmětné uzavření fiktivní smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných a zastření příjmů z nájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí, je jedním z řady jejich jednání, kterým uspokojení věřitelů, byť zčásti, zmařili či chtěli zmařit (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud předně konstatuje, že jestliže obvinění namítali podjatost předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, Nejvyšší soud v celém rozsahu odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci vydaná. Námitka podjatosti senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 podaná obviněnými v rámci odvolání byla vyřešena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011 – 1782, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012. Námitka obviněných vznesená proti senátu 8 To Městského soudu v Praze byla vyřešena usnesením tohoto soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 8 To 21/2012 – 1832, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 6 To 25/2012 – 1851.

Odmítnout je třeba podle názoru Nejvyššího soudu také námitku obviněných, že ve výroku o vině je nesprávně citováno ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., v němž je upraveno spolupachatelství. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu citace uvedeného ustanovení není nezbytnou součástí výroku o vině předmětným trestným činem, který byl spáchán ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozlišuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Na druhé straně však uvedení ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině v uvedeném smyslu jako pochybení pojímat nelze. Citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině, a to na rozdíl od přípravy, pokusu nebo účastenství na trestném činu, které jsou zvláštními formami trestného činu, není nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud dále přezkoumal odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a rovněž i předložený spisový materiál, přičemž zjistil, že soudy nižších stupňů se při svých shora uvedených závěrech v zásadě odpovídajících dosud provedeným důkazům nevypořádaly se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, uplatňovanými oběma obviněnými v rámci jejich obhajoby. Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Tímto rozhodnutím sice soud není v trestním řízení vázán, avšak nemůže jej pominout, proto jím provede důkaz, zhodnotí jej v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007, publikované pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, soudy jsou povinny zjišťovat všechny pro rozhodnutí podstatné závazky dlužníka, i když jsou zde pravomocná civilní rozhodnutí. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 sice správně uvádí, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, a proto musel nejprve jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešit, zda splatné pohledávky uvedené v obžalobě existují, resp. existovaly v době spáchání či nikoliv, avšak jeho následný rozbor na stranách 8 – 10 nelze považovat za dostačující a přezkoumatelný. U každého věřitele je nutné rozvést, jaké konkrétní dluhy vůči nim dlužníci mají a uvést na základě jakých skutečností vznikly. Stejně tak je nezbytné zabývat se jejich splatností. Nestačí pouze zkonstatovat, že svědek (věřitel) potvrdil pohledávku, jako je tomu např. u pohledávky č. 1 Ing. J. K. (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), pohledávka musí být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku. Tomuto požadavku ale nalézací soud nedostál. Tyto nedostatky se zcela nepodařilo odstranit ani odvolacímu soudu, který se jednotlivými pohledávkami blíže zaobíral na str. 11 – 15 odůvodnění svého rozsudku.

Za nepřípustné považuje Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu, v nichž se uvádí, že jak vyplynulo z výpovědí jednotlivých svědků – věřitelů či právních zástupců poškozených, pokud jde o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, tyto jsou blokovány buď jednotlivými exekučními tituly, nebo dochází ze strany obviněných k různým právním obstrukcím, kdy do všech rozhodnutí podávají námitky, odvolání, dovolání, jsou vedeny desítky soudních sporů na nejrůznějších úrovních, na mnoha místech České republiky (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obvinění svými podáními sporují vše, co se v civilním řízení sporovat dá, jejich obstrukční jednání jim pomohlo v řadě případů vyhnout se hrazení některých závazků, když věřitelé buď vzdali svůj marný boj, nebo pohledávky byly postupně promlčeny (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší spoud považuje za nutné zdůraznit, že není možné, aby trestními soudy bylo dovolatelům kladeno k tíži, že vedou civilní spory. Právní jednání obviněných J. H. a Ing. V. H., tj. skutečnost, že vedou se svými věřiteli civilní spory, jim nemůže být v projednávaném trestním řízení kladeno za vinu. Zejména ne za situace, jestliže dovolatelé byli úspěšní jako povinní v civilním sporu, kde na straně žalobce vystupovala společnost Alter Ego H+H, s. r. o., a na straně žalované Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci.

Nejvyšší soud považuje za stěžejní námitku dovolatelů spočívající v tom, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci (zde Ministerstvo práce a sociálních věcí). Případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Dovolatelé ke svému mimořádnému opravnému prostředku přiložili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, kterým bylo rozhodnuto ve věci žalobkyně Alter Ego H+H, s. r. o., proti žalovanému Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, tak, že rozsude