5 Tdo 845/2012 — Nejvyšší soud

5 Tdo 845/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 9. 2012 Spisová značka:5 Tdo 845/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.845.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 845/2012-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání, které podal obviněný J. N. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 85/2010, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 2 T 85/2010, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Dopustil se jej tím, že dne 19. 1. 2010 v době kolem 7.25 hod. na silnici III. třídy .... , v katastru obce R. n. B., okres T., cca 50 m za sjezdem ze silnice ...., řídil nákladní automobil VW Crafter 2EKE2, a v důsledku snížené viditelnosti a nesledování silničního provozu narazil do vpravo u krajnice odstaveného osobního automobilu Opel 1.6 16 V Van Combo, kolem něhož se pohyboval jeho řidič P. Ž., jehož srazil a který utrpěl mnohočetné zlomeniny a následný úrazový šok, v jehož důsledku téhož dne zemřel. Za tento přečin byl obviněnému uložen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř let. Soud prvního stupně také rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a odkázal poškozené P. Ž., J. K. a společnost RWE Plynoprojekt, s. r. o., s jejich uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 6 To 170/2011, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byli poškození P. Ž. a J. K. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný J. N. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání prostřednictvím svého obhájce s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí především s argumentací odvolacího soudu, která podle jeho přesvědčení vychází z nepřípustné odpovědnosti za následek, nikoli z odpovědnosti za zavinění. Podle takového nazírání odpovídá pachatel za každý následek, který nastane v provozu na pozemních komunikacích, neboť o něm pachatel-řidič teoreticky má a může vědět, lhostejno zda generální příčinou dopravní nehody je jednání poškozeného, resp. zda řidič-pachatel jednal v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích. Podle obviněného se z důkazu znaleckým posudkem z odvětví silniční doprava jasně podává, že vozidlo poškozeného, stejně jako výskyt jeho osoby na místě dopravní nehody, bylo vyhodnoceno jako náhlá a zejména neočekávaná překážka, v důsledku které byl střet nevyhnutelný a nešlo mu zabránit. Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, podle kterého nelze po účastníku silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Obviněný namítá, že pro absenci zavinění není skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku trestným činem, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka, přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001. Podle obviněného je základem spravedlivého posuzování otázek viny, resp. druhu a formy zavinění, pečlivé hodnocení generální příčiny dopravních nehod a zjištění, čí jednání bylo pro zjištěný nehodový děj podstatným, resp. nejpodstatnějším, v ději prvotním nebo naopak posledním. V daném případě pokud by poškozený neporušil pravidla provozu na pozemních komunikacích, ke střetu by nemohlo dojít. Obviněný je přesvědčen, že z jeho strany nedošlo k porušení důležité povinnosti, tj. takové, jejíž porušení má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví, neboť pokud by poškozený nestál u levého zadního blatníku, došlo by jen ke střetu s jeho vozidlem bez reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která vyhodnotila námitky obviněného jako částečně důvodné. Podle znaleckého posudku mohl obviněný neosvětlené odstavené vozidlo a chodce spatřit na vzdálenost 28,5 m. Obviněný však na přítomnost odstaveného vozidla a pohybujícího se chodce nijak nereagoval, pokračoval v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy a střet s poškozeným zaregistroval až v době nárazu, přitom nebyl zjištěn žádný vyhýbací manévr. Náraz vyplýval z toho, že obviněný při jízdě nerespektoval ustanovení § 4, § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů [zákon o silničním provozu] ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Vedle jednání obviněného bylo příčinou střetu a smrtelného následku také jednání poškozeného (odstavení neosvětleného a ani jinak neoznačeného vozidla zn. Opel u okraje komunikace). Tuto okolnost však oba soudy nesprávně vyjádřily v právní kvalifikaci skutku tím, že ho posoudily podle přísnějšího ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli jako přečin usmrcení z nedbalosti jen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. V rámci zkoumání formálních podmínek konání dovolacího řízení Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. N. podal dovolání jako oprávněná osoba prostřednictvím svého obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje k nápravě vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Lze jej úspěšně uplatnit v případech, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného z trestných činů. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což jsou právě otázky upravené normami procesního práva, nikoliv hmotným právem. Předmětem právního posouzení je tedy skutek zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán. Obviněný J. N. se v části svého dovolání, v níž prosazoval jiný průběh skutkového stavu než k jakému dos