6 Tdo 1014/2015 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1014/2015 citace  Právní věta:Přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc“ se použije § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zde neuplatní, neboť § 134 tr. zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 9. 2015 Spisová značka:6 Tdo 1014/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1014.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Cizí věc Poškození cizí věci Zvíře Dotčené předpisy:§ 228 tr. zákoník § 134 tr. zákoník § 494 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:29. 12. 2015 Publikováno ve sbírce pod číslem:25 / 2016 Anotace:V souvislosti s přečinem poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud v posuzované věci zabýval otázkou právní povahy živého zvířete. Přitom korigoval závěr odvolacího soudu, podle kterého s ohledem na § 494 o. z. není již možné považovat živé zvíře za věc. Tento závěr by však znamenal, že v případě protiprávního usmrcení zvířete (např. v rozporu se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů) by byla vždy vyloučena trestní odpovědnost za citovaný přečin. Nejvyšší soud proto konstatoval, že mezi ustanoveními § 494 o. z. a § 134 tr. zákoníku neexistuje rozpor a že ustanovení trestního zákona o věcech se ve smyslu naposledy citovaného ustanovení vztahují i na živá zvířata. Jinými slovy to znamená, že zmíněné ustanovení občanského zákoníku nelze použít tehdy, když živé zvíře bude předmětem útoku u některého z trestných činů proti majetku. Na základě zobecněných závěrů vyjádřených v uveřejněné právní větě je tedy i nadále možné postihnout prostředky trestního práva ty protiprávní činy, které trestně odpovědná osoba spáchala vůči živému zvířeti jako předmětu útoku a kterými porušila zájem na ochraně majetku fyzických nebo právnických osob. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15. 2. 2016IV.ÚS 542/16Jirsa Jaromírodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost13. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1014/2015-33 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání obviněného Ing. P. V. , a nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 219/2014, t a k t o : I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . II. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 10 To 108/2015, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 3. 2015, č. j. 3 T 219/2014-78 byl Ing. P. V. uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 26. 8. 2014, kdy v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, na pozemku parc. č. ..... v katastrálním území H. v menší vzdálenosti než 200 metrů od nejbližší trvale obydlené nemovitosti zastřelil psa rasy německého ovčáka, přičemž nástřel psa byl zjištěn ve vzdálenosti 123,7 m od posledního obydleného domu a usmrcením psa způsobil P. M. škodu ve výši 10.000,-Kč. V podrobnostech popisu skutku je třeba odkázat na předmětné rozhodnutí soudu prvého stupně. Za toto jednání byl jmenovanému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 100,-Kč, tedy v souhrnu 25 tisíc Kč, a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu 3 let. V důsledku odvolání obviněného bylo nově rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové dne 21. 5. 2015 pod č. j. 10 To 108/2015-100, a to tak, že napadené rozhodnutí bylo podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušeno a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným toliko přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V rámci popisu skutku došlo oproti rozhodnutí soudu prvého stupně k doplnění, že obviněný se jednání dopustil jako myslivecká stráž, ustanovený MěÚ v Broumově rozhodnutím ze dne 11. 9. 2013, č. j.14904/2013 OŽP-Hv-4, kdy jednal v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Jmenovanému byl v souvislosti s tím uložen peněžitý trest ve výměře 240 denních sazeb po 100,-Kč, tedy v souhrnu 24 tisíc Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu činnosti výkonu funkce člena myslivecké stráže na dobu 3 let zůstal nezměněn. Obviněný, jakož i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nyní napadají toto rozhodnutí dovoláním. Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný namítal, že nižší soudy opomenuly zaobírat se jeho jednáním, jako projevem krajní nouze, kdy obviněný měl za to, že střílí na toulavého (bezcenného) psa, který pronásledoval srnce a hrozil jeho stržením a zadávením. V důsledku okolností tak byly naplněny podmínky subsidiarity a proporcionality, neboť nebezpečí nebylo možno v danou chvíli odvrátit jiným způsobem, přičemž byla doložena také hodnota srnce (15.900 Kč dle ceníku v roce 2010, byť lze připočíst rovněž chovnost srnce či očekávanou trofej), kterou je třeba porovnávat s hodnotou psa, ať již toulavého, a pokud ne, pak takového, jehož cena je dána prodejními možnostmi a nikoli náklady na nákup štěněte a jeho následný chov. V daném případě také nemá vliv vzdálenost, na kterou došlo k nástřelu psa i fakt, že se jednalo o ovčácké plemeno. Soudy porušily při hodnocení důkazů princip presumpce neviny, pokud ztotožnily místo nástřelu s místem nálezu první barvy, když je třeba vzít v potaz, že zvíře s delší srstí muže začít barvit (krvácet) ve vzdálenosti až několika set metrů od nástřelu. Obviněnému tak nemůže být pro shora uvedené přičítáno úmyslné zavinění, ale toliko zavinění nedbalostní, které pro jeho trestnost nepřichází v úvahu. Rovněž by tak nepřipadalo v úvahu posouzení jednání v intencích zákona o přestupcích. S danými skutečnostmi se krajský soud nikterak nezaobíral, stejně jako se nepřiměřeně zabýval vztahem zákona na ochranu zvířat proti týrání (z. č. 246/1992 Sb.) k zákonu o myslivosti, neboť došlo k nepochopení účelu této normy. Obviněný argumentoval tím, že usmrcení toulavého psa není výkonem práva myslivosti, ale pakliže zákon k tomuto mysliveckou stráž opravňuje, činí tak z důvodu ochrany myslivosti. Při naplnění podmínek uvedených v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti se jedná o oprávněné použití zbraně ze strany myslivecké stráže. Naopak při naplnění podmínek jednání v krajní nouzi tak může činit každý občan, přičemž není limitován omezeními v § 14 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti (tedy rasou psa či vzdáleností nejbližšího obydlí). Stejně tak došlo k pochybení při posouzení povinnosti obviněného, coby myslivecké stráže, stran ohlášení usmrcení psa, která se pojí vůči mysliveckému hospodáři, jímž byl rovněž obviněný. Státnímu orgánu není třeba hlásit ničeho a rovněž nedošlo k porušení povinnosti vůči majiteli psa, který ho sám našel. V neposlední řadě se obviněný zaobíral mylným výkladem krajského soudu vůči přečinu poškození cizí věci, kdy došlo k vypuštění dané trestné činnosti s odůvodněním, že živé zvíře není věcí. S tímto hodnocením – obiter dictum – obviněný rovněž nesouhlasí, neboť úmyslem zákonodárce jistě nebylo oslabit ochranu zvířat či jejich vlastníků. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové