6 Tdo 1084/2024 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1084/2024-316USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. 67 To 195/2024-269, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 22/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2024, č. j. 29 T 22/2024-206, byl obviněný D. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil zkráceně vyjádřeno tím, že 1) nejpozději dne 24. 12. 2022 si ponechal pro svou potřebu notebook, grafický tablet, foto stativ a fotobatoh specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 81 997 Kč, jež měl v pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s Grenkeleasing s.r.o., která v důsledku nehrazení leasingových splátek od leasingové smlouvy odstoupila a vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, což neučinil a věci vydal až Policii ČR poté, co již bylo o finančním nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení, čímž poškozené, které byly shora uvedené věci vráceny, způsobil škodu ve výši 81 997 Kč, 2) nejpozději dne 24. 2. 2023 si ponechal pro svou potřebu digitální fotoaparát, stabilizátor, paměťovou kartu, čtečku karet a mikrofon specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 80 712 Kč, jež měl v pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s Grenkeleasing s.r.o., která v důsledku řádného nehrazení leasingových splátek, kdy uhradil pouze dvě čtvrtletní splátky, od leasingové smlouvy odstoupila a vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, což neučinil a věci vydal až Policii ČR poté, co již bylo o finančním nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení, čímž poškozené, které byly shora uvedené věci vráceny, způsobil škodu ve výši 60 534 Kč, tj. v hodnotě věcí snížené o čisté splátky pořizovací ceny předmětu leasingu, celkem tak způsobil poškozené škodu ve výši 142 531 Kč. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 206 odst. 1 (pozn.: správně zřejmě § 206 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 7. 2024, č. j. 67 To 195/2024-269, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Štěpána Ciprýna, LL.M., dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Prvý shledal v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Druhý spatřoval v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný dovodil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nezákonná, nesprávná a jako nedostatečně odůvodněná také nepřezkoumatelná. Odvolací soud se nijak blíže nezabýval jeho námitkami. O jeho vině bylo rozhodnuto, aniž by byly spolehlivě prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Soudy nepostupovaly též objektivně, zcela ignorovaly jeho tvrzení a jednotlivé důkazy hodnotily v jeho neprospěch nebo je vůbec neprovedly. 6. Odmítl, že by bylo naplněno kritérium protiprávnosti, neboť ne každá dispozice s věcí proti příkazu svěřitele může být považována za zpronevěru. Připustil, že na výzvu věci sice neodevzdal, ale zároveň poškozenou informoval, že si je nechce ponechat, nýbrž je chce vrátit na základě dohody, kterou bude vyřešeno vzájemné vyrovnání. Neměl tedy v úmyslu ponechat si věc pro sebe, aby s ní nakládal, jako by k ní měl vlastnické právo. Poškozená v rámci ukončení smlouvy uplatnila zcela nespravedlivě jak vrácení všech věcí, které byly na základě leasingové smlouvy opatřeny, tak i doplacení všech leasingových splátek. Tím by obdržela dvojí plnění a došlo tak k jejímu bezdůvodnému obohacení. Dovolatel byl ochoten věci vydat (což dokázal doloženou komunikací), ale chtěl je zpeněžit a výtěžek započíst na dluh vzniklý v rámci leasingové smlouvy. Takový požadavek byl naprosto legitimní a v souladu s judikaturou a po vyslovení předběžného názoru civilního soudu, že její nárok není oprávněný a spravedlivý (což navrhl dříve i nyní prokázat přehráním nahrávek z jednání), uzavřela poškozená smír. Dovolatel se ohradil proti názoru odvolacího soudu, že poškozená musela „v tichosti trpět“ jeho bezplatné užívání věcí, neboť několikrát jí bylo předloženo řešení, které narozdíl od jejího požadavku bylo v souladu s právem. Její trestní oznámení bylo zcela účelové. V rámci smíru se obviněný zavázal nahradit finanční částku, což od počátku tvrdil i poškozené, ovšem za předpokladu odečtu hodnoty věcí. Čekal proto na rozhodnutí civilního soudu. Pokud jde o protiprávnost ve vztahu k soukromoprávním normám, ustanovení obchodních podmínek bylo neplatné či neúčinné ve smyslu § 1753 o. z., a v důsledku toho je vyloučeno, aby jednal protiprávně. Navíc trvá na tom, že se jednalo o platný výkon zadržovacího práva, neboť měl za poškozenou pohledávku v souvislosti s požadovaným odprodejem věcí, který poškozená odmítla v rozporu s platnou právní úpravou realizovat. Upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, podle něhož se zpronevěry nemůže dopustit ten, kdo zadržuje cizí věc za účelem zajištění své pohledávky, a to ani tehdy, pokud nejsou splněny všechny podmínky pro výkon zadržovacího práva. 7. Dovolatel dále namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nebyl důvod použít trestněprávní normy, neboť poškozená se svého nároku, který již odpovídá právním předpisům, domohla úspěšně v rámci civilního řízení. Předtím naopak odmítala jeho návrhy řešení souladné s právem a pouze se na něm chtěla neoprávněně obohatit. Zatímco on ji nechtěl nijak poškodit a pouze bránil svůj majetek, ona jednala protiprávně. I kdyby se z jeho strany nejednalo o výkon zadržovacího práva, nýbrž o svépomoc, pak vyzdvihl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/2013, podle něhož sleduje-li osoba užívající nedovolenou svépomoc legitimní cíl, postupuje sice protiprávně, ale její jednání bude zpravidla méně společensky škodlivé. Pro poškozenou nemohlo jít o natolik chráněný zájem, pokud odmítala postupovat v souladu s právem a chtěla se bezdůvodně obohatit. Za škodlivé nelze považovat ani způsob provedení činu a jeho následky, protože poškozená se svých nároků domohla soudním smírem, k němuž přistoupila po zjištění, že své původní nároky uplatňovala neoprávněně. Ani okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nejsou natolik společensky škodlivé, by vyžadovaly aplikaci trestního práva, neboť dovolatel pouze bránil svůj majetek, na němž se poškozená chtěla bezdůvodně obohatit. Tento jeho motiv naopak společenskou škodlivost snižuje. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016 řešící obdobný případ. 8. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný předložil nahrávky, které jednoznačně prokazují, že jeho nárok na odpočet byl opodstatněný. Soudy však tuto okolnost ignorovaly a své závěry učinily na základě důkazů, které byly předloženy pouze poškozenou, nebo je zcela nelogicky a bez odůvodnění vyložily v jeho neprospěch. Poukázal taktéž na skutečnosti, které nasvědčují pochybení a neobjektivitu soudu. Hlavní líčení ve věci mělo trvat pouze 30 minut a k vyhlášení rozsudku došlo bezprostředně po skončení dokazování. Je tedy zřejmé, že soud měl rozsudek již předem rozmyšlený, a nebylo jej tak možné jakkoliv přesvědčit o účelovosti trestního stíhání a o dovolatelově nevině. Dovodil, že i z tohoto důvodu nebyly provedeny navržené důkazy. 9. Obviněný také upozornil na nepřiměřeně přísný trest, kdy samotná skutečnost, že byl vyměřen na spodní hranici, nasvědčuje tomu, že soud měl povědomí o nízké škodlivosti činu. Zcela přitom opomenul možnost postupu podle § 58 tr. zákoníku, k jehož aplikaci měl prostor, jelikož jednání nebylo společensky škodlivé a protiprávní, a pokud ano, nedosahovalo takové intenzity, aby byl za ně uložen takto nepřiměřený trest. 10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, č. j. 67 To 195/2024-269, potažmo i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 4. 2024, č. j. 29 T 22/2024-206. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, resp. Obvodnímu soudu pro Prahu 10, k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě, budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v