6 Tdo 1006/2013 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1006/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 11. 2013 Spisová značka:6 Tdo 1006/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1006.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Zánik trestní odpovědnosti Zvláštní ustanovení o účinné lítosti Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku § 197 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 12. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.3.2014III.ÚS 1211/14JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto18.9.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1006/2013-32 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný MUDr. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 11 To 196/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 65/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. J. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 1 T 65/2011, byl obviněný MUDr. J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že v době od měsíce srpna 2009 do konce měsíce května 2011 v P., ani jinde úmyslně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi M. Ž., bytem v P., tak jak vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění a jak mu byla konkretizována rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2008, jímž mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2007 přispívat na výživu nyní již zletilého syna M. Ž., částkou 2.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, a dále rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 34 C 971/2010, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2011, mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2010 přispívat na výživu zletilého syna M. Ž., částku 3.500,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého syna, a za shora uvedené období tak dluží na výživném částku 64.000,- Kč, přitom si byl své vyživovací povinnosti vědom, a plnit ji měl a mohl, kdy mu v tom nebránila žádná objektivní překážka. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena povinnost během zkušební doby podle jeho sil řádně hradit běžné výživné. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 11 To 196/2012, a podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od měsíce srpna 2009 do konce měsíce května 2011 v Příbrami, ani jinde, neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému zletilému synovi M. Ž., bytem v P., tak jak vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění a jak mu byla konkretizována rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 13 Co 615/2007, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2008, jímž mu bylo určeno počínaje dnem 1. 9. 2007 přispívat na výživu nyní již zletilého syna M. Ž., částkou 2.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem a za shora uvedené období tak dluží na výživném částku 55.000,- Kč, přitom si byl své vyživovací povinnosti plně vědom, plnit ji měl a mohl. Za uvedený přečin byl nově odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že při hlavním líčení před soudem prvního stupně, jakož i při veřejném zasedání před soudem odvolacím tvrdil, že rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 360, 361, 362/2003, ze dne 7. 12. 2004, kterým bylo rozhodnuto o jeho otcovství a o výchově nezletilého navrhovatele, a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 615/2007 ze dne 28. 4. 2008, kterým bylo určeno výživné pro nezletilého navrhovatele, jsou pouze samostatnými částmi ze zákona nedělitelného rozhodnutí a nenabývají v odvolacím řízením samostatně právní moci, přičemž se nejedná o práva se samostatným skutkovým základem, neboť jde o závislé výroky vycházející z jednoho právního nároku. Tvrdí, že doložka vykonatelnosti těmto rozhodnutím nepřísluší, nejsou právně vymahatelná a nemohou být ani důkazem pro zahájení jeho trestního stíhání. S odkazem na § 206 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovozuje, že se jedná o jedno právo a jeden nárok, který nelze v odvolacím řízení štěpit. V posuzovaném případě se tak nejednalo a nejedná o dvě či více práv se samostatným skutkovým základem, neboť jde o závislé výroky, kdy na výroku o určení otcovství je závislý výrok o výchově a o výživě. Závislé výroky jasně nemohou být výroky se samostatným skutkovým základem a samostatné rozhodnutí o určení otcovství a o výchově a samostatné rozhodnutí o výživě nemohly nabýt právní moci. Je přesvědčen, že pokud obě výše uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nejsou a nikdy nebyla pravomocná, pak jej nelze trestně stíhat. Obviněný následně poukazuje na ustanovení § 164 odst. 3 tr. ř., kdy policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek též provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Jeho obhajoba a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány, což se v jeho případě nestalo. Obviněný zdůrazňuje, že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně v rámci své závěrečné řeči byl pevně rozhodnut zaplatit podruhé žalovanou částku formou účinné lítosti podle § 197 odst. 1 tr. zákoníku, na což měl zákonné právo. Samosoudce se mu v zaplacení této žalované částky snažil zabránit a zavolal na pomoc justiční stráž, aby jej z jednací síně vyvedla. Neztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně, který odmítl zaplacení této částky z důvodu, že již byla exekučně vymožena. Tato skutečnost nemohla být přičtena k jeho tíži a soud měl aplikovat zásadu in dubio pro reo. V rámci hodnocení průběhu veřejného zasedání před soudem odvolacím dovolatel poznamenal, že trval na výslechu předsedkyň odvolacího senátu rozhodujícího v civilní věci k neplatnosti doložek právní moci. Poukazoval rovněž na to, že aplikovat je nezbytné ustanovení § 197 tr. zákoníku, které nestanoví požadavek dobrovolnosti zaplacení dlužné částky. Pokud to některý ze soudů vyžaduje, pak jde nad rámec trestního zákoníku, neboť ustanovení § 33 tr. zákoníku vztahující se na taxativně vymezené případy nelze použít, a proto nelze uplatnit ani požadavek dobrovolného zaplacení dlužné částky podle tohoto ustanovení. Setrvává na názoru, že postačuje zaplacení požadované částky, neboť převažuje zájem společnosti na zaplacení dlužného výživného před potrestáním pachatele. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval jednáním soudu prvního stupně, který mu zabránil v uplatnění jeho práva daného mu zákonem, tj. zaplatit požadovanou částku, třeba i podruhé, o kterou by byly následně např. nižší jeho budoucí platby, před tím, než se soud odebral k závěrečné poradě před vyhlášením rozsudku. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami v celém rozsahu a ve všech jejich výrocích. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 ve veřejném zasedání, zejména s ohledem na skutečnost, že daný případ se v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu nevyskytuje (požadavek přes provedenou exekuci zaplatit dlužné výživné ještě jedenkrát). V závěru svého dovolání obviněný ještě up