5 Tdo 830/2022 — Nejvyšší soud

5 Tdo 830/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř. Datum rozhodnutí:4. 1. 2023 Spisová značka:5 Tdo 830/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.830.2022.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochranná opatření Zabrání věci Dotčené předpisy:§ 102 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1459/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 830/2022-1224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 262/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 6 T 262/2015, bylo rozhodnuto na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání věcí tak, že se podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zabírají nemovitosti zajištěné policejním orgánem usnesením ze dne 11. 7. 2011 podle § 79d odst. 1 tr. ř., č. j. OKFK-156-2/TČ-2011-200204, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 To 52/2011, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 To 72/2012, vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY, na listu vlastnictví XY, vlastníka L. F., nar. XY, trvale bytem XY, a to v rozsahu specifikovaném podle stavu uvedeném v příklepu soudního exekutora Mgr. Daniela Týče, sp. zn. EX 298/03, ze dne 1. 12. 2005, konkretizovaných pak dále ve výroku citovaného usnesení, na nějž je možno v tomto směru odkázat (dále ve zkratce jen „nemovité věci“, případně také jen „nemovitosti“). 2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, následovně. Stížnostní soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušil v celém jeho rozsahu a sám znovu rozhodl tak, že se předmětné nemovitosti zabírají podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 3. Na úvod je možno upozornit, že nejde o první rozhodování o návrhu státního zástupce na zabrání předmětných nemovitostí, shora zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně je dokonce čtvrtým v pořadí, neboť docházelo k opakovaným kasačním zásahům buď soudem stížnostním, anebo i dovolacím (viz jeho usnesení ze dne 12. 12. 2019 pod sp. zn. 5 Tdo 1069/2019). K přehledu dosavadních rozhodnutí je možno odkázat na obsah trestního spisu a na bod 4. odůvodnění shora uvedeného usnesení soudu druhého stupně, které bylo napadeno dovoláním obviněného. II. Dovolání obviněného L. F. 4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť shora uvedené ochranné opatření bylo uloženo, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. 5. Dovolatel upozornil na to, že o zabrání předmětných nemovitostí bylo soudy rozhodováno opakovaně, dokonce i Nejvyšším soudem, jímž bylo vyhověno jeho předchozímu dovolání. V této souvislosti poukázal zejména na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1069/2019. Následně obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů ignorovaly závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména pak obsažené v bodech 41., 42. a 61. jeho odůvodnění. V řízení navazujícím na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla prokázána existence tzv. zdrojového deliktu. Dovolatel upozornil na to, že nemovitosti byly zajištěny v roce 2011, tedy 6 let po konání dražby, k dnešní době trvá zajištění již 11 let, což je zjevně neadekvátní doba, a to i s ohledem na to, že nemovitosti nabyl v řádné dražbě a kupní cenu zaplatil. Dovolatel zdůraznil, že nemovitosti nabyl v řádné dražbě konané na podkladě soudního rozhodnutí, jednalo se tak o originární nabytí vlastnického práva, které získal příklepem. Podle jeho názoru nelze stavět trestní právo nad právo občanské, jak dovozovaly soudy nižších stupňů. Pouhá okolnost, že dva svědci hovořili o tom, že byla známa cena pozemku již před konáním dražby, nemohla sama o sobě vést k závěru, že se dopustil činu jinak trestného. V souvislosti se zmínkou o tzv. zločinném spolčení upozornil na to, že v této věci nebylo soudem pravomocně rozhodnuto o vině kohokoliv, neboť státní orgány ve věci nekonaly v přiměřené lhůtě a rozhodnutí o zastavení věci pro promlčení nelze pokládat za rozhodnutí o vině. Podle dovolatele nebylo prokázáno, že by exekutor vědomě a záměrně jednal protiprávně při provádění předmětné dražby a porušoval tak právní předpisy týkající se dražby věcí zajištěných pro účely uspokojení nároku poškozených. To, co uváděly soudy o jeho zavinění, nebylo nic jiného než dedukce, která nebyla podložena důkazy. Podle jeho názoru nebylo soudy nižších stupňů respektováno shora uvedené předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ochranné opatření tak bylo uloženo, aniž by byly splněny podmínky stanovené trestním zákonem pro jeho uložení. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 a buď podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám zamítl návrh státního zástupce na zabrání ve výroku uvedených nemovitostí či věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání obviněného 6. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. 7. Podle státní zástupkyně dovolatel správně označil dovolací důvod a jím uplatněná argumentace mu také odpovídala. Podle jejího názoru ale bylo o zabrání předmětných nemovitostí rozhodnuto v souladu se zákonem, neboť došlo k zabrání věcí v souladu s § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle nějž může soud uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti, nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit. Nebylo tedy již v této trestní věci rozhodováno podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. ř. 8. Po doplnění dokazování stížnostní soud vyšel ze zjištění, že sám obviněný se dopustil v souvislosti s předmětnými nemovitostmi v XY trestné činnosti a zabrání věci jako ochranné opatření mu lze uložit právě z tohoto titulu, přičemž jej již nelze pro promlčení trestního stíhání stíhat ani odsoudit. Kvůli promlčení nelze stíhat a odsoudit ani toho, kdo tyto nemovitosti před ním vlastnil, tedy již odsouzeného P. S., ani toho, kdo je v exekuční dražbě prodal, tedy soudního exekutora Mgr. Daniela Týče. Stížnostní soud po doplnění dokazování prokázal, že obviněný L. F. byl zapojen do machinací s předmětnými nemovitostmi, které tvořily výnos trestné činnosti, a rovněž nejednal v dobré víře. Přehledně shrnul, v čem by mělo spočívat nyní již trestně nepostižitelné jednání L. F. a odkázal zejména na výpověď svědka V. B., který popsal genezi celého plánu, jehož prostřednictvím mělo dojít k vyvedení objektu XY z majetku již odsouzeného P. S., resp. z dosahu jeho věřitelů. Dále odkázala na výpověď svědka M. H. a také na listinné důkazy. Výpověď V. B. jednoznačně svědčila o tom, že dříve odsouzený P. S. nejprve provedl sérii sukcesí neuhrazeného závazku vzniklého z poskytnutého bankovního úvěru, aby pak na základě dohody s obviněným L. F. dostal objekt XY z dosahu svých věřitelů, a to i přesto, že dotčené nemovitosti byly již v roce 2000 podle § 47 odst. 1 tr. ř. zajištěny pro účely náhrady škody poškozených klientů obchodní společnosti H.-S. Státní zástupkyně připomněla, že šlo tedy o dlouhodobou snahu již odsouzeného P. S. jím ovládnutou pohledávku odprodat zájemci, který takovou pohledávku uplatní i přes právní překážky, a to v předem dohodnuté a zinscenované dražbě v roce 2005. 9. Obviněný L. F. pak skutečně nabyl nemovitosti v XY dne 1. 12. 2005 dražebním příklepem v rámci exekuční dražby za částku ve výši 29 030 000 Kč. Bylo to před tím, než odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v trestní věci vedené proti již odsouzenému P. S. v kauze H.-