5 Tdo 855/2016

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 39 T 126/2013, byli obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. za jednání uvedené pod body A) I. 2), 3), 13) a 16) výroku o vině odsouzeni za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), obviněný A. M. za jednání uvedené pod body A) II. 1) a 2) výroku o vině za trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, obviněný Ing. J. J. za jednání uvedené pod body A) III. 1) – 18) výroku o vině za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, a obviněný D. P. za jednání uvedené pod body A) IV. 1) – 8) výroku o vině za trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 rovněž o vině a trestu dalších 23 obviněných, resp. o zproštění obžaloby jedné z těchto obviněných, kteří však nepodali dovolání, proto se jimi Nejvyšší soud nebude blíže zabývat.

Obviněným J. R., L. K., MUDr. I. B. a I. O. soud prvního stupně uložil podle § 250b odst. 4 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let; zároveň jim podle § 59 odst. 2 tr. zákona bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému A. M. byl podle § 250b odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále obviněnému Ing. J. J. byl podle § 255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Konečně obviněnému D. P. soud uložil podle § 255a odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu čtyř let.

Obvodní soud pro Prahu 7 stejným rozsudkem zprostil obviněné Ing. J. J. a D. P. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 1 ZT 139/2012, pro jednání, jež je blíže specifikováno ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným A. M., Ing. J. J. a D. P. (a dalším třem obviněným, kteří v této věci nepodali dovolání) uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. (dále jen „ČS“), ve výši 1 069 904 Kč; poškozená ČS byla podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění výše uvedených trestných činů dopustili tím, že

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. R., L. K., MUDr. I. B., I. O., A. M., Ing. J. J. a D. P. (dále též spoluobvinění J. V., G. J., J. S., R. S., J. S., M. L., S. Š., J. R. st., S. K., P. K., P. R., kteří nevyužili práva podat dovolání), a rovněž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ve prospěch a zároveň i v neprospěch obviněného R. S., a v neprospěch obviněných J. V., S. K., J. N. a D. P.

Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl na podkladě podaných odvolání rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně pokud jde o dovolatele v části výroku o vině a v celém výroku o trestu obviněného Ing. J. J., dále ve výroku o trestu obviněného A. M. a ve všech výrocích o náhradě škody zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud ve vztahu k dovolatelům tak, že v tzv. skutkové větě týkající se obviněného Ing. J. J. znovu vyslovil součet jím způsobené škody pod bodem III. 1) až 18) na částku 20 354 055 Kč (původně 24 309 254 Kč, a uložil mu podle § 255 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Obviněnému A. M. soud podle § 250b odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zákona. Zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal ohledně výše uvedených obviněných beze změny. Městský soud v Praze však rozhodl též znovu o nároku poškozené ČS na náhradu škody tak, že podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou odkázal se všemi nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Konečně odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ohledně obviněných J. V., S. K. a D. P., a rovněž odvolání obviněných J. V., G. J., J. R., L. K., J. S., R. S., J. S., M. L., S. Š., MUDr. I. B., I. O., J. R. st., P. K., P. R., a D. P.

Rozsudek soudu druhého stupně napadli výše uvedení obvinění dovoláními. Obviněný J. R. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím obhájce JUDr. Roberta Falbra, obviněná L. K. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lucie Horákové, obviněný MUDr. I. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Kotrby, obviněná I. O. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Felta, obviněný A. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lucie Vlkové Voňkové, Ph.D., obviněný Ing. J. J. prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Davida Raise a obviněný D. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Stanislava Berana.

Obviněný J. R. se v úvodu svého dovolání věnoval zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Následně namítl, že soud prvního stupně se při výpočtu výše způsobené škody dopustil zřejmé chyby v počtech, kdy vyčíslil škodu na 609 980 Kč, namísto správného výsledku 499 980 Kč. V důsledku toho však došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle ustanovení § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, namísto § 250b odst. 1, 3 tr. zákona. Ačkoli stejnou výhradu uplatnil již v odvolání, nebylo mu vyhověno s tím, že soud prvního stupně sice provedl nesprávný aritmetický součet, avšak vycházel z nesprávného pojetí výše škody, za niž je nutné považovat celou výši poskytnutého úvěru, tj. 2 000 000 Kč (srov. strana 56 rozsudku odvolacího soudu). S tímto odůvodněním však dovolatel nesouhlasí a přiklání se ke způsobu výpočtu škody soudem prvního stupně (tj. k částce 499 980 Kč). Podle jeho slov „vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius není možné odvolací námitku odmítnout s tím, že výše škody je podle odvolacího soudu vyšší, než ji zjistil soud prvního stupně“.

Rovněž zdůraznil, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním, neboť ze žádného důkazu nevyplývá, že obviněný ČS deklaroval, že obchodní společnost bude mít dostatek finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek (podle jeho názoru se v souladu se zákonem zavázal toliko k vrácení úvěru ve stanovených splátkách, ale nikde v úvěrových dokumentech neuváděl, že obchodní společnost Forces, s. r. o., má nebo bude mít peníze na splácení úvěru). Bez adekvátního podkladu je rovněž závěr soudu, podle něhož byl srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob (výše uvedené podle něj není možno dovozovat z faktu, že pověřil obviněného B. R. generální plnou mocí), nebo že spolupracuje s obviněnými R. S. a J. V. Dovolatel naopak od počátku tvrdil, že obviněný J. V. zneužil plnou moc, kterou dostal od obviněného R. S., a založil obchodní společnost BONSTAV, s. r. o., otevřel bankovní účet, a poté, co dovolatel v dobré víře a se souhlasem banky převedl zbytek úvěru na účet obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., obviněný J. V. tyto peníze vybral a použil pro potřebu svou a svých kolegů. Důvodem neschopnosti hradit splátky bylo jednání obviněného J. V., a to na úkor obchodní společnost Forces CZ, s. r. o.

V závěru svého dovolání obviněný J. R. dodal, že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatel mohl jen stěží předvídat“, proto nebylo možné dovodit ani jeho zavinění. S ohledem na výše uvedené navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Obviněná L. K. podala svůj mimořádný opravný prostředek rovněž z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V jeho úvodu nejprve obecně namítla, že „skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nebyl skutečně prokázán“, dále že existují extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obou soudů, a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, kdy soudy předložené důkazy posoudily jednostranně a v její neprospěch, resp. jí navržené důkazy vůbec neprovedly.

Dovolatelka vyslovila názor, že soudy nezohlednily odlišnosti jejího jednání a paušálně ji označily za „bílého koně“. Přitom nebylo žádnými důkazy prokázáno, že by vědomě uvedla při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje, konkrétně, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., disponuje dostatkem finančních prostředků k úhradě úvěrových splátek. ČS již před uzavřením úvěrové smlouvy muselo být známo, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., je založena velice krátkou dobu a tudíž nemá žádnou podnikatelskou minulost. Kromě toho „její“ obchodní společnost měla zajištěny dostatečné prostředky na financování předmětného podnikatelského záměru - obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., uzavřela s obchodní společností STYLOSTAV, s. r. o., smlouvu o spolupráci, na základě které měla obdržet částku 500 000 Kč. Tuto skutečnost měla potvrdit svědkyně M. P., jejíž výslech však soudy neprovedly.

Rovněž nebylo prokázáno, že by věděla, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., nebude fakticky vyvíjet žádnou podnikatelskou činnost a nebude generovat zisk (byla založena pouze formálně) a že její příjmy jako fyzické osoby nepostačují k úhradě úvěrových splátek. Naopak tato obchodní společnost podle názoru obviněné vyvíjela podnikatelskou činnost se ziskem – prodávala flétny. Daňová přiznání jsou sice za rozhodná zdaňovací období ztrátová, je však „doložitelné“, že obchodní společnost ARS BONA, s. r. o., měla faktický obrat. Rovněž její finanční poměry jako fyzické osoby byly dobré - dovolatelka se v souvislosti s úvěrovou smlouvou zavázala směnečným prohlášením, kdy ručila vlastním majetkem včetně bytové jednotky, již vlastnila. Kromě toho v průběhu odvolacího řízení předložila příjmové pokladní doklady, jež dokazují, že splátky úvěru hradila - hotovost předávala přímo obviněnému J. V. Odvolací soud však učinil závěr, že tato finanční plnění ze strany obviněné nemají žádný význam, s čímž se dovolatelka neztotožňuje.

Konečně nelze mít za prokázané, že by zatajila splácení úvěru jiným subjektem. Kromě toho soudy nezkoumaly, zda uvedení nepravdivého údaje bylo vůbec objektivně způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a na podporu svých tvrzení odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05.

V rámci další výhrady dovolatelka namítla, že v dané věci se nejedná o skutek natolik „společensky škodlivý“, aby bylo namístě uplatnění trestněprávní represe. Zvoleným postupem tak došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13), kdy soudy nesprávně zhodnotily naplnění „materiálního znaku daného trestného činu, tj. dostatečného stupně společenské nebezpečnosti“ jednání obviněné pro společnost ve smyslu § 3 odst.1 a § 4 tr. zákona.

Dovolatelka je přesvědčena, že po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které jí bránily splnit závazek z úvěrové smlouvy a jež sama nemohla v žádném případě v době uzavření smlouvy o úvěru předvídat (např. že nebude vydáno stavební povolení na zasíťování předmětných pozemků, předmětný projektový záměr se vůbec nebude realizovat a že prostředky z úvěru budou užity zcela jiným způsobem). Soudy tak nezohlednily „subjektivní odpovědnost obviněné, tj. odpovědnost za zavinění ve smyslu § 3 odst. 3, § 4, § 6 tr. zákona“, přičemž nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, jako skutkový či právní omyl či jednání ostatních obviněných (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).

V závěru svého dovolání obviněná L. K. zdůraznila, že jednáním ČS byla sama poškozena, neboť soudy při vymezení „míry jejího pochybení“ vůbec nezohlednily spoluzavinění banky, která nastavila chybné podmínky pro poskytnutí a čerpání úvěru (na podporu svých argumentů odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).

V souvislosti s výše uvedeným proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, příp. i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Obviněný MUDr. I. B. považoval za naplněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu. V rámci prvního z nich [§ 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu] namítl, že bezprostředně po provedení výslechů jednotlivých obviněných v hlavním líčení neměl možnost se k nim vyjádřit. Bylo mu řečeno, že to bude možné až po provedení výslechu posledního obviněného, tj. až po téměř pěti dnech konání hlavního líčení. Klást ostatním obviněným otázky mu (na rozdíl od obhájců) nebylo umožněno vůbec. V tomto postupu spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 38 odst. 2 alinea 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Rovněž vyjádřil nesouhlas s argumentací soudu druhého stupně uvedenou na straně 51 jeho rozsudku.

V další části svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění shledal v nesprávném právním hodnocení znaku hrubě nepravdivý či zamlčený podstatný údaj. Obviněný nejprve citoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, načež konstatoval, že žádná ze skutkových okolností nemohla ve vztahu k jeho osobě vést k závěru, že bance zamlčel podstatné údaje, či uvedl údaje hrubě zkreslené. Následně polemizoval s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu a vyjádřil se k jednotlivým skutkovým zjištěním týkajícím se solventnosti „jeho“ obchodní společnosti EVERITEBILI, s. r. o., dále k využívání služeb zprostředkovatelů, k podpisu „předpřipravené“ úvěrové smlouvy, k existenci směnky, prostřednictvím které se za zaplacení úvěru zaručil „osobně celým svým majetkem“ a uzavřel, že ve vztahu k jeho osobě došlo ke zřejmé paušalizaci, kdy orgány činné v trestním řízení nedokázaly rozlišit hranici mezi „spolupachatelem hlavních organizátorů a naopak obětí – tedy dovolatelem“. Svou námitku uzavřel konstatováním, že vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem mu objektivně nemohlo být známo, že se jedná o „nestandartní úvěr“, který by jinak banka neposkytla.

V části dovolání nazvané jako extrémní nesoulad skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů odkázal obviněný mimo jiné na odůvodnění napadeného rozsudku, v rámci něhož se Městský soud v Praze vyjádřil v tom smyslu, že na odčerpání prostředků z účtu obviněný velmi dlouhou dobu nereagoval, z čehož plyne, že byl s vyvedením úvěrových prostředků srozuměn. S tím však dovolatel nesouhlasí, podle jeho názoru není takový závěr podepřen žádným důkazem. Zdůraznil, že odčerpání úvěrových prostředků z účtu „jeho“ obchodní společnosti pochopitelně s dotčenou bankou (tj. ČS) řešil, a to prakticky okamžitě. Během veřejného zasedání dokonce navrhoval důkazy, které svědčily o jeho aktivním přístupu k věci (sms zprávy od právního zástupce ČS); ty byly však bez dalšího zamítnuty. Rovněž navrhoval výslech A. D., podle odvolacího soudu tak učinil opožděně, s čímž dovolatel s poukazem na ustanovení § 249 odst. 3 tr. řádu nesouhlasil. V závěru této námitky dodal, že A. D. sice nebyl z jeho strany navrhován k výslechu jako svědek (jelikož měl dovolatel za to, že bude s ohledem na ostatní okolnosti obžaloby zproštěn), nicméně „měl-li soud opačný názor, měl s ohledem na obsah jeho výpovědi A. D. vyslechnout.“

Dále se obviněný zabýval oceněním pozemků znaleckými posudky. Namítl, že soud prvního stupně sice dospěl k závěru o zjevném nadhodnocení pozemků sloužících mimo jiné jako zástava předmětných úvěrů, nicméně podle dovolatele je určení obvyklé ceny pozemků pro laika značně obtížné, až nereálné. Kromě toho soudy nekonfrontovaly Ing. Michala Olivu (pozn. znalce, jež pro účel uzavření úvěrových smluv vyhotovil znalecké posudky na hodnotu předmětných nemovitostí) se znaleckým posudkem znalce Ing. Stanislava Tulpy, a přitom vzaly za prokázané, že v původním posudku byly dotčené nemovitosti značně přeceněny. Jestliže však proti sobě stojí závěry dvou znaleckých posudků, aniž by byla objektivním způsobem zpochybněna věrohodnost jednoho z nich, není možné bez dalšího považovat za „správnější“ ten posudek, jež byl vypracován z podnětu orgánů činných v trestním řízení.

S ohledem na výše uvedené je podle dovolatele zřejmé, že soudy obou stupňů vyvodily pro něj nepříznivá skutková zjištění, jež nejsou podepřena žádnými důkazy. Na závěru odvolacího soudu o „srozumění obviněného s podvodným plánem organizátorů“ je řada pochybností, a důkazy, jež by mohly tyto pochybnosti vyvrátit (např. navrhovaný výslech A. D.), odvolací soud protiprávně odmítl s odkazem na opožděnost, nebo se k jejich provedení nevyjádřil vůbec. Tento postup však neodpovídá § 2 odst. 5 tr. řádu, neboť v této věci nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v intenzitě dosahující „extrémního rozporu“ mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry.

Proto obviněný MUDr. I. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil příslušný výrok rozsudků soudů obou stupňů a dále aby sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, příp. aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněná I. O. v rámci svého mimořádného opravného prostředku (resp. jeho doplnění) uvedla s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (až na jednu výjimku) prakticky stejné námitky, jako dovolatel J. R. Nejprve konstatovala, že došlo k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že obviněná deklarovala hradit měsíční splátky úvěru v postavení jednatelky obchodní společnosti (podle obviněné tato skutečnost nevyplývá z úvěrové smlouvy ani z jiného dokumentu), dále že obchodní společnost REON PLUS, s. r. o., má nebo bude mít peníze na splacení celého úvěru (podle obviněné banka akceptovala, že úvěr bude splácen z prostředků, jež budou vygenerovány z realizace podnikatelského záměru, přičemž na podporu svých argumentů odkázala na výpověď obviněného Ing. J. J. a naopak odmítla výpověď svědka I. B.). Stejně tak odmítla své srozumění s tím, že se podílí na trestné činnosti jiných osob (toto srozumění nelze podle dovolatelky dovozovat z faktu, že udělila obviněnému B. R. generální plnou moc, chtěla tím zajistit toliko bezproblémové splácení úvěru), a konečně tvrdila, že není možné z žádného důkazu dovodit její vědomou spolupráci s obviněnými Ing. R. S. a J. V., a stejně jako dovolatel J. R. popsala celý proces „vyvedení peněz“ z účtu obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o., obviněným J. V.

Následně poukázala na spoluzavinění ČS, jež umožnila obviněnému J. V. mimo jiné „předem zřídit nelegální duplicitní účet ve prospěch obchodní společnosti BONSTAV, s. r. o.“, který byl použit k odcizení peněz. Obviněná je přesvědčená, že pokud by banka, resp. její „nedbale řízený personál“, neporušila stanovená pravidla a neumožnila účet založit, škoda by jí nevznikla.

V závěru svého dovolání (stejně jako obviněný J. R.) konstatovala, že nesplácení úvěru předcházel „řetězec nepředvídaných jednání třetích osob, které dovolatelka mohla jen stěží předvídat“, a proto není dáno její zavinění. S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu soudu navrhla, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Obviněný A. M. opřel své námitky o dva dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku se věnoval převážně skutkové stránce věci. Uvedl, že z mezí provedeného dokazování zcela vybočuje závěr soudu, že převzal od S. F. částku 1 100 000 Kč ve 4 platbách. Příjmové doklady potvrzují převzetí této částky P. R. a nikoli obviněným. Dovolatel odkázal na další listinné důkazy: dohodu o narovnání ze dne 26. 8. 2009, smlouvu o úschově peněz, smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 21. a 24. 8. 2009 a o půjčce peněz mezi obviněným a S. F., a dodal, že především dohoda o narovnání má dokazovat, že S. F. lhala. K doložení svých tvrzení navrhoval provedení výslechu svědkyně - advokátky Mgr. A. R. (dříve A.), čemuž sice soud vyhověl, avšak žádným způsobem se s jeho obsahem ve vztahu k obhajobě nevypořádal a tento důkaz v rozsudku ani nezmínil. Dále se vyjádřil k soudy zjištěnému skutkovému stavu a dodal, že na základě uvedených skutečností nemůže výpověď svědkyně S. F. obstát, byť se s ní soudy obou stupňů ztotožnily. Obdobně se vyjádřil k výpovědi obviněného V. V., jež tvrdil, že kvitanci o převzetí peněz podepsal, přestože peníze od obviněného A. M. nepřevzal, když takové tvrzení je podle dovolatele v rozporu se skutečnostmi uvedenými svědkem A. G.

Dále je dovolatel názoru, že v odsuzujícím rozsudku nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný je např. obžalován z toho, že Ing. J. J. předal faktury k proplacení a v odsuzujícím rozsudku tak učinila neztotožněná osoba [s tímto pochybením podle dovolatele souvisí namítaná absence „zprošťujícího“ výroku - viz dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu], a dále obviněný nebyl obžalován z převzetí částky 1 100 000 Kč od S. F. Podle dovolatele „je za situace, kdy byl uznán vinným pouze na základě jedné z alternativ skutkového děje, přičemž součástí obžaloby byla jiná alternativa, na místě obviněného obžaloby zprostit v té části skutkového děje, pro kterou nebyla jeho vina konstatována“.

Soud podle obviněného rovněž neuvedl, jaké nepravdivé údaje měl bance sdělit, a dodal, že v bance nikdy osobně nebyl a znalecký posudek „na byt“ sjednal znalec ČS.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. M. namítl, že přepis zvukového záznamu z hlavního líčení obsahuje řadu nepřesností, jako např. že S. F. navrhla výslech advokátky Mgr. A. R. (dříve A.), ačkoli fakticky provedení tohoto důkazu navrhl dovolatel. Chyba v přepisu se týká rovněž výpovědi svědka A. G., který nikdy neuvedl, že „A. M. peníze nevrátil“; výše uvedenou skutečnost může dovolatel doložit čestným prohlášením tohoto svědka.

S ohledem na shora uvedené obviněný A. M. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a „věc vrátil k dalšímu projednání“.

Obviněný Ing. J. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci první námitky odmítl závěry obou soudů týkající se hmotněprávní kvalifikace jeho jednání jako úmyslného trestného činu. Dodal, že si nebyl nikdy vědom, že by svým postupem porušoval své povinnosti, nikdy bance škodu způsobit nechtěl, ani nebyl s možným vznikem škody srozuměn.

Dovolatel na základě podkladů od klientů zadával požadavek k provedení finanční analýzy do interní aplikace, kterou dále zpracovával finančně - analytický útvar poškozené. Jeho vyhodnocení pak bylo pro něj jako finančního poradce závazné, a podle tohoto výstupu byl úvěr buď poskytnut, nebo zamítnut. Kromě toho při zajištění úvěru se vždy prováděl odhad znalcem, na kterého obviněný nemohl mít a ani neměl žádný vliv. Tohoto znalce si vybíral sám klient ze seznamu znalců akreditovaných bankou.

Soudy se rovněž vůbec nezabývaly „mírou zavinění“ obviněného ve vztahu ke způsobení škody. Před poskytnutím úvěrů odhadl znalec hodnotu nemovitostí (bez zasíťování) na celkovou částku 39 760 000 Kč, přičemž výše poskytnutých jistin úvěrů činila celkem 41 000 000 Kč. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na poměr objemu poskytnutých úvěrů k jejich zajištění nelze v žádném případě dovodit jeho (byť i nedbalostní) zavinění ve vztahu ke škodlivému následku velkého rozsahu. Celková výše škody byla způsobena jednak nesplácením úvěrů klienty, ale zejména značným poklesem hodnoty zastavených nemovitostí oproti jejich původnímu odhadu, což dovolatel nemohl v žádném případě v době poskytnutí finančních prostředků vědět, či alespoň předpokládat. Vzhledem k absenci (byť nedbalostního) zavinění mu nelze klást k tíži způsobení tohoto následku a skutek tudíž nebylo možné právně kvalifikovat podle § 255 odst. 3 tr. zákona.

Obviněný rovněž odmítl závěry soudů obou stupňů o motivu jeho jednání, za nějž považovaly získání finanční odměny v části pohyblivé složky mzdy. V trestním řízení bylo naopak prokázáno, že tato odměna byla v poměru k pevné měsíční mzdě dovolatele zcela marginální. Výše uvedený závěr je proto naprosto nelogický a účelový.

V rámci pracovní smlouvy nebylo podle obviněného v žádném případě uvedeno, že by zaměstnanec na této pozici nesl odpovědnost za řádné a včasné splácení bankou poskytnutých úvěrů, resp. že by měl využívat „detektivní nástroje“ k odhalování možných úvěrových podvodů. Rovněž oba napadené rozsudky operují s údajným porušením vnitřních směrnic, avšak v průběhu dokazování nebylo zjištěno konkrétní ustanovení směrnic, které by dovolatel porušil. Soudy mu tak přičetly k tíži porušení povinností, které jako řadový zaměstnanec banky na pozici firemního poradce vůbec neměl (a to ani z pohledu vnitřních směrnic, ani uzavřené pracovní smlouvy).

Z dokazování naopak vyplývá, že jeho postup při schvalování předmětných úvěrových produktů nijak nevybočoval ze standardní praxe zavedené bankou, a obviněný proto neporušil žádná závazná pravidla. Dále se vyjádřil k jednotlivým pochybením, které mu soudy kladly za vinu (k výběru nesprávného produktu financování, k umožnění padělání podpisu na blankosměnce, k padělání listiny - zápisu o jednání s úvěrovým dlužníkem ze dne 23. 9. 2009 a padělání podpisu obviněné P. R. na této listině, k padělaným fakturám nalezeným v jeho pracovním počítači, ke zpracování žádostí o investiční úvěry krátce před zpřísněním podmínek pro jejich poskytování a v neposlední řadě k uvolňování peněžních prostředků z úvěrových smluv) a předložil vlastní verzi skutkového děje. Na závěr této námitky dovolatel shrnul, že neměl důvod se domnívat, že postup, který v praxi mnoho let používal on i další zaměstnanci banky, by mohl být někdy bankou kvalifikován jako porušení povinnosti.

Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že jej soudy označily za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, když z odůvodnění rozhodnutí obou soudů není zřejmé, v čem měla tato zvláštní povinnost spočívat. Právní posouzení skutku podle ustanovení § 255 odst. 2 písm. a) tr. zákona proto nepovažuje za správné.

Jeho další výhrada se týkala otázky posouzení příčinné souvislosti mezi údajným porušením povinnosti a vznikem škody. Podle názoru dovolatele nemohla vytýkaná pochybení jednotlivě ani ve svém souhrnu přispět ke způsobení škody, protože pokud by byly úvěrové produkty řádně spláceny, byl by jím zvolený postup shledán naprosto správným.

Dovolatel dále podotkl, že oba soudy při výpočtu výše způsobené škody pouze sečetly nedoplatky u všech 18 úvěrů, přičemž nevzaly v potaz skutečnou hodnotu zajištění, kdy „cena předmětných pozemků stoupla a původní odhad tak zjevně nebyl nijak nadhodnocen“. Po uplatnění zajištění je přitom pravděpodobné, že banka nebude finančně poškozena. Výše škody tak nebyla soudy řádně zjištěna, o čemž svědčí i fakt, že v adhezním řízení odkázaly banku s jejími nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Podle obviněného Ing. J. J. nebylo rovněž prokázáno, že spáchal skutek, který je mu kladen za vinu. Navzdory tomu byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona, čímž došlo „k porušení zásady in dubio pro reo a principu odpovědnosti za zavinění“. Soudy přihlédly pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch (svědecká výpověď I. B. a důkazy hovořící v jeho prospěch pak označily za nevěrohodné (svědecké výpovědi spolupracovníků V. D. a J. S.), čímž bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Navíc ČS předložila soudu podklady, které měly prokázat porušení jeho povinností, den před vyhlášením rozsudku a dovolatel neměl možnost se s nimi detailně seznámit.

Kromě toho na způsobení škody se podílela samotná banka, když dostatečně systémově nezajistila proces schvalování úvěrů a tím přenesla obchodní riziko na své řadové zaměstnance. Trestní postih dovolatele proto porušuje zásadu subsidiarity trestní represe a dopadá tak na subjekty, u nichž zákonodárce natolik přísný postup vůbec nezamýšlel. V závěru svého dovolání namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý a neproporcionální trest, jež nereflektuje „společenskou nebezpečnost“ jeho jednání za situace, kdy on ani nebyl osobou, která předmětné úvěry schvalovala.

Dovolatel Ing. J. J. proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby byl „rozsudek v rozsahu podaného dovolání zrušen a věc byla vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí“.

Konečně obviněný D. P., jenž opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v rámci své první námitky uvedl, že soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel z nesprávné interpretace úvěrového procesu, zejména tzv. „zásady čtyř očí“, z čehož podle obviněného pramení nesprávné právní posouzení skutku. Tato zásada totiž nespočívá v kontrole úvěrové žádosti navrhovatelem a schvalovatelem (tj. dovolatelem), nýbrž v jeho kontrole navrhovatelem a jeho dalším kolegou profesně stejně postaveným. Teprve potom přichází na řadu schvalovatel návrhu (tj. dovolatel), jehož formálním posláním je takový návrh schválit. Schvalovateli se tedy předmětný dokument předkládá až v okamžiku, kdy je již překontrolován osobou odlišnou od navrhovatele. Je zřejmé, že odvolací soud vycházel z chybné interpretace této zásady založené na tom, že „ony čtyři oči“ patří zpracovateli návrhu (tj. obviněnému Ing. J. J.) a schvalovateli (tj. dovolateli D. P.). Obviněný podotkl, že není v moci schvalovatele předjímat, že navrhovatel bude jednat v rozporu s pravidly banky, či dokonce v rozporu se zákony. Vzhledem k tomu, v jaké fázi úvěrového procesu dovolatel figuroval (tj. ve fázi schvalovací), je zcela zřejmé, že nemohl ovlivnit nastavení podmínek úvěrových smluv či jejich plnění; to se koneckonců s ohledem na povahu této fáze úvěrového procesu ani nevyžadovalo.

Obviněný dospěl k názoru, že pro posouzení, zda svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování (resp. porušení) povinnosti při správě cizího majetku, měl soud prvního stupně postupovat podle novější právní úpravy (tj. § 221 odst. 1, 2 tr. zákoníku), protože je to ohledně výše uvedeného trestného činu pro dovolatele výhodnější (podle novější právní úpravy se vyžaduje hrubá nedbalost, nikoli „pouze“ nedbalost vědomá). Vzhledem k tomu, že v jeho počínání není možno spatřovat znaky hrubé nedbalosti, měl být dovolatel obžaloby zproštěn, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Dále dovolatel zopakoval argumentaci uvedenou již v jeho odvolání. Nejprve popsal celý „úvěrový proces“, a doplnil, že nebylo v jeho silách odhalit drobné nesrovnalosti v podkladech úvěrových žádostí, tím spíš, pokud se k jeho rukám dostávaly poté, co je kontrolovali dva kvalifikovaní úředníci banky. Navíc při zajištění úvěru se skutečnosti, jako je věk jednatele, zda má s obchodem s pozemky nějaké skutečnosti apod., jeví jako zcela marginální a nepodstatné. Stejně tak nebylo možné v předložených žádostech o úvěr registrovat shodu v účetních údajích různých obchodních společností. Pokud jde o to, že měl být zvolen úvěr hypoteční namísto investičního, tak podle tzv. produktového listu není hranice mezi nimi jasně zřejmá. V závěru této námitky dovolatel výslovně odmítl názor, že ve svém postavení nedisponoval oprávněním schvalovat úvěry pobočky, na které již nebyl v rozhodné době zaměstnán, a dodal, že v předmětnou dobu pobočka neměla žádného zaměstnance, který by příslušnou pravomocí disponoval, proto byl postup schvalování napříč pobočkami zcela pochopitelný.

S ohledem na shora uvedené obviněný D. P. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, a aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se zabýval dovoláním obviněného D. P. Námitky podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle jeho názoru nemohou obstát, neboť se v podstatě jedná o výhrady, které obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi dostatečným způsobem vypořádaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Kromě toho soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru o zavinění D. P. ve formě vědomé nedbalosti (nikoli úmyslu), a zároveň správně konstatovaly, že „aplikace nového trestního zákoníku by pro něj neměla žádný pozitivní efekt“. Interpretace pravidla „čtyř očí“ nemůže nijak ovlivnit posouzení dovolatelova zavinění, kdy rozhodné skutkové závěry svědčí o naplnění tohoto znaku, a to bez ohledu na výklad této zásady.

K dovolání obviněného A. M. státní zástupce uvedl, že námitky směřující do oblasti hodnocení důkazů a týkající se zvukového záznamu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vůbec podřadit. Navíc není pravdou, že by se soudy otázkou věrohodnosti jednotlivých aktérů nevypořádaly, a učinily tak správným způsobem. Výhrada týkající se porušení tzv. totožnosti skutku, je podle státního zástupce nedůvodná. V tomto případě zůstala zachována (i přes určité modifikace) totožnost jak jednání, tak i následku, proto nebyl dán žádný důvod pro vyslovení zprošťujícího výroku. Ve vztahu k námitce nenaplnění objektivní stránky trestného činu odkázal státní zástupce na znění tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a na navazující část odůvodnění, z nichž jsou tyto znaky patrné.

Dovolací námitky obviněné L. K. týkající se tvrzené existence extrémních rozporů a opomenutých důkazů označil státní zástupce za nedůvodné. U ostatních výhrad dovolatelky (nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal, nebyla zohledněna specifika jejího jednání, a proto byla nesprávně označena za bílého koně, byla porušena zásada in dubio pro reo a důkazy byly hodnoceny jednostranně) pouze stručně konstatoval, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, a proto se k nim nebude vyjadřovat. Dále státní zástupce v obecně rovině poznamenal, že obviněná ve svých námitkách vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Pokud spatřovala pochybení výlučně na straně banky, jde podle státního zástupce o neopodstatněnou výhradu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho strany 64 až 65. Rovněž námitku „nedostatečnosti materiálního znaku“ vyvrátil Městský soud v Praze na stranách 66 až 67 svého rozsudku.

Státní zástupce je přesvědčen, že nemohou obstát ani námitky obviněné I. O. Nelze se totiž ztotožnit s tvrzením, že napadené rozhodnutí trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy naopak postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění obou rozsudků splňují požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu a jako takové jsou plně přezkoumatelná. Dále konstatoval, že jednání samotné poškozené není s ohledem na okolnosti trestné činnosti způsobilé obviněné vyvinit, kdy dovolatelka svým jednáním naplnila veškeré objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Obviněný Ing. J. J. v rámci svého dovolání (stejně jako obviněný D. P.) prakticky jen opakoval svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení. Soudy obou stupňů se s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu zcela dostatečně vypořádaly, s jejich stanoviskem se státní zástupce plně ztotožnil. Obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, a to i ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Zcela zřejmá je samozřejmě i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škodlivého následku. Dovolatel Ing. J. J. byl rovněž s ohledem na své postavení v ČS v pozici osoby mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, neboť mu příslušela významná pravomoc v oblasti poskytování úvěrů a tudíž v oblasti nakládání s prostředky poškozené; jeho úkolem bylo mj. pečovat o zabezpečení a ochranu zájmů ČS.

K dovolání obviněného J. R. státní zástupce uvedl, že jím uplatněné námitky nepovažuje za opodstatněné. Pokud jde o výši škody, ztotožnil se s názorem Městského soudu v Praze, podle kterého sice není škoda na straně poškozené ČS vypočtena správně, nicméně je nižší než skutečná, neboť při správném způsobu jejího určení by byla vyšší, což však s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu nepřichází v úvahu. Rozhodnutí netrpí ani extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, jak bylo již shora konstatováno.

Obviněný MUDr. I. B. v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, přičemž první z těchto důvodů je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Takové pochybení však obviněný nenamítl. Jím tvrzené porušení zákonného ustanovení § 214 tr. řádu se netýká přítomnosti v hlavním líčení či veřejném zasedání, nýbrž práva obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům. Tuto výhradu státní zástupce nepovažuje za důvodnou ani v obecné rovině, protože obviněný o své právo vyjádřit se k provedeným důkazům nebyl v konečném důsledku připraven; tuto možnost měl, byť v jiném okamžiku, než by si přál. Rovněž výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje státní zástupce za bezpředmětné. Pokud se jedná o naplnění subjektivní stránky, jde v podstatě o opakování obhajoby uplatněné v předchozích fázích trestního řízení, s níž se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly a v podrobnostech odkázal na stranu 65 napadeného rozsudku. Státní zástupce je přesvědčen, že dovolatel jednal úmyslně, kdy jeho argumenty, jimiž popíral naplnění subjektivní stránky trestného činu, vycházejí z podstatné části z jiných skutkových zjištění, než které učinily v této věci soudy. Přitom k námitkám, jež se opírají o jiný než soudy zjištěný skutkový stav, nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Stejně jako v případě obviněných J. R. a I. O. státní zástupce konstatoval, že tvrzení o extrémním rozporu je zjevně neopodstatněné. V předmětných rozhodnutích neshledal ani vadu spočívající v opomenutých důkazech, neboť soudy se podle jeho názoru s relevantními důkazními návrhy vypořádaly zcela dostatečně a řádně o nich rozhodly, příp. vysvětlily důvod jejich zamítnutí.

Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

K vyjádření státního zástupce zaslal následně dovolatel A. M. podání ze dne 7. 7. 2016, jehož obsah se však netýkal výše uvedeného vyjádření, nýbrž se fakticky jednalo o doplnění jeho dovolání, v rámci něhož víceméně jen zopakoval dosavadní obhajobu již uplatněnou v mimořádném opravném prostředku.

Stanovisko k tomuto vyjádření zaslal dovolacímu soudu dne 30. 8. 2016 i obviněný Ing. J. J. V rámci něj zdůraznil, že nesouhlasí s názorem státního zástupce, podle kterého